Scrigroup - Documente si articole

Username / Parola inexistente      

Home Documente Upload Resurse Alte limbi doc  

 
CATEGORII DOCUMENTE




BulgaraCeha slovacaCroataEnglezaEstonaFinlandezaFranceza
GermanaItalianaLetonaLituanianaMaghiaraOlandezaPoloneza
SarbaSlovenaSpaniolaSuedezaTurcaUcraineana

BiologieBudovaChemieEkologieEkonomieElektřinaFinanceFyzikální
GramatikaHistorieHudbaJídloKnihyKomunikaceKosmetikaLékařství
LiteraturaManagementMarketingMatematikaObchodPočítačůPolitikaPrávo
PsychologieRůznéReceptySociologieSportSprávaTechnikaúčetní
VzděláníZemědělstvíZeměpisžurnalistika

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha

politika

+ Font mai mare | - Font mai mic






DOCUMENTE SIMILARE

Trimite pe Messenger
Thomas Morus, N. Machiavelli a Thomas Hobbes a ich sociálnopolitické názory
ORGANIZACJA I ZARZĄDZANIE W UNII EUROPEJSKIEJ
Klasická psychoanalýza a politika
Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha
VYMEDZENIE A FUNKCIA HOSPODÁRSKEJ POLITIKY
MAKROEKONOMICKÁ A MIKROEKONOMICKÁ HOSPODÁRSKA POLITIKA
ÚVOD DO ŠTÚDIA HOSPODÁRSKEJ POLITIKY
Mocenský dualismus v poddanském městě - Zlíně
Lži ohledně 11. září

SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha

'Byl to jeden z nejlepších nacionálních socialistů, jeden z nejsilnějších obránců německé říšské myšlenky, jeden z největších odpůrců všech nepřátel říše.'
- Adolf Hitler 1942


1. Životopis Reinharda Heydricha

1.1 Maloměšťácké mládí
1.2 Reinhard námořníkem
1.3 Počátky kariéry v organizaci SS
1.4 Cesta k vrcholům moci
1.5 Noc dlouhých nožů
1.6 Ostatní operace
1.7 Zastupujícím říšským protektorem protektorátu Böhmen und Mähren

2. Operace Heydrich v režii plukovníka Františka Moravce

2.1 Plánování v Londýně
2.2 Výcvik atentátníků
2.3 Životní příběhy parašutistů
2.4 Letecký výsadek
2.5 Skrývání, přípravy a kontakty
2.6 Osudová zatáčka

3. Velká pátrací akce

3.1 Heydrichovo dědictví
3.2 Pátrání a msta
3.3 Lidice
3.4 Kostelní krypta

4. Zhodnocení operace Anthropoid
5. Poznámky
6. Seznam použité literatury a její zhodnocení

1. Životopis Reinharda Heydricha

V této kapitole se pokusím jasně a rychle popsat životní peripetie Reinharda Heydricha, jeho vzestup a smrtelný pád. Chci napsat něco málo o jeho mládi a službě v námořnictvu. Určitě se musím podrobně zmínit o počátcích jeho služby a kariéře v organizaci SS. Od chvíle, kdy nacisté převzali moc, se jeho činnost slučuje s politikou celého Německa, je možno říci, že Heydrich měl prsty skoro ve všem, co se v bezpečnostní politice Německa změnilo a stalo. Nelze vyjmenovávat spousty dat a jmen. Myslím, že postačí, pakliže zmíním jen ty nejdůležitější. Možná Vám bude připadat, že třeba taková Noc dlouhých nožů, či Křišťálová noc s činností Reinharda Heydricha zase tolik nesouvisí. Tyto dvě noci ale změnily v Německu tak mnoho, že je vynechat prostě nemůžu. Určitě se musím podívat také na Heydrichův podíl na rozpoutání Druhé světové války, pro kterou vlastně vykonstruoval záminku. Stranou mého zájmu nezůstanou ani příčiny a důsledky vyvražďování Židů, na kterém se osobně podílel.

1.1 Maloměšťácké mládí

Reinhard Eugen Tristan Heydrich se narodil 7. března 1904 v německém městečku Halle nad Sálou v blízkosti lužického Leipzigu. Jeho spořádaná rodina vystupovala z maloměšťáckého průměru snad jen svou obrovskou a nehynoucí láskou k hudbě. Finančně dobře zajištěný otec byl operním zpěvákem, později dokonce založil a řídil hudební konzervatoř ve městě. Matka bývala úspěšnou pianistkou. Malý Reinhardek byl tedy již od malička veden k tomu, aby se také věnoval hudbě. Cvičil zpěv, hru na piano a housle. Nakonec si oblíbil housle a náruživým cvičením získal velkou zručnost a jistotu při hře. Ještě později, kdy již stál vysoko v nacistické hierarchii, udivoval své hosty brilantní hrou.

Během období puberty velmi trpěl mezi svými vrstevníky. Starší ho šikanovali a mladší se mu posmívali kvůli jeho divnému, vysoce posazenému hlasu. Možnou příčinou jeho neoblíbenosti také mohlo být to, že pocházel z katolické rodiny ve vesměs protestantském městečku.

Celou První světovou válku mohl strávit v bezpečí doma, na to, aby nastoupil na frontu, byl přeci jenom příliš malý. Po prohrané válce vstoupil do místní organizace Freicorpsu. S touto organizací se mohl dobře ztotožnit, jeho osoba představovala téměř dokonalý ideál modrookého blonďáka, uctívaného touto pravicovou organizací. Je však možno spekulovat, zda za jeho tak rychlým a bezpodmínečným souhlasem s těmito ideály, nestojí něco v pozadí. Někteří si myslí, že za tím mohla být obava z toho, že se jednoho dne přijde na to, že jedním z jeho předků byl Žid. Mládenec se tak možná úplným souhlasem s rasistickou ideologií snažil zahnat z mysli tu neodbytnou a vtíravou myšlenku, která jej hodně trápila. Až budoucnost ukáže, že Žida sice mezi předky opravdu měl, ale nebyl s ním naštěstí pro něj spojen pokrevně. Celý problém vznikl z toho, že se jeho babička podruhé (ale až po narození Heydrichova otce) provdala za muže s židovsky znějícím jménem.

