BOČKAJOVO POVSTÁNÍ

BOČKAJOVO POVSTÁNÍ

'Začátkem 17. století stály na uherské-turecké hranici proti sobě ohromné armády, válka však měla už delší čas poziční ráz. Turci nevyvíjeli větší iniciativu a dokonce nabízeli protivníkovi mír, protože roku 1601 se ocitli ve válce s Persií a bylo pro ně hazardem bojovat na dvou frontách. Ale vedoucí politikové habsburské monarchie odmítli. Po osmi letech války se jim návrat k míru zdál příliš laciný, nevýhodný, poraženecký. Kromě toho - obtíží Turecka mínila říše využít k další expanzi na východ. Habsburkům se totiž naskytla šance pohltit Sedmihradsko. Tamní vládce hrdina bitev s Turky kníže Zikmund Báthory dával najevo, že by svou neklidnou državou, tvořící nárazníkový prostor mezi válčícími stranami, rád vyměnil za méně exponovaný, klidnější kout.

Já bych se u tohoto jména zastavil, i když do českých dějin zasahovalo jenom nepřímo. Zikmund Báthory, sedmihradský kníže. (Sedmihradsko, jak známo, patří dnes Rumunsku.) Na začátku té velké turecké vojny se Báthory proslavil široko daleko udatným bojem proti Turkům. Bil je hlava nehlava. V celém křesťanstvu se o jeho vítězstvích mluvilo s vysokým uznáním, jenže on sám své úspěchy znevážil. Pustil se do vyjednávání s Habsburky, což sice nebyli tak vyhranění nepřátelé jako Turci, ale protivníci to byli, a nabídl císaři Rudolfovi, že mu postoupí celé Sedmihradsko. Jenom tak to nebylo, tedy mírnyks týrniks, bylo by to něco za něco. Výměna. Sedmihradsko za dvě slezská knížectví. Kdyby Báthory získal nějaké pěkné území ve střední Evropě, mohl by jednou provždy opustit svou zemi na tureckém pomezí, která byla všecko možné, jenom ne klidná. A tím pádem by se zbavil starostí o její budoucnost, kterou ohrožovali stejnou měrou Turci i Habsburci.

Takový hezký důchod by si mohl užít, v závětří Problém byl ovšem v tom, že Turkům se podobné řešení nelíbilo. Oni Zikmundovi penzi ve Slezsku asi nepřáli. Tedy což o to, Báthory mohl podle nich táhnout třeba k čertu, ale na Sedmihradsko si dělali chutě sami Turci a tím pádem hrozilo nebezpečí dalšího rozšíření konfliktu s Tureckem, čímž by byla monarchie zatažena do nových neřešitelných zápletek na celé své východní hranici.

Hned po dobytí pevnosti Rábu císařskými vojsky začal Zikmund Báthory vyjednávat s Rudolfovými plnomocníky. První smlouva o postoupení Sedmihradska Rudolfovi Druhému byla uzavřena už za dva měsíce. Císař Báthorymu postoupil na Sedmihradsko opolské a ratibořské knížectví ve Slezsku a Báthory se tam neprodleně vydal. Mezitím Rudolf pověřil svého bratra Maxmiliána (v té době vrchního velitele vojska v Uhrách), aby jeho jménem převzal vládu v Sedmihradsku, jenže dřív než to mohl Maxmilián učinit, vrátil se Báthory tajně do země a znovu se ujal vladařské moci. Ze záležitosti, která se zpočátku zdála být až příliš hladce vyřízena ve prospěch Habsburků, se stal rázem dalekosáhlý spor, překypující všemožnými pikli a zrádnými úklady, drastickými zápasy o víru i politickými vraždami a jinými hrůzami.

