Scrigroup - Documente si articole

Username / Parola inexistente      

Home Documente Upload Resurse Alte limbi doc  

 
CATEGORII DOCUMENTE




BulgaraCeha slovacaCroataEnglezaEstonaFinlandezaFranceza
GermanaItalianaLetonaLituanianaMaghiaraOlandezaPoloneza
SarbaSlovenaSpaniolaSuedezaTurcaUcraineana

BiologieBudovaChemieEkologieEkonomieElektřinaFinanceFyzikální
GramatikaHistorieHudbaJídloKnihyKomunikaceKosmetikaLékařství
LiteraturaManagementMarketingMatematikaObchodPočítačůPolitikaPrávo
PsychologieRůznéReceptySociologieSportSprávaTechnikaúčetní
VzděláníZemědělstvíZeměpisžurnalistika

Ota Pavel (1930 – 1973)

různé

+ Font mai mare | - Font mai mic






DOCUMENTE SIMILARE

Trimite pe Messenger
Všeobecné zásady bezpečnosti práce a obecné zásady bezpečného chování
Andrzej Sapkowski - Povídky
Proces – pojem, druhy rozhod. procesov vo VS
Ochrana obyvatelstva Seminární práce Návrh improvizovaného úkrytu
Přehled kostýmů pro orientální tance
Čalounické práce
Josef Václav Sládek
URČOVÁNÍ LATERALITY DLOUHÝCH KOSTÍ
Dilatace a dislokace céka u skotu
Metodiky pro cvičení z předmětu - Kvalita a hodnocení živočišných produktů

Životopisná   data   a   díla   vybraných  autorů

-         Ota  Pavel (1930 – 1973, vlastním jménem Ota Popper (popr)) je jedním z nejoblíbenějších poválečných prozaiků. Jeho otec Leo Popper byl Žid a živil se jako obchodní cestující. Zastupoval firmu Elektrolux a prodával ledničky a vysavače. Matka byla křesťanka a starala se o děti, bratry Huga, Jiřího (starší bratři Oty Pavla) a Otu. Protože otec byl vášnivým rybářem a tuto zálibu po něm zdědili i jeho synové, trávila rodina všechny volné chvíle mimo Prahu, v povodí Berounky nedaleko od hradu Křivoklát.  Zde se Leo Popper seznámil s převozníkem, rybářem a svéráznou figurkou tohoto kraje „strýčkem“ Karlem Proškem, ke kterému pak jezdili na letní byt. Láska ke krásné přírodě, rybářská vášeň a „tatínkovy povedené kousky“ se později staly námětem Pavlových autobiografických povídek a povídkových knih. Za II. světové války rodina žila v Buštěhradě nedaleko Kladna. Otec a oba Otovi bratři byli v průběhu války jako Židé transportováni do koncentračního tábora, ale přežili a po válce se vrátili zpět. Otec se opět pokoušel živit jako obchodní cestující, nakonec však odchází do důchodu.

-         Ota Pavel se stal novinářem. Psal především sportovní články a reportáže, jako sportovní redaktor procestoval řadu zemí, např. USA, SSSR, Švýcarsko, Francii atd. Ve druhé polovině šedesátých let 20. století sváděl těžký boj s duševní chorobou, kterou trpěl, řadu měsíců trávil v psychiatrických léčebnách. Ze svých sportovních reportáží sestavil několik reportážních knih, mezi nejznámější patří např. Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského nebo Pohár od Pánaboha. Ovšem skutečné čtenářské proslulosti se dostalo jeho vzpomínkovým povídkovým knihám, jež vyšly na počátku sedmdesátých let  a jmenují se Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. Obě knihy jsou výrazně autobiografické a hlavní a dominující postavou je vždy Pavlův „povedený tatínek“. Příběhy jsou naplněny nostalgickým (teskným) humorem, některé jsou o radostném, jiné o těžkém, ale krásném životě. Ota Pavel si však vždy udržuje určitý nadhled, a proto jeho tvorba není patetická (přemrštěně citová). Je vynikajícím vypravěčem především epických (dějových) příběhů, ale do svých povídek dokáže vnést i lyrické prvky, kterými vykresluje krásy přírody, a vždy si jako spisovatel udržuje vysoký standard. Po jeho smrti byl vydán ještě výbor povídek s názvem Fialový poustevník. V době normalizace byl Ota Pavel hojně vydávaným autorem, patřil tedy k oficiálnímu proudu spisovatelů, ale některé povídky byly i tak komunistickou cenzurou zakázány a ve výborech se neobjevily. Jedná se např. o povídku Běh Prahou z knihy Smrt krásných srnců, která měla podtitul Jak tatínek byl a zase nebyl komunistou, nebo o povídku Prase nebude!, která byla po roce 1989 zařazena do výboru s názvem Zlatí úhoři. Dílu Oty Pavla se dostalo i filmové podoby, byly natočeny filmy Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři.