1.2 Reinhard námořníkem

Po studiích na reformním gymnáziu, hledal místo pro své další uplatnění. Bezplatné státní vzdělání a jistou společenskou prestiž důstojníka mu nabídlo válečné námořnictvo. V březnu roku 1922, ve věku 18 let, rozšířil Reinhard řady mořských vlků z německého válečného námořnictva, vstoupil do malé, ale elitní flotily, která byla Německu po válce ponechána. Jeho studia námořního kadeta byla opět provázena jeho neoblíbeností u spolužáků. Nikde nebylo prokázáno, že by byl od nich přímo šikanován, jisté ale je, že pro něj vymýšleli různé přezdívky. Jeho mečivý smích mu vysloužil přezdívku Vilík koza, kvůli vášni ke klasické hudbě byl častován přezdívkou Mojžíš. Jako kadet sloužil nejdříve na křižníku Berlin, jeho velitelem byl admirál Canaris. Netuše, že se během let stanou nepřáteli, ho Heydrich ještě nazývá čestným a spravedlivým představeným. V roce 1926 byl povýšen do hodnosti poručíka a sloužil u spojařů. Vše nasvědčovalo tomu, že má u námořnictva slibnou a dlouhou kariéru.

Mladý kadet dokonce už začal myslet i na ženění. Pohledný a vysoký Reinhard neměl nikdy nouzi o dámskou společnost. V prosinci 1930 se na plese veslařského spolku v Kielu seznámil se svou budoucí ženou Linou von Osten. Protančil s ní celý večer a následující dny trávil pouze s ní. Po krátké známosti se jí krátce zeptal, jestli by se nechtěla stát jeho ženou. Lina představila svého nápadníka rodičům, kteří s jejím úmyslem vdát se za něj souhlasili. Vše tehdy vypadalo tak krásně, mladý námořní nadporučík s perspektivou slibné kariéry a učitelka na rodinné škole se budou brát.

Tento šťastný život mu ale překazila jedna z jeho předchozích přechodných milostných avantýr. Jakási slečna se cítila býti velmi roztrpčena tím, že od něj místo nabídky k sňatku obdržela zásnubní oznámení. Přitom tato dívka, která byla dcerou námořního stavebního rady, se sňatkem již prý počítala. Podle nepodložených informací s Heydrichem čekala i dítě! Jako přímý následek oznámení zasnoubení utrpěla nervový šok a její papá si šel okamžitě stěžovat za svým blízkým známým admirálem Raedrem. Provinilec byl okamžitě předvolán před čestný soud říšského námořnictva, který ho degradoval na vojína a propustil z námořnictva za chování neslušné důstojníka a gentlemana. Tento vyhazov se Heydrich snažil celý svůj život kamuflovat tvrzením, že to byl on, kdo z námořnictva dobrovolně odešel. A kdo se o tom opovážil zmínit, upadl u něj v nemilost.

1.3 Počátky kariéry v organizaci SS

Ačkoli pro něj byly asi velmi nepříjemné, jsou tyto okamžiky pro objekt našeho zájmu klíčové. V těchto chvílích se Reinhard dostává na rozcestí života, je najednou bez práce. Nic neumí, nemá žádné povolání a to pro něj rozhodně není cennou devizou v čase hospodářské krize, kdy práci nemohou najít ani kvalifikovaní odborníci. Co bude dělat náš propuštěný námořník, který má navíc ještě na krku svou snoubenku? Známí mu obstarají místo učitele plachtění, to ale odmítne. Mnohem více se mu líbí, když mu jeho matka popisuje, co se dozvěděla od své známé baronky Elisy von Eberstein, která jí vyprávěla o svém synu Karlovi, jenž je členem organizace SA v Bavorsku a dosáhl již hodnosti Oberführera. Mimo jiné se také zmínila o tom, že by její syn mohl Heydrichovi pomoci při hledání vhodného místa v organizaci SA.

Tyto vyhlídky se mu zalíbily a tak 1. července 1931 vstoupil Reinhard Heydrich do NSDAP, aniž znal alespoň zhruba její politický program. Eberstein ho doporučí k přijetí do služeb SA, ale vůdce této organizace Ernst Röhm pro něj bohužel momentálně nemá místo. Žádost postoupí alespoň svému tehdejšímu spolupracovníku, veliteli služby SS, Heinrichu Himmlerovi. Tomu se mladý muž zamlouvá, zvláště když se doslechne, že pracoval u námořní rozvědky (to byla samozřejmě mýlka, Heydrich sloužil u spojařů). Hodí se mu to do jeho plánů na vybudování vlastní tajné služby SS. Himmler pozve Heydricha na svou drůbeží farmu u Mnichova, kde mu zhruba vyloží, co má v úmyslu založit a požádá ho, aby mu načrtl své plány na fungování takové organizace. Himmler byl fascinován árijským vzezřením svého podřízeného, jeho sebevědomím a horlivou odezvou na jeho přání. Na základě těchto poznatků o uchazeči, Himmler svěřil vedení bezpečnostní informační služby SS do rukou mladého Heydricha. Bylo dohodnuto, že nastoupí do práce 1. záři 1931 v Mnichově. Strana mu prozatím poskytne plat 180 marek měsíčně, zajisti byt a stravu. Závratná kariéra třetího muže Třetí říše mohla začít.

Finančně zajištěný Heydrich si teď konečně může oženit s Linou. Svatba se koná 26. prosinec 1931. Obřad a vůbec celá slavnost se měla konat na ostrově Fehmarn a měly být provedeny jako velká nacistická manifestace. Na celou akci se také mělo sjet velké množství příslušníků SA a SS z velikého okolí. Bohužel kvůli nedávnému zákazu veřejného nošení stranických uniforem se svatební hosté nemohli obléci do tradičních hnědých košil. Samotná svatba se konala v protestantském kostele, duchovní byl samozřejmě členem strany. Kostelní oltář byl slavnostně vyzdoben velkým hákovým křížem z borových větévek. Na závěr obřadu si svatebčané, jak bývá zvykem, společně zazpívali, ale tak jak bývalo zvykem na schůzích strany - 'Deutschland, Deutschland über alles' a další 'Die Fahne hoch'. Celá akce měla velkou publicitu v tisku, chudák oddávající duchovní byl svými představenými za trest přeložen.