Proč si to Zikmund Báthory na poslední chvilku rozmyslel? Na tuhletu otázku by dokázal odpovědět jenom snad on sám. Bylo to podivné. Velice, a hlavně to znamenalo, že se spor Habsburků s ním protáhl na dlouhých pět let, a za tu dobu do něj vstoupili různí sedmihradští i uherští stavové a také Poláci, jakož i valašský vojvoda Michal, který se zmocnil Sedmihradska jako habsburský spojenec a připojil k němu Moldavu a Valašsko. (To bylo ovšem balkánské Valašsko, ne to naše.) Vítězství bylo v těchto všech zápasech vrtkavé, stejně jako štěstěna. Přiklánělo se chvíli na tu, chvíli na onu stranu. A protože Turci se chovali zdrženlivě (i když jinak považovalo Sedmihradsko na svou věčnou lenní enklávu), tak se tu prosazovali diplomaticky a především vojensky Habsburkové. Odhodili všechny ohledy na předchozí smlouvy s Báthorym, odmítli brát vážně jeho nové sliby, a zcela prostě se Sedmihradska zmocnili. Roku 1602 byl Zikmund Báthory naposled poražen a přinucen ke kapitulaci. Jestli on neměl do toho Slezska odejít včas a po dobrém. Nejspíš měl. Snad se teď měl kam vrátit. Neměl. Přece mu zůstala mu přece dvě slezská knížectví - Opolsko a Ratibořsko. jenomže: nezůstala. Zvláštním dokumentem se musel obou vzdát (ona mu stejně nikdy nepatřila) a jako zpronevěřilec a nevděčník, který si nedokázal vážit císařovy milosti (tak se o něm hovořilo v císařově poselství pro český sněm) musel být nakonec rád, že našem útočiště v Čechách, kam přicházel chudý a bez vlivu jako prosebník odkázaný na císařovu milost. 'Přes všechny předchozí hrozby a přes silný odpor čelných představitelů dvora k poraženému sedmihradskému vládci císař Rudolf neupíral Báthorymu ani právo na knížecí titul, ani nárok na slíbené zaopatření. Na jeho pokyn dala česká komora připravit pro Bárhoryho pobyt zámek v Libochovicích, a Rudolf se chystal vyplácet sedmihradskému magnátovi ve výslužbě slíbenou roční apanáž ve výši padesáti tisíc míšeňských kop.'

Což asi nebylo málo. To vůbec nebylo málo. Teoreticky tato částka představovala důchod z dobře vedeného dominia v ceně půl milionu kop, i víc, no a to se zdálo českým stavům a nakonec i císaři mnoho. Od slibů k jejich uskutečnění však bylo stejně daleko. Nechtělo se platit. Kníže Báthory se sice mohl usadit v Libochovicích, ale na vyplácení vyživovacího příspěvku čekal několik let marně. Kromě toho se zcela bezúspěšně domáhal, aby mu bylo libochovické panství postoupeno do dědičného vlastnictví. Což ale vůbec nebyl knížecí život. Někdejší vládce Sedmihradska jedl v Čech až do své smrti roku 1613 trpký chléb z milosti, byl vystaven urážlivým šikanám dvorským hodnostářů, zvláště českých, a jeho osud připadal tragický i nezaujatým pozorovatelům. Například papežskému nunciovi Ferrerimu, který referoval do Říma: 'Císař z lakoty stále zadržuje Báthorymu vyplácení slíbené apanáže. Bývalý sedmihradský kníže žije na zámku v Libochovicích odříznut od společnosti a stýká se jen s císařskými špehy, kteří nedůvěřivě sledují každý jeho krok.' Báthory byl sice nakonec přijal v Čechách do panského stavu, ale jinak jeho pobyt u nás připomínal v mnohém spíš nedobrovolnou internaci. 'Za dva roky po Báthorym byl přijat za člena panského stavu v Čechách i císařský polní maršálek Jiří Basta, který Báthoryho přinutil k odchodu ze Sedmihradska. Tento voják, který se narodil v Itálii, ale v rodině pocházející z Albánie, byl skutečným strůjcem habsburského vítězství. Císař ho za to odměnil titulem hraběte a projevoval mu takovou důvěru, že ho všichni začali považovat za jeho oblíbence. Věrnost Habsburkům a katolictví předurčovaly Bastu ke skvělé kariéře, a protože projevoval dostatek mimořádné krutosti a bezohlednosti vůči protivníkům i problematickým spojencům, byl považován za tu nejvhodnější osobu, který rozbouřené Sedmihradsko uklidní.'