 

-         Josef  Škvorecký (1924) je již dnes žijící legendou a moderním klasikem české poválečné literatury. Autorsky vyniknul především jako prozaik a překladatel z anglického jazyka, ale psal i básně, filmové scénáře (scénárista) a kritické eseje. Jeho kritiky obsáhly literaturu, divadlo, hudbu a především film. Poté, co po roce 1968 emigroval z ČSSR, založil v kanadském Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers (sixtyejt pablišr), kde vycházely knihy, které byly v komunistickém Československu zakázané.

-         Škvorecký se narodil v Náchodě na východě Čech. Zde absolvoval gymnázium a ve studiích pokračoval na Filosofické fakultě UK v Praze. Po II. světové válce chvilku působil jako středoškolský učitel v Polici nad Metují a v Hořicích ve Východních Čechách. Od roku 1953 byl nakladatelským redaktorem a v letech 1956 – 1958 pracoval v redakci měsíčníku Světová literatura. Zde se věnoval především anglické a americké literatuře a jejím recenzím a překladům. Ovšem po vydání své literární prvotiny, románu Zbabělci, musel z redakce odejít. Dál se živil jako překladatel, psal filmové scénáře, romány a především své oblíbené detektivky. Po roce 1968 odešel do emigrace, přednášel na univerzitě v Torontu a spolu se svou manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (1933), založil a vedl výše zmíněné nakladatelství. Dnes žije v Torontu, ale často navštěvuje Prahu. Patří k oblíbeným a často vydávaným autorům, celá řada jeho děl se dočkala filmové podoby.

-         Některé romány Josefa Škvoreckého nesou určité společné znaky. Jedná se především o hlavního hrdinu jménem Danny Smiřický, což je vlastně sám autor. Z toho vyplývá, že příběhy, v nichž vystupuje Danny nesou autobiografické prvky. V neposlední řadě je dalším styčným bodem láska k jazzové (džezové) hudbě, kterou Smiřický/Škvorecký miluje a obdivuje. Řada románů má také detektivní zápletku, která však není hlavním námětem díla, což svědčí o tom, že autor měl detektivní žánr rád a do svých knih ho často jakoby mimochodem vkládal. Škvorecký je navíc skvělý vypravěč, využívá akční dialogy, které jsou vedeny v živém jazyce, a do mluvy svých hrdinů vkládá slangové (slengové), často i vulgární výrazy. Proto postavy v jeho románech působí přirozeně a  lidsky.