Před svatbou působil Heydrich asi půl roku v Hamburku, konal službu v tamní organizaci SS. Také se věnoval pročítání politického programu strany, který do té doby téměř neznal. Jako svatební dar obdržel od Himmlera nové prýmky ke své uniformě, nyní v hodnosti sturmbannführera a ještě dostal přidáno na platě o 110 marek. Mladí manželé si zařídili skromné bydleni na okraji Mnichova a novopečený sturmbannführer se vrhl do práce. Začal budovat zpravodajskou službu strany, kterou pojmenoval SD - Sicherheitdienst (Bezpečnostní služba). Nutno říci, že začínal ve velmi skromných podmínkách, s půjčeným psacím strojem a vlastní ložnicí jako kanceláří. On a pár jeho pomocníků se zabývalo pouhým psaním komentářů k tomu, co otiskly noviny. Postupem času si Heydrich vybudoval síť agentů sahající do všech koutů Německa. Bezpečnostní služba strany měla za úkol shromažďovat a archivovat informace o všech odpůrcích nacionálního socialismu v Německu, tedy o komunistech, klerikálech, sociálních demokratech a armádních špičkách. U určitých osob se také zaměřovala na vyhledávání kompromitujících materiálů zcela intimního charakteru. Fungovala také jako kontrarozvědka, to znamená, že vyhledávala ve vlastních řadách lidi, kteří pracovali jako informátoři pro někoho jiného. Je nutno poznamenat, že Heydrich od samého počátku svého působení počal shromažďovat kompromitující informace také na své spolupracovníky a nadřízené. Na každého chtěl něco mít, obvykle to byly nějaké informace o osobním nebo intimním životě, tím mám na mysli homosexualitu, či utajené židovské předky. Tvrdí se, že Heydrichův osobní archív obsahoval informace i o nejvyšších stranických špičkách, Hitlerovi a Himmlerovi. Ze všech informací, které se mu podařilo získat sestavoval týdenní hlášení pro Himmlera a Hitlera, které se zabývaly hlavně politickými náladami v zemi, či oblíbeností jednotlivých politiků. Konkurenční služby, které působily také pod patronátem různých částí NSDAP (např. u SA), nedosahovaly tak dobrých výsledků a byly velmi brzo pohlceny Bezpečnostní službou.

1.4 Cesta k vrcholům moci

Úspěchy SD zajistily Heydrichovi velmi rychlý služební postup v hierarchii organizace SS. SS-Standartenführerem se stal již v roce 1932 a v březnu 1933, tedy již v době, kdy byl Hitler říšským kancléřem, byl jmenován SS-Oberführerem (nebyl ani 30-ti letý!) a zástupcem Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Mimo to se také stal vedoucím politické policie v Mnichově.

Vzpomínáte si ještě na Reinhardovo trauma z dětství, na ten strach, že má mezi svými předky Žida? Tak právě to mu v létě 1932 málem zničilo život, lépe řečeno slibnou kariéru. Mladí námořní důstojníci (je možné, že právě jeho bývalí spolužáci) se v dopise obrátili na říšské vedení NSDAP v Mnichově, kam nahlásili, že Heydrich je židovského původu a že jeho otec se původně jmenoval Süss (výše ve stati můžete naleznout zdůvodnění, proč to všechno není pravda). Himmler, sám značně neárijského vzezření, velmi dbal na velkou rasovou čistotu svých podřízených a tak ihned povolal zkušeného genealoga, aby prozkoumal Heydrichův rodokmen. Výsledek byl čistý jako lilie. Řezník z rodného městečka Halle, který o Heydrichovi tyto zprávy rozšiřoval byl poté odsouzen k peněžité pokutě. Později ho Heydrich nechal zmizet v jednom koncentračním táboře. Přesto v jednom okamžiku Himmler zvažoval, jestli nemá Heydricha raději vyloučit ze strany. Hitler si však sjednal s Heydrichem soukromý rozhovor a vyhazov zamítl. Vůdce se pak nechal slyšet, že Heydrich je velice nadaný, ale také hodně nebezpečný muž. Každopádně tato aféra zasáhla Heydricha na tom nejcitlivějším místě. Začal nenávidět všechny Židy ještě více než kdy před tím. Říká se, že při návratu z jedné propité a prohýřené noci, se v opilosti postavil před zrcadlo a vypálil na svůj odraz dva výstřely z pistole se slovy: 'ty jeden špinavý Žide!'

Následně po uchopení moci nacisty v lednu roku 1933 se Heydrich a Himmler, počali potýkat s problémem přeplněnosti věznic. Všichni, co byli pozatýkáni, nemohli býti umístěni do věznic s omezenou kapacitou. V této chvíli se zrodil nápad na vytvoření prvního koncentračního tábora. Stará muniční továrna v Dachau blízko Mnichova byla rychle přeměněna na tábor pro politické vězně. Tábor obehnaný ostnatým drátem, s kulometnými věžemi a cynickým nápisem nad branou Arbeit macht frei, který později převzaly snad všechny koncentrační tábory. Vězni byli podřízeni přísné vojenské disciplíně a 11 hodinové pracovní době. Bití a ponižování bylo na denním pořádku. Za krádež cigarety mohl být vězeň odměněn i 25 ranami bičem. Po úspěchu Dachau byly další koncentrační tábory otevřeny i v blízkosti Buchenwaldu, Sachsenhausenu a Lichtenburgu.

