Bohuslav Martinů (1890 – 1959)

Bohuslav Martinů (1890 – 1959)

Narozen v Poličce, jeho rodina žila na věži poličského kostela až do roku 1902. Studoval housle a varhany na pražské konzervatoři, kterou však nedokončil, byl propuštěn pro nenapravitelnou nedbalost. Stal se houslistou v České filharmonii, jeho celoživotním přítelem byl houslista Stanislav Novák. Už od dětských let komponoval, převážně jako samouk. V letech 1922 – 1923 studoval skladbu na mistrovské škole u Josefa Suka, na podzim však získal tříměsíční stipendium a odešel studovat do Paříže k Albertu Rousselovi. V Paříži zůstal nakonec až do roku 1940. Roku 1931 se oženil se Charlotte Quennehen (1894 – 1978), švadlenou pocházející z malého francouzského městečka Vieux Moulin. Jejich manželství zůstalo bezdětné. V Paříži se stýkal s významnými osobnostmi kulturního života (Vítězslava Kaprálová, Rudolf Kundera, František Kupka, Jan Zrzavý, Jiří Mucha, Rudolf Firkušný), ovlivněn Pařížskou šestkou
a jazzem, se ve skladbě dopracovává k novému hudebnímu projevu. Roku 1941 emigroval Martinů přes Španělsko a Portugalsko do USA, kde žil až do roku 1953. Zde poznal řadu osobností jakými byli dirigent Sergej Kusevickij, manželé Šafránkovi nebo houslista Samuel Duškin. V USA vyučoval na univerzitách v Princetonu, New Yorku
a Tanglewoodu, kde vedl každoročně speciální dirigentské kurzy. Netušil, že se už do své rodné vlasti nikdy nevrátí, několikrát usiloval bez úspěchu o získání místa profesora skladby na pražské konzervatoři, ale politická situace v Československu mu v tom bránila. Jeho skladby se zde nesměly hrát. Poslední léta svého života strávil Martinů střídavě ve Francii, Itálii a ve švýcarském Schönenbergu. Martinů zemřel na rakovinu žaludku v nemocnici v Liestalu. Pochován byl v Schönenbergu, roku 1979 byly jeho ostatky převezeny do Poličky, kde byl pohřben spolu se Charlottou do společného rodinného hrobu. Jeho klavírní tvorba prošla několika obdobími, ještě ve 20. letech skládá pod vlivem impresionismu, během pařížského pobytu se objevují vlivy jazzu (typické synkopy) a expresionismu, později je ovlivněn především neoklasicismem. Jeho dílo zahrnuje také tragické a dramatické prvky související s poválečnou situací v Evropě. Ve 30. letech se začínají objevovat v jeho tvorbě české lidové nápěvy se steskem po rodné zemi, do níž se už nikdy nevrátil.

Dílo:

Motýli a rajky (1920) – části Motýli v květinách, Motýli a rajky, Rajky nad mořem, impresionistická skladba pod vlivem Debussyho, věnována Zuzaně Švabinské, Martinů tuto svou skladbu později zavrhl a nechtěl, aby se hrála

Jaro v zahradě (1920) – instruktivní ráz

Loutky (1912 – 1924) – celkem 3 sešity, instruktivní ráz

Scherzo (1924)

Film en miniature (Film v miniatuře, 1925) – části Tango, Scherzo, Ukolébavka, Valse, Chanson, Carillon

Tři české tance (1926) – části Obkročák, Dupák, Polka

Preludia (1929) – 8 částí

Borová (1929) – 7 českých tanců pojmenovaných podle obce poblíž Poličky

Skici (1931)

Čtyři skladby (Quatre movements, 1931)

Taneční črty (Esquisses de danses, 1932) – 5 částí

Ritornely (1932) – 6 částí, vždy s pomalým úvodem

Okna do zahrady (1938) – 4 části

Fantazie a toccata (1940) – věnována Rudolfu Firkušnému

Etudy a polky (1945) – celkem 3 sešity po 6, 5 a 5 skladbách, premiéroval je Rudolf Firkušný roku 1946 v newyorské Carnegie Hall

Sonáta (1954) – třívětá, psána vesměs bez taktových čar, ty jsou jen naznačeny, věnována pianistovi Rudolfu Serkinovi, u nás ji často hrála Eliška Nováková (žena skladatele Jana Nováka)

spousta drobných příležitostných skladeb především z rané tvorby (do roku 1920)

S orchestrem

Koncert pro klavír a komorní orchestr D dur č. 1 (1925) – neoklasický charakter, vliv jazzu, premiéroval jej Jan Heřman

Koncert pro klavír a orchestr č. 2 (1934, přepracován 1944) – věnován pianistce Germaine Leroux, v Praze hrál premiéru Rudolf Firkušný

Koncert pro klavír a orchestr č. 3 (1948) – věnován Rudolfu Firkušnému, 3. věta má polkový ráz

Inkantace (koncert č. 4) pro klavír a orchestr (1956) – dvouvětá skladba, inkantace = magické zaříkávání, neobvyklá barevná orchestrace, symfonický koncert, premiéroval jej Rudolf Fikušný

Fantasia concertante (koncert č. 5 in B) pro klavír a orchestr (1957) – věnován pianistce Margrit Weberové, která jej premiérovala

Divertimento pro klavír levou rukou a komorní orchestr (1938) – vzniklo na přání Otakara Hollmanna, ten si jej dle svých technických dispozic se svolením autora upravil

Concertino pro klavír a orchestr (1938) – věnováno pianistce Juliette Arányi, Martinů nechtěl Concertino vydat, skladbu neměl rád

Sinfonietta giocosa pro klavír a komorní orchestr (1940) – čtyřvětá, věnována pianistce Germaine Leroux

Pro 2 klavíry

Fantazie (1929)

Tři české tance (1949)

Impromptu (1956)

Koncert pro 2 klavíry a orchestr (1943) – napsán pro pianistickou dvojici Pierre Luboschutz a Genia Nemenoff

Literatura: Mihule, Jaroslav. Martinů, osud skladatele; Praha : Karolinum, 2002,
626 str. ISBN 80-246-0426-4

Martinů, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů; Praha : Bärenreiter, 2003, 226 str. ISBN 80-86385-22-1