-         Jak již bylo řečeno, literární prvotinou Josefa Škvoreckého byl román Zbabělci. Vyšel roku 1958 a vzbudil obrovský rozruch. Je  v něm očima Dannyho popsáno posledních osm dní II. světové války a osvobození. Děj se odehrává v Náchodě a autorovi se skvěle podařilo zachytit atmosféru na českém maloměstě v posledních válečných dnech, kdy se většina lidí snažila přežít a bylo jim jedno jak. „Čecháčci“ se tak chvilku přidávali na stranu fašistů, a když to bylo potřeba, spolupracovali zase s komunisty. Danny to vše sleduje s ironickým nadhledem dospívajícího gymnaziálního studenta, který pokrytectvím maloměšťáků z hloubi duše pohrdá. Román byl navíc velmi čtivý, Škvorecký se hned svým prvním dílem prezentoval jako rozený vypravěč, děj měl dramatický spád, byl plný živých dialogů využívajících studentský slang (slenk), vulgarismy a cynické komentáře k odehrávajícím se událostem. To vše přispělo k plastičnosti a přesvědčivosti toho, co chtěl autor říci. Zbabělci byli po svém uvedení na knižní trh komunistickou kritikou označeni za knihu, která je neslučitelná se socialistickou morálkou, pošlapává a znevažuje důležitou etapu českých dějin a někteří soudruzi dokonce používali termíny jako „políček živým i mrtvým“ a „červivé ovoce“. Škvorecký musel následně opustit redakci měsíčníku Světová literatura a román byl stažen z knižního trhu. Znovu vyšel v roce 1964, ale byl cenzurován, takže některé pasáže byly změněné, některé úplně chyběly, takže úplného vydání se dočkal až v Torontu v sedmdesátých letech 20. století, v Československu až po roce 1989. Další romány, v nichž vystupuje Danny Smiřický, vydal Josef Škvorecký již v emigraci, u nás vyšly až v devadesátých letech 20. století. Prvním z řady je Prima sezóna, jenž nese podtitul „Text o nejdůležitějších věcech života“.  Šest kapitol románu tvoří víceméně samostatné celky a jsou propojeny postavou hlavního hrdiny, septimána Dannyho Smiřického. Ten se ve svém pubertálním věku zaobírá jedinou myšlenkou, a sice jak „sbalit“ nějakou dívku a konečně ve svém životě poprvé uspokojit mladické sexuální choutky. Vždy však utrpí nezdar a nic nevyjde podle jeho představ. Sám Škvorecký prohlásil, že tento román je jeho srdci nejbližší. V devadesátých letech          20. století zfilmoval jednotlivé příběhy jako stejnojmenný seriál režisér Karel Kachyňa. Velmi populárním se stal román Tankový prapor. Sám autor v knize Mirákl přiznal, že ho napsal již v padesátých letech 20. století, tedy v době tuhého komunistického teroru, a bál se ho z pochopitelných důvodů vydat. Proto ho v nakladatelství nabídl až v době „Pražského jara“ (1968). Kniha byla již připravena do tisku, ale nakonec byla její sazba cenzory zničena, když na naše území vstoupila vojska Varšavské smlouvy a začala normalizace. Proto Tankový prapor vyšel až v roce 1971 v Torontu a stal se první knihou nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Danny je v tomto díle již ve výkonu prezenční vojenské služby jako velitel tanku rotný Smiřický. Děj se odehrává v roce 1951, tedy v době tuhého bolševického teroru a frenetických (chorobně nadšených) a naprosto vážně míněných příprav na třetí světovou válku s „americkým imperialismem“. S cynismem a ironickým nadhledem popisuje Škvorecký ze své vlastní zkušenosti průběh vojenské služby. S notnou dávkou humoru líčí vojenskou mašinérii, tupost komunistických důstojníků a živočišnou drsnost vojáků, kterým jde jen o to, jak se ulít ze služby, pořádně se najíst a zasouložit si. Atmosféra vojny je dokreslena vulgární, syrovou a mnohdy  i surovou vojenskou mluvou. I tento román byl zfilmován. Danny Smiřický je ústřední postavou i dalšího románu s názvem Mirákl, s podtitulem „Politická detektivka“.  Jedná se o dílo, v němž se autor snaží pohledem Dannyho popsat některé důležité mezníky československých dějin od padesátých let 20. století, kdy se radostně budoval socialismus a v jeho jménu se páchala politická zvěrstva a vraždy, přes události „Pražského jara“ roku 1968, do sedmdesátých let 20. století, tedy k nástupu normalizace. Vše se odehrává na pozadí objasňování politické vraždy duchovního Josefa Toufara (v románu je jmenován jako Doufal), kterou provedli vyšetřovatelé StB (státní komunistické bezpečnosti), aby Toufara přinutili k přiznání, že zinscenoval tzv. „čihošťský zázrak“. Danny se jako detektiv amatér snaží přijít věci na kloub. Detektivní zápletka však není to hlavní. Román je důležitý spíše jako umělecký dokument doby, protože zobrazuje skutečné události a vystupují v něm skuteční lidé, kterým autor dává průhledné pseudonymy, takže jsou okamžitě k poznání. Danny Smiřický zde vystupuje již jako dospělý muž, nejprve coby učitel na střední dívčí škole, později v roli redaktora, spisovatele a překladatele a milovníka jazzu. Ovšem stejně jako v předchozích románech si udržuje ironický nadhled a mnohdy až cynicky komentuje události, jichž je svědkem. Poslední román, v němž vystupuje Danny Smiřický je Příběh inženýra lidských duší, podle některých kritiků vrchol Škvoreckého tvorby. Danny zde vystupuje jako emigrant v Torontu, přednáší na univerzitě angloamerickou literaturu a vzpomíná na to, co prožil. Román je psán, podobně jako Mirákl, zvláštní metodou jakéhosi „cestování v čase“. Hlavnímu hrdinovi se v průběhu přednášek, v nichž se snaží o interpretaci literárních děl, promítají různé životní zkušenosti, vzpomínky a zážitky z mládí, které však nemůže kanadským studentům sdělit, protože by je nepochopili. V knize také vystupuje celá řada emigrantů, kteří odešli ze země z nejrůznějších důvodů. I v tomto díle si Danny Smiřický udržuje svůj typický životní postoj, je však již moudřejší a uvažuje o krásách života.