V dubnu 1934 byl Himmler Göringem jmenován do funkce šéfa pruské policie, Heydrich se stává jeho zástupcem a zároveň velitelem pruské politické policie. Nutno připomenout, že pouze pruské, každá německá země měla v té době ještě vlastni policii. Policie jednotlivých zemí byly sjednoceny až 17. června 1936, samozřejmě pod Himmlerovo velení. Čtenář jistě chápe, že bývalý učitel a chovatel drůbeže Himmler nebyl schopen velet takovému kolosu. K jednotlivým složkám policie proto přidělil své zástupce, kteří jim měli velet. SS-Obergruppenführer Kurt Daluege dostal pod svou kontrolu uniformovanou policii tedy četníky, dopravní policii a pořádkovou policii. Reinhard Heydrich se stal šéfem nově ustanoveného Hlavního úřadu bezpečnostní policie, kterému podléhali všechny neuniformované policejní složky - politická policie (Gestapo) a kriminální policie (Kripo). Dohledu nad Kripem však nový šéf příliš času nevěnoval, ponechával to na starém a ostříleném kriminalistovi Arthuru Nebemu. Kromě velení Gestapa však ještě stále také řídil svou SD.

1.5 Noc dlouhých nožů

Během jara roku 1933 se konečně klika Adolfa Hitlera dostala k moci. Tím ale její boj o moc zdaleka neskončil, protože se Hitler už nechtěl s nikým dělit o svou moc. Začal se zejména obávat vlivu svého někdejšího spolupracovníka a spolubojovníka, velitele bojůvek SA Ernsta Röhma. Jen tento muž mohl ohrozit vůdcovu cestu k absolutní moci nad německým národem. Röhmova polovojenská organizace SA měla v roce 1934 okolo 2 a půl milionu členů, plně oddaných ne Hitlerovi, ale Röhmovi. Připomeňme, že Hitlerovi podléhající SS měla v té době přibližně 300 tisíc členů. Co dělat s tímto nepoměrem? Jak vyřadit SA ze hry ? Bude třeba vymyslet nějakou lest, komplot. Spiknutí namířené proti SA nakonec zorganizují Hitler, Himmler, Heydrich a Göring, přímou akci provede SS spolu s Gestapem. Jako záminka ke krvavé řeži jedné letní noci, při níž bylo dle oficiální verze zabito 74 lidí (neoficiálně se mluví i o stovkách) je údajná chystaná vzpoura SA proti samému Führerovi.

V sobotu 30. června 1934 přiletí Hitler osobně do Mnichova, aby potlačil vzpouru. Pancéřovaným mercedesem přijede ke Röhmovi domů a ještě v pyžamu ho osobně zatkne. To dá impuls ke všeobecnému zatýkáni špiček SA po celém Německu. V Berlíně celou akci řídí trojka Himmler, Heydrich a Göring. Obvinění jsou taháni v noci z postelí jsou jim čteny rozsudky smrti, některým je dána možnost spáchat sebevraždu, ti ostatní jsou buď zabiti přímo na místě nebo jsou odváženi do vězení Gestapa. Samotnému Röhmovi je do cely doručen revolver jako výzva k sebevraždě. Když pozitivně nezareaguje, vstoupí do jeho cely dva zabijáci z SS. Během Noci dlouhých nožů je organizace hnědokošiláčů SA navždy zbavena svého politické vlivu, na váze naopak získává SS.

1.6 Ostatní operace

Čas ani prostor mi neumožňují zde popsat velký počet speciálních operací, na kterých se Reinhard Heydrich nebo některá z jeho podřízených složek podíleli. Podle mne nemá smysl zmiňovat akce typu Salon Kitty. Na druhou stranu bude dobré, pakliže se dozvíme něco o nejúspěšnějších akcích Bezpečnostní služby. Mezi ně bezesporu patří lest na Stalina, při které mu byly nastrčeny dokumenty dokazující, že valná část důstojníků z jeho nejvyššího štábu spolupracuje s Němci. Pro dějiny bezvýznamnou, leč přesto zajímavou je akce, jejímž řízením byl Heydrich pověřen samotným Hitlerem, akce, která měla Německu poskytnout záminku k agresi na Polsko. Neméně důležitým je jeho podíl na zahájení vyhlazování Židů, tím myslím Konference ve Wannsee, či drama Křišťálové noci.

V roce 1936 se Heydrichově bezpečnostní službě podařil kapitální tah. Zosnovali spiknutí proti nejvyšším sovětským generálům. Již dlouho totiž pozorovali Stalinovu averzi vůči jeho maršálům a ostatním nejvyšším důstojníkům. Laboratoř německé tajné služby, která byla specializována na výrobu dokonalých falzifikátů, vyrobila dokumenty svědčící o napojení sovětského náměstka ministra války Michaila Tuchačevského na německý generální štáb. Z dokumentů vyplývalo, že jmenovaný a jiní další jsou agenty německého generálního štábu a usilují o svrhnutí Stalina. Dokumenty se do Ruska dostaly oklikou přes Československo, německá tajná služba je nastrčila nejdříve československé rozvědce, ta je předala prezidentu Benešovi. Beneš jednal tak, jak Němci předpokládali, totiž že falešné důkazy neprodleně poslal Stalinovi. Když je sovětský diktátor dostal do rukou, měl konečně pádný důvod, aby zatočil s nepohodlnými generály. Celou akcí pověřil tehdejšího šéfa sovětské tajné policie Nikolaje Ježovova. Ten v průběhu let 1936 - 37 nechal odsoudit a popravit většinu sovětských maršálů a generálů. O těchto čistkách se sarkasticky říkalo, že řádí nemoc zvaná Ježovština, která je smrtelná a většinou se jí nakazí ti nejvyšší důstojníci. Po této akci se německému vrchnímu velení zdálo, že Rudá armáda bez důstojnického sboru není rovnocenným protivníkem. Otázkou zůstává, zda-li Stalin nečekal na pouhou záminku, zda by čistky stejně neprovedl později sám. Tento německý komplot měl dalekosáhlé následky, které se projevily ještě v roce 1941 během ruského tažení, kdy Rudá armáda bez odpovídajícího důstojnického sboru nebyla schopna zadržet německé armádní sbory valící se Ukrajinou a západním Ruskem.