-         V dalších dílech se odrazila Škvoreckého láska k detektivnímu žánru. Vždy podle svých slov totiž toužil napsat dobrou detektivku, což se mu do značné míry dařilo. V tomto případě volil téměř pokaždé kratší literární útvar, a sice povídku a ve většině z nich dodržuje i klasická pravidla pro psaní detektivních příběhů: zločin, vyšetřování, odhalení a usvědčení pachatele. Vydal několik knih, v nichž jako detektiv vystupoval inteligentní a sympatický poručík Borůvka. První v řadě byla kniha s názvem Smutek poručíka Borůvky, pak Hříchy pro pátera Knoxe (nokse), následně Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky. Svou detektivní tvorbu završil Škvorecký vynikající knihou úvah o světových velikánech tohoto žánru a příčinách jeho obliby s názvem Nápady čtenáře detektivek. V první polovině šedesátých let 20. století byly natočeny některé detektivní filmy podle Škvoreckého námětů a sám autor se na jejich vzniku podílel. Jednalo se například o film Zločin v dívčí škole či Zločin v šantánu nebo Flirt se slečnou Stříbrnou, Farářův konec a Šest černých dívek. V devadesátých letech 20. století pak byly zfilmovány příběhy z knihy Hříchy pro pátera Knoxe.

-         Svou lásku a obdiv k hudbě, především jazzové, vyjádřil Škvorecký v celém svém díle. Ve všech románech se objevují náznaky a drobné zmínky o jazzu. Tomuto hudebnímu stylu pak autor věnoval novelu Bassaxofon, která pojednává o dorozumění mezi lidmi prostřednictvím hudby. Poslední román, který Škvorecký zatím napsal, je také věnován hudbě. Jeho název je Scherzo capriccioso (scherzo kapričiozo) a pojednává o životních osudech geniálního českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Ústřední téma má však řadu odboček jako jsou například osudy českých přistěhovalců v Americe nebo život v Praze na přelomu 19. a 20. století či úvahy o americké literatuře.

-         Helena Kosková ve své knize Hledání ztracené generace o Škvoreckém napsala, že „má obdivuhodnou charakterovou a uměleckou sílu, která mu umožnila vyhnout se všem negativním vnějším vlivům, psát z vnitřní potřeby, bez ohledu na proměnlivé dobové tendence umělecké a politické“.

 

-         Ladislav  Fuks (1923 – 1994) patří k nejvýznamnějším představitelům psychologické prózyčeské a evropské literatuře druhé poloviny 20. století. Narodil se v Praze, jeho otec byl  policejním úředníkem. Fuks před II. světovou válkou vystudoval gymnázium. Celá řada jeho spolužáků a kamarádů byla židovského původu či vyznání, a proto byli za okupace z rasových důvodů povoláváni do koncentračních táborů a postupně likvidováni. Mladému Fuksovi se tak před očima odehrávala tragedie židovského národa, kterou s ním, ač sám nebyl Žid, velmi intenzívně prožíval. Tyto zrůdné zážitky se později zřetelně odrazily v jeho literárním díle. Po válce Fuks pokračoval ve studiích na Karlově univerzitě v Praze, kde se věnoval filosofii a umění. V roce 1949 získal doktorský titul v oboru filosofie. Poté byl zaměstnán jako odborný pracovník ve Státní památkové správě a v Národní galerii v Praze. Jeho vstup do světa literatury se uskutečnil až v roce 1963, ale byl vskutku impozantní. Románová prvotina s názvem Pan Theodor Mundstock (teodor munštok) vzbudila celoevropský ohlas a ve své době se stala jednou z nejpřekládanějších knih. Ladislav Fuks se proto rozhodl, že se bude věnovat pouze literatuře a od roku 1963 byl spisovatelem z povolání. Ačkoli jeho díla v době komunistické normalizace běžně vycházela a Fuks se tak začlenil mezi oficiální spisovatele, patří jeho tvorba k tomu nejlepšímu, co v české literatuře po II. světové válce vzniklo. To platí především pro díla, která napsal v šedesátých a na počátku sedmdesátých let 20. století. Dokonce lze konstatovat, že svým uměleckým mistrovstvím zařadil Ladislav Fuks českou psychologickou prózu do evropského kontextu (na evropskou úroveň). Faktem také zůstává, že pozdější díla, především ta ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, nejsou již tak kvalitní a některá jsou dokonce poplatná době. Tomu se však nelze tak úplně divit, pokud si uvědomíme, že spisovatel žil v komunistickém normalizačním Československu a chtěl i nadále tvořit.