V noci z 9. na 10. listopadu 1938 se po celém Německu odehrál jeden veliký organizovaný, protižidovský pogrom. Křišťálová noc byl pojmenován po tisících rozbitých výlohách a oknech. Tato noc byla začátkem opravdové fyzické likvidace německých Židů, likvidace o kterou se má postarat stát. Nacisté se už po tomto nechtějí spokojit s vytloukáním oken a výloh, se šikanováním nevinných lidí. Událost, která nacistům posloužila jako záminka pro tuto tragédii se stala v Paříži. Židovský student Herschel Grynszpan, uprchlík z Německa, zastřelí na německém velvyslanectví v Paříži pěti ranami z revolveru velvyslaneckého radu Ernsta von Ratha. Motivem činu bylo nedávné násilné vystěhování jeho rodičů a dalších 15.000 původem polských židů z Německa do Polska. Těžce raněný rada v nemocnici po několika dnech zraněním podlehne. Ze 17-ti letého studenta udělá ministr propagandy Goebels během pár dnů rytíře světového židovstva, který chtěl sabotovat nedávno uzavřenou Mnichovskou dohodu. Nacisté se chtějí pomstít po svém. Na noc z 9. na 10. listopadu 1938 zorganizují obrovský policií řízený pogrom. Nejednalo se o spontánní výbuch násilí, akce měly na povel speciální čety, které pracovaly podle předem připravených seznamů. Hasičům bylo znemožněno hasit židovské objekty dokud neshoří až do základů. Ráno měly snad všechny židovské obchody po celé Říši vytlučené výlohy. Roli pořádkových služeb v celé akci trefně vyjadřuje Heydrichova depeše:

'V celé říši se očekávají demonstrace proti Židům. Akce musí probíhat tak, aby nebyly ohroženy německé životy a německé majetky. Je třeba zatknou tolik Židů, aby se zaplnila kapacita věznic. Je třeba se spojit s koncentračními tábory, aby se připravily na co nejrychlejší příjem Židů.'

'Rozsah a počet zničených židovských obchodů a bytů se ještě nedá číselně doložit. 191 synagóg lehlo popelem. Dalších 74 je totálně zdemolováno. Dále shořelo 11 společenských budov, hrobek a jiných objektů, 3 byly srovnány se zemí. Pro spěšnost s jakou bylo potřeba podávat zprávy, se musela dosud přijatá hlášení omezit jen na všeobecné údaje, jako 'četné' nebo 'většina obchodů zničena'. Uvedená čísla byla proto pravděpodobně mnohonásobně překročena. Dvacet tisíc Židů je ve vazbě. Podle hlášení je 36 mrtvých a 36 těžce raněných. Zabiti a raněni byli jen Židé'

Takto zesumíroval Heydrich ztráty na majetku a životech po Křišťálové noci ve svém stručném hlášení Göringovi. Ano, uvedená čísla byla překročena. Zatčených Židů bylo nakonec okolo 25.000 a skoro všichni finálně skončili v koncentračních táborech. Později Heydrich ohlásil, že 7.500 židovských obchodů bylo zničeno, 267 synagog vypáleno (z toho bylo 177 totálně zničeno} a 91 Židů zabito při násilnostech. Židům bylo také státem zabaveno pojištění, které by za škody obdrželi. Byl to také krok k tzv. árizaci hospodářství. Židovské obchody měly buď přejít do majetku státu nebo árijských osob. Okolní svět byl po Křišťálové noci šokován, Německo se stalo terčem kritiky ve světových novinách. Krátce po smutné události byl velvyslanec Spojených států dlouhodobě odvolán.

Téměř o rok později stojí Reinhard Heydrich opět před velikým úkolem. Vůdce jej pověřil, aby do konce srpna připravil a až to bude třeba sehrál divadlo, které bude sloužit jako záminka k válce s Polskem. Vše mělo nakonec vypadat tak, že válku vlastně zavinili Poláci, kteří první napadli německé území. Pro celou provokaci vybral Heydrich německou vysílací stanici v Horním Slezsku, ležící při hranicích s Polskem. Technický personál vysílače byl večer 31. srpna 1939 napaden 6 muži v otrhaných polských uniformách (ve skutečnosti to byl SS-sturmbannführer Alfred Naujocks a jeho 5 kolegů z SD). Před mikrofony vysílače byla sehrána přestřelka, při které zaznělo i pár povelů a vět v polské řeči. Pak někdo krátce polsky přečetl něco jako výzvu k boji proti Německu a vysilač se odmlčel. Na místě bylo později nalezeno tělo zastřeleného muže v uniformě polské armády. Tento muž však ve skutečnosti pocházel z německého koncentračního tábora. Pro Hitlera se toto divadlo stalo záminkou, aby žádal vyhlášení války proti Polsku. Nutno však říci, že okolní svět se dlouho nenechal obalamutit, západní spojenci Polska vyhlásili Německu válku 3. září.

27. září byly v Německu nově přeorganizovány všechny bezpečnostní složky, státní i ty které náležely straně. Nový úřad, kterému mělo vše podléhat, se jmenoval RSHA - ReichsSicherheitsHauptAmt (Hlavní Říšský bezpečnostní úřad). Jeho šéfem se nestal nikdo jiný než Himmler. Úřad byl rozdělen do 7 oddělení a kromě organizačních a administrativních složek se skládal z Gestapa, Kriminální policie, domácí a zahraniční rozvědky.