-         Jak již bylo řečeno, prvním vskutku výjimečným románem Ladislava Fukse, jímž se okamžitě proslavil, byl Pan Theodor Mundstock. Děj se odehrává za okupace a vypráví příběh obyčejného stárnoucího muže, Žida, starého mládence, bezvýznamného pražského úředníka, který žije ve strašlivých mukách. Každý den totiž očekává povolávací dopis, v němž bude vyzván, aby se dostavil k transportu do koncentračního tábora. Mundstock ví, že to bude znamenat jeho konec, protože je slabý a transport, popřípadě koncentrák nepřežije. Jeho přátelé a známí jsou postupně povoláváni a předvolánka smrti může každý den přijít i jemu. V jeho mysli se vynořuje skeptický (pochybovačný) dvojník Mon, který je vlastně jakýmsi vnitřním hlasem (alter ego), a v rozhovorech se samotným panem Mundstockem (samomluva) rozbíjí veškeré naděje na přežití, které ještě v Mundstockovi zbyly. Ten se nakonec rozhodne, že se strachu ze smrti zbaví tím, když se na transport a pobyt v koncentračním táboře a všechny hrůzy s tím spojené dokonale připraví a vycvičí. Začíná obludně paradoxní část románu. Pan Theodor Mundstock si ve svém malém bytě zřídí dokonalý soukromý koncentrák a metodicky se začne připravovat na všechny možné alternativy, jež ho mohou potkat. Psychicky a fyzicky posiluje, opatří si falešný chrup, aby mohl po předpokládaném úderu do tváře od esesáka vyplivnout pár zubů, a tím ho uspokojit, počítá i s tím, že v přecpaném transportním vlaku se bude možné najíst jen s největšími obtížemi, a proto si předem naláme chleba na malé kousky a dá si je do kapsy kabátu, tlačenici ve vlaku a nedostatek vzduchu k dýchání trénuje ve skříni, která je plná oblečení, spí na prkenném kavalci, aby si zvyknul na tvrdou podložku. Nakonec je se svým výcvikem téměř spokojen. Vnitřní hlas Mon mizí. Nakonec Mundstock natrénuje i přípravu na samotnou smrt. V závěru románu pan Mundstock skutečně obdrží povolání do transportu a téměř spokojeně, s kapsami plnými nalámaného chleba, přesně odváženým zavazadlem, psychicky i fyzicky připraven, se k  němu vydává. Není mu však dopřáno, aby svou přípravu zužitkoval, protože cestou ho přejede vojenské auto a pan Mundstock umírá. Fuksův román vypovídá o tragédii židovského národa za II. světové války. Je silným odsudkem nacismu, rasismu, války, ale i bezmoci a smíření se s vlastní smrtí, a to na osudu pouze jediného člověka. O to je však působivější. I druhá Fuksova kniha, sbírka povídek s názvem Mí černovlasí bratři, zpracovává osudy Židů za okupace. Hlavním hrdinou je gymnazista Michal, který vypráví o svých židovských spolužácích. Jeho výpověď je svědectvím o utrpení, ponížení a úzkosti, kteří se provinili jen tím, že jsou Židé. Je zde zachycen marný zápas talentovaných a povahově dobrých chlapců s lidským zlem, jež je v povídkách ztělesněno postavou šíleného a fanatického učitele zeměpisu. Michalovi spolužáci postupně mizí v ghettu nebo páchají sebevraždu. Student Michal vystupuje jako hlavní hrdina i v dalším románu Variace pro temnou strunu, v němž jsou popsány rodinné vztahy obyvatel ponurého pražského domu. Rodinu pevně ovládá přísný otec, pole jehož příkazů se vše řídí. Lidé v Michalově okolí se chovají nelogicky, což spolu se zhoršující se politickou situací (děj se odehrává těsně před válkou) a zkarikovaným (pokrouceným, pokřiveným) vyučovacím procesem na gymnáziu vede k tomu, že se přecitlivělý a psychicky labilní student Michal uzavírá do sebe. Volí jakousi vnitřní emigraci ve vlastním duševním světě, v němž oživuje přeludy a nereálné bytosti, které se však chovají mnohdy logičtěji, než skuteční lidé. Postupně se tak odcizuje svému okolí, které mu přestává rozumět, ztrácí s ním možnost komunikace, nehledá žádný normální vztah a ani se o to nepokouší, až je nakonec odcizení úplné a dokonalé. K druhé světové válce a osudům židů se váže i další dílo, novela Spalovač mrtvol. Jejím hlavním hrdinou je zaměstnanec pražského krematoria pan Kopfrkingl, člověk trochu morbidní, protože má svou práci rád a svým známým dopodrobna líčí poslední cestu nebožtíků ke kremační peci a jejich proměnu na popel. Vedle toho je ale i otcem rodiny, miluje nedělní výlety například do ZOO nebo do panoptika a nadevše rád si čte v knize o Tibetu a až příliš obdivuje moc tamního duchovního vůdce lámy. Je to prostě obyčejný člověk a téměř vzorný občan první republiky. K jeho proměně však dochází s počátkem okupace, kdy ho jeho přítel, henleinovec (henlajnovec) Willi, přesvědčí, že je stvořen k vyšším