Bezesporu nejstrašnější věcí, na které se Reinhard Heydrich kdy podílel byla příprava konečného řešení židovské otázky (Endlösung), likvidace celé evropské židovské populace. Rozhodnutí o tom, že 11 milionů evropských Židů má být fyzicky zlikvidováno na východě, padlo na konferenci ve Wannsee, která se udála 20. ledna 1942. Účastnili se jí i později neblaze proslulí generálové SS Müller a Eichmann, kteří přímo organizovali samotnou likvidaci. Z dalších zúčastněných bychom mohli jmenovat představitele SD - Reinharda Heydricha a SS-sturmbannführera dr. Lange, dále pak správce General Gouvernementu pana Bühlera. Jednání na konferenci byla vedena hlavně o technických problémech fyzické likvidace židů, o jejich přesných počtech v jednotlivých zemích. Přímý rozkaz k zabíjení vydal sám Hitler, který jeho vykonáním pověřil Göringa, ten zase Himmlera, ten Heydricha, ten šéfa gestapa Müllera a ten konečně Adolfa Eichmanna, který začal odsuny a likvidaci Židů připravovat a organizovat.

Již během polského tažení a hlavně později za ruského tažení postupovaly za vojenskými jednotkami ještě tzv. pohotovostní skupiny (Einsatzgruppen A, B, C, D), ty pak v týlu vlastní armády vyhledávaly a ihned fyzicky likvidovaly nepohodlné osoby polského nebo židovského původu. Likvidovaly zejména polskou inteligenci - přirozené vůdce národa. Členové pohotovostních skupin se rekrutovali výhradně z řad SS. Generálové Wehrmachtu si několikrát na toto nelidské vedení války stěžovali přímo u Hitlera, jejich námitky však byly stroze odmítnuty. Celou akci měla na povel výhradně organizace SS.

Heydricha hnala jeho ctižádost také k tomu, že za ruského polního tažení létal ve frontové oblasti jako stíhač. Snad se i zúčastnil vzdušných bojů, byl totiž několikrát vyznamenán. Pak ho také jednou sestřelili za ruskými liniemi. Nezbývalo mu nic jiného než aby v noci prošel frontou ke svým, což se mu bohužel bezpečně podařilo.

1.7 Zastupujícím říšským protektorem protektorátu Böhmen und Mähren

Zatím se přesuňme do Čech roku 1941, již dva roky okupovaných Německem. Vrchním zástupcem německé moci v protektorátu byl zastupující říšský protektor. Od začátku okupace jím byl postarší diplomat Konstantin von Neurath. O jeho odvolání se obyvatelstvo dozvědělo 27. září 1941, kdy o tom přinesly zprávu noviny. Hitler donutil stárnoucího a nerozhodného protektora, aby se vzdal své funkce, a aby požádal o propuštění ze zdravotních důvodů. Příčinou k tomuto kroku se stala údajná protektorova měkkost a neschopnost s konečnou platností zlikvidovat český odboj. Byl tedy nahrazen mužem mnohem rozhodnějším, 38 letým Reinhardem Heydrichem generálem Gestapa a organizace SS. Jeho jmenování velmi zarazilo státního tajemníka Karla Hermana Franka, který s protektorským křeslem již najisto počítal pro sebe. Hitler ale nebyl rozhodnut učinit protektorem pouhého sudetského Němce.

Nový protektor dorazil do Prahy 27. září 1941. Po noci strávené v hotelu, ho K. H. Frank provedl po Pražském hradě, konala se vojenská přehlídka. Heydrich začal okamžitě tvrdě vládnout, vyhlásil stanné právo a zřídil zvláštní soudy, které hned vynesly několik absolutních trestů. Také nechal zatknout předsedu dosavadní protektorátní vlády generála Eliáše. Jeho obvinění se vztahovala na velezradu a zemězradu. Generál byl převezen do Berlína před lidový soud a byl odsouzen k smrti. Zatím však byl vězněn jen jako rukojmí, popraven byl až v průběhu heydrichiády. Těsně před svou smrtí byl Němci donucen vydat prohlášení vyzývající Čechy ke spolupráci s říší. Ještě před ním odešli na popravu dva čeští generálové, jíž déle věznění a též obvinění z velezrady - armádní generál Josef Bílý a generál major Hugo Vojta. Došlo také k prvním popravám 4 odbojářů. Den za dnem vlády nového protektora přibývaly další a další popravy. Obětmi se stávají jednak odbojáři komunisté, ale také lidé nějak napojení na vládu v Londýně.

Střílení do lidí bylo však jen pouhou krvavou kulisou pro to, co Heydrich považoval za svůj hlavní úkol, tedy konečnou germanizaci českého prostoru. Po vyhrané válce měla být česká kotlina osídlena výhradně Němci nebo poněmčenými Čechy. Ti ostatní (přibližně 2/3) budou tou dobou již někde v Rusku za polárním kruhem okopávat zmrzlou půdu pro Německo a nebo z nich zbude v horším případě jenom popel. Nicméně tak daleko doba však ještě nepokročila. Nejprve je totiž třeba vyhrát válku. Německo sice pořád vyhrává, jeho pancéřové armády stojí současně před Moskvou a Alexandrií, ale také ví, že má proti sobě mocné protivníky, proti kterým bude muset nasadit úplně všechno co má k dispozici. K dispozici je celá Evropa včetně českého protektorátu. A to je nyní Heydrichovým prvořadým úkolem, zmobilizovat veškerou možnou výkonnost protektorátu pro válku. Češi nemohou nastoupit na frontu, ale mohou vyrábět zbraně, pěstovat potraviny. Pro to vše jsou tu vhodné podmínky. Za bývalého protektora to ale s produktivitou práce nevypadalo dobře. Dělníci sabotovali práci, simulovali nemoci a nechodili do práce. Často k tomuto výčtu přibyla ještě nějaká ta sabotáž. Tomu však Heydrich po svém nástupu rychle zamezí. Použije známou metodu cukru a biče (tvrdě trestat odboj a vysoce odměňovat kolaboraci). Brzy po svém příjezdu přijme delegaci českých dělníků a velmi pozorně vyslechne jejich přání. Už předtím se postaral o to, aby v továrnách byly zvýšeny příděly tuku a cigaret. Dělníci ve zbrojních továrnách brzy dostávali zvláštní příděly všeho - jídla, cigaret, oblečení a bot, jakožto i vyšší mzdu. Tyto extra příděly byly čerpány ze zabaveného zboží pocházejícího z černého trhu. Propaganda neobyčejně uspěla a zbrojní průmysl běžel na plné obrátky, sklízela se bohatá úroda.

Nejvyšší velitel také přikázal zničit symbol českého odboje - Hrob neznámého vojína na Staroměstském náměstí. Domácí odboj, infiltrovaný agenty gestapa, byl rozdrcen několik týdnů nato. První skupina ruských výsadkářů byla pochytána při policejním zátahu, stejně jako první český parašutista z Británie. Do konce měsíce listopadu bylo pozatýkáno na 5.000 lidí a z nich bylo přes 400 odsouzeno k nejvyššímu trestu. Je pravděpodobné, že zabitých bylo však mnohem více, mnoho lidí bylo povražděno a umučeno v policejních celách Gestapa. Cílem teroru bylo rozdrtit domácí odboj. Zatýkáni byli především intelektuálové a bývalí armádní důstojníci.

Jakákoliv česká autonomie byla takřka zrušena. Jak se vyjádřil Heydrich, tak protektorátní vláda přestala být agenturou pro předávání českých stížnosti Němcům, ale stala se zprostředkující instancí, která předává německé rozkazy Čechům. Myslím, že za nejvýznamnější symbol české pokory lze považovat akt, který se odehrál 19. listopadu v katedrále svatého Víta. Protektorátní prezident Emil Hácha tam odevzdal všech 7 klíčů od dveří vedoucích do klenotnice, ve které jsou uloženy české korunovační klenoty, do rukou protektora. Heydrich měl s protektorátem velké plány. Hodlal ho přeměnit v dokonalý stát, zcela pod vládou SS. To vše se však mělo stát až po vyhrané válce. Prozatím dokázal dokonale zmobilizovat zdroje země pro válečné úsilí a téměř zlikvidovat domácí odboj. Hitler se vůbec netajil svým uspokojením nad skvělou vládou SS v protektorátu.

2. Operace Heydrich v režii plukovníka Františka Moravce

2.1 Plánování v Londýně

Necháme nyní říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha vládnout těžce zkoušeným Čechám a Moravě a přesuneme se do Londýna. Tam si pánové z naší exilové vlády dělají velké starosti. Starosti o osud národa, ale také starosti o své postavení, co by jeho vůdců. Jejich vliv a moc v protektorátu totiž začínají upadat. Jimi řízené odbojové organizace ve vlasti jsou totálně rozprášeny německou bezpečností. To co z nich zbylo je infiltrováno agenty a provokatéry Gestapa. Sabotážní činnost stagnuje, zato továrny na plné obrátky vyrábí zbraně pro Wehrmacht. Marné jsou výzvy rozhlasem, či vysílačkami, všechen odpor proti Němcům je drcen již v zárodku. Protektorátní vláda k tomu ještě vydává častá prohlášení vyzývající obyvatelstvo ke spolupráci s okupanty. Vše vypadá tak, jako by se Češi smířili s okupací a začali bez odporu pracovat pro blaho Říše. Němci tuto situaci často komentují tím, že se znásilnění Čechů mění v jejich svedení.

Další kapkou hořkosti pro pány z československé exilové vlády musí být odezva spojenců na takřka nulovou odbojovou aktivitu v protektorátu. Londýn pravidelně hodnotil odbojovou činnost v okupovaných zemích. Oceňoval se stupeň škod, které byly v té či oné zemi okupantům způsobeny. Jelikož struktura našeho odboje byla v té době velmi rozrušena, Československo se v druhé polovině roku 1941 ocitlo na spodní příčce tohoto žebříčku. Prezident Beneš musel při rozhovorech se západními spojenci vyslechnout spoustu ponižujících pouček o tom, kterak má každá země co nejvíce přispívat k válečnému úsilí spojenců. Vyslanec Sovětského svazu zdůraznil, že jeho země každým dnem na východní frontě ztrácí průměrně 6.000 mužů a že ocení jakoukoli sabotáž v továrnách na munici a zbraně, jakýkoli útok na vojenské transporty směřující naloženy municí, mužstvem a technikou přes naše území na východ. Systematicky zdůrazňovali, že velké ztráty na životech civilního obyvatelstva se celkově vyplatí. Prezident Beneš tuto kritiku těžce nesl a obrátil se svými problémy na přednostu československé zpravodajské sekce v Británii na plukovníka Františka Moravce. Uložil mu za úkol naplánovat sérii sabotážních operací, které by zapůsobily na mínění spojenců tak, aby viděli, že český národ nesouhlasí s nacistickou okupací a nikdy se jí nehodlá podvolit. To mělo odstranit největší noční můru našich exilových politiků, strach ze separátní mírové smlouvy, kterou mohli západní spojenci uzavřít s Hitlerem. To by se pak také mohlo stát, že by si naši zemi podrželi nastálo pod kontrolou Němci. Musíme si uvědomit, že v této době nebyla ještě platnost Mnichovské dohody anulována! A proto bylo nutno toto nebezpečí brát v potaz. Zároveň měli útoky organizované z Londýna povzbudit domácí lid k následování.

3. září 1941 Moravec zorganizoval poradu, které se zúčastnil on, dále pak major E. Strankmüller a zástupce britské SOE major Peter Wilkinson. Při této schůzce byly naplánovány jednotlivé parašutistické skupiny, které měly být použity k velké sabotážní kampani v Čechách. Československá rozvědka již dříve vysílala do protektorátu parašutisty, zejména pro udržování spojení s podzemní organizací. Měli zajišťovat přenos informací do zahraničí, ať vysílačkami nebo pomocí kurýrů se zprávami. Tyto zprávy přicházeli spojencům velmi vhod, zejména když tímto kanálem přicházely i zprávy od tzv. agenta A-54. Nyní mělo být parašutistů použito k velké sabotážní kampani. Vedle programu Silver (operace Silver A, Silver B, Percentage, Zinc a Steel), který měl zajišťovat zpravodajské a spojovací akce, vznikl také program Iron (operace Anthropoid, Out Distance, Bivouac, Bioscop, Intransitive a Tin), který zpočátku zajišťoval teroristickou a sabotážní činnost. Jeho cílem měli být jednak útoky na velké průmyslové podniky (Škodovy závody v Plzni), železniční tratě a mosty (most v Přerově). V rámci programu byly také dva atentáty, které měly splnit skupiny Anthropoid a Tin. Za cíl jim byly vybrány 3 potenciální oběti: Reinhard Heydrich, Karl Hermann Frank a Emanuel Moravec, významný český kolaborant, tehdejší ministr školství a národní osvěty. Při přípravě první atentátnické skupiny Anthropoid byl Emanuel Moravec ze seznamu vyškrtnut, organizátoři uvážili, jakou je Moravec pro Němce bezvýznamnou figurkou, jak by byl rychle nahrazen.