úkolům, protože i přesto, že neumí dobře německy, má v sobě „kapku“ německé krve. Pan Kopfrkingl začne budovat kariéru. Jako přisluhovač německého režimu se záhy stane ředitelem svého krematoria, začne udávat své zaměstnance a přátele židovského původu a sní o vybudování obrovského krematoria, kde by denně mohlo být spáleno tisíce lidí, aby očistný oheň osvobodil jejich duše ze zajetí méněcenného (židovského) těla. Jenže v cestě za ještě vyššími cíli mu stojí jeho židovská manželka a položidovské děti. Proto svou manželku oběsí tak, aby to vypadalo jako sebevražda, a obě děti pozve do krematoria v den, kdy se nespaluje, a tady je utluče železnou tyčí a přidá do rakví ke skutečným „árijcům“, takže jsou druhý den spáleny, aniž by o tom kdokoli věděl. Paradoxní na celém hrůzném a ďábelském počínání pana Kopfrkingla je fakt, že si vůbec neuvědomuje, že páchá zlo. Naopak, je přesvědčen, že svým obětem pomáhá, aby se zbavili utrpení. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století se tvorba Ladislava Fukse mění. Opouští téma tragédie židovského národa za II. světové války a pokouší se tvořit psychologickou prózu o mezilidských vztazích a často i experimentuje. Prvním náznakem této změny byla povídková kniha Smrt morčete. Následoval román Myši Natálie Mooshabrové (mošabrové), jenž je jakýmsi moderním hororem psaným tak trochu jako pohádka. Pojednává o tiché, ušlápnuté matce, která je strašlivě týrána svými dětmi. Proto se rozhodne, že bude vraždit cizí děti, aby tak rodiče uchránila před jejich tyranií. Následoval detektivní román Příběh kriminálního rady, kde řešil vztah otce a syna na pozadí kriminálního činu, několikanásobné vraždy. K židovskému tématu se opět vrátil v humoresce Nebožtíci na bále a prvky sci-fi (sájens fikšn) literatury vykazuje novela o zkáze naší planety s názvem Oslovení ze tmy. Ve druhé polovině sedmdesátých let pak vytvořil několik umělecky slabších děl, z nichž některá byla poplatná době a komunistickému režimu. Jedná se především o román Návrat z žitného pole pojednávající o poúnorové emigraci (rozumí se o emigrantech, kteří opustili ČSR po únorovém puči komunistů v roce 1948), dále o román Pasáček z doliny o slovenské vesnici, která se po osvobození mění k lepšímu, a o novelu Křišťálový pantoflíček, jež téměř idilicky líčí dětství komunistického novináře Julia Fučíka. Poslední román Ladislava Fukse vyšel v roce 1983 a jmenuje se Vévodkyně a kuchařka. Děj se odehrává na přelomu 19. a 20. století ve Vídni, kde se jistá šlechtična (její jméno je La Talliére d´Hayguéres-Kevelsberg) snaží založit muzeum své doby. Román je vlastně jakýmsi rozjímáním o pomíjivosti lidského života, ale i celých společenských epoch, a o hledání životního smyslu. Při psaní tohoto románu žil Fuks dlouho ve Vídni, kde ke svému dílu sbíral materiál. Skutečností však zůstává, že autorova vynaložená námaha neodpovídala malému čtenářskému zájmu, který román vyvolal. O Fuksově tvorbě proto platí to, co bylo řečeno na začátku: totiž, že patří k tomu nejlepšímu, co v české literatuře po II. světové válce vzniklo. To platí především pro díla, která napsal v šedesátých a na počátku sedmdesátých let 20. století. Dokonce lze konstatovat, že svým uměleckým mistrovstvím zařadil Ladislav Fuks českou psychologickou prózu do evropského kontextu (na evropskou úroveň). Mnohými je pak řazen po bok takových velikánů psychologické prózy, jako byli Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Franz Kafka.

 

-         Bohumil Hrabal (1914 – 1997) se narodil v Brně, ale své dětství a mládí prožil v Nymburce, kam se rodina záhy přestěhovala, protože Hrabalův tatínek se zde stal správcem místního pivovaru. Tady poznal i „strýce Pepina“, otcova bratra, který „jednoho dne přišel na návštěvu a zůstal navždy“. Strýc Pepin se stal jakýmsi prototypem „pábitele“, člověka, který vypravuje historky, v nichž je něco pravda a něco ne, něco je zveličené a přehnané, ale to nevadí, protože ostatní ho rádi poslouchají. Takoví lidé později vystupovali v Hrabalových prózách, vedle strýce Pepina to byl například Hanťa, číšník Dítě a sám spisovatel byl také takovým pábitelem.

 

         

  

DISTRIBUIE DOCUMENTUL

Comentarii


Vizualizari: 1501
Importanta: rank

Comenteaza documentul:

Te rugam sa te autentifici sau sa iti faci cont pentru a putea comenta

Creaza cont nou

Distribuie URL

Adauga cod HTML in site



Termeni si conditii de utilizare | Contact
© SCRIGROUP 2019. All rights reserved