Zbývají tedy dva možní - Frank a Heydrich. Opravdu nejsem schopen věrohodně doložit kdo a kdy rozhodl o tom, na kterého z nich má být atentát spáchán. V dostupné literatuře jsou rozvíjeny rozličné spekulace o tom, kdo vlastně přímo nese za atentát odpovědnost. Někdy se v knihách dovídáme, že celou akci naplánoval jen Moravec a že o ní prezident Beneš vůbec nevěděl, na druhé straně se ale třeba v Moravcově životopise píše, že to byl přímo Beneš, kdo dal rozkaz k likvidaci Heydricha. Jestli mohu vyjádřit svůj názor, který jsem si při čtení udělal, tak se domnívám, že se samotným návrhem na atentát přišel pravděpodobně Moravec nebo někdo z jeho podřízených, prezident Beneš však byl o přípravách atentátu zcela jistě informován, vždyť s parašutisty ze skupiny Anthropoid osobně o jejich významném úkolu hovořil. Nejistota v přesném určení toho, odkud přišel povel na vykonání atentátu pramení z toho, jak se později snažili jednotliví aktéři zbavit odpovědnosti za masakr, který atentát vyvolal. Taktéž neexistují žádné záznamy z žádné schůzky, kdy by Moravec určil za přesný cíl Heydricha. Během podzimu 1941 se Heydrich dopustil tolika křivd na českém národě, že Frank, jako možný cíl atentátu, upadl úplně do zapomnění. Domnívám se, že cíl byl vybrán již v Británii, varianta, že by se parašutisté Gabčík s Kubišem rozhodovali až na místě mi připadá velmi nepravděpodobná.

Na tomto místě je třeba zmínit jisté pochybnosti, které se objevily mezi historiky. Čas od času se v minulosti vynořil nějaký pamětník, který vyjádřil domněnku, že na výběru Heydricha, jako oběti atentátu, se podílela hlavně britská tajná služba Intelligence service (IS) a že Moravec pouze plnil příkazy shora. Proč by IS chtěla zabít Heydricha? Mohl tu být nějaký významný důvod? Mnozí za něj považují rozpory mezi Heydrichem a admirálem Canarisem, šéfem Abwehru - německé vojenské rozvědky. Canaris nebyl nikdy příliš zapálený pro nacismus, později pravděpodobně spolupracoval se západními spojenci. Na sklonku války byl ale odhalen a 20. dubna 1945 stanul před popravčí četou v koncentračním táboře. Někdo se však domnívá, že Canaris sděloval informace západu již v této době a jelikož mu Heydrich a jeho SD 'šli po krku' tak byl Heydrich odstraněn. Podle mne je ale tato hypotéza značně fantastická. Těžko lze předpokládat, že by Canaris v době těch největších německých vítězství, dodával informace vlastně již poraženým západním spojencům.

S vysazováním parašutistů nad naším územím se mělo začít dvěma lety v době mezi 30. zářím a 10. říjnem 1941, přičemž druhá skupina měla dovézt výbušniny. Úplně prvním termínem pro atentát se stal 28. říjen 1941, náš národní svátek, pro různé komplikace se však provedení ještě takřka o půl roku zdrželo. Operace Anthropoid měla přijít až jako 3. v pořadí, před ní měly být vysazeny ještě skupiny Silver A a Silver B. Silver A měl zajišťovat spojení s Anglií vysílačkou a Silver B měl dopravit do protektorátu trhaviny pro sabotáže. Skupina Silver A se skládala ze tří mužů: nadporučík Alfréd Bartoš (velitel), rotmistr Josef Valčík a Jiří Potůček (radiotelegrafista) a měla původně odletět 29. října, pro špatné počasí však letoun nevzlétl. K dalším pokusům došlo 7. a 30. listopadu - letoun vedený českým pilotem se sice dostal nad protektorát, ale kvůli nízkým mrakům nemohl nalézt prostor výsadku. Skupina se tedy pokaždé vrátila na základnu. Celá série tři operací kvůli nepřízni počasí čekala. Konečně je stanoveno další datum - 28. prosince 1941 . Angličané však prý pro úsporu žádají výsadek dvou skupin, později rovnou tří. Nic se nedá dělat, všechny skupiny poletí v jeden den, jedním letadlem. Skupiny Silver A, Silver B a Anthropoid, skládající se z rotmistrů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Letadlo bude tentokrát pilotováno Angličanem, který má tajný rozkaz provést výsadek za každou cenu, i kdyby nemělo být přesně dodrženo místo přistání.

2.2 Výcvik atentátníků

Vraťme se nyní ke dvěma mužům, jejichž jména zazněla na konci minulého odstavce. Josef Gabčík a Jan Kubiš. Tito dva muži se nyní stanou ústředními postavami našeho vyprávění. Oba jsou členy sabotážní skupiny Anthropoid (lidoop), jejímž cílem je spáchat atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pro tento úkol bylo třeba vybrat dva schopné, mimořádně psychicky a fyzicky odolné muže. Československá jednotka dislokovaná v Británii dávala možnost širokého výběru mužů. Pro mnohé z nich bylo dlouhé čekání ve vojenských táborech k nevydržení. Chtěli bojovat a to hned. Proto se někteří hlásili k doplňujícímu diverzně - parašutistickému výcviku. Trénink probíhal na odlehlém severozápadním pobřeží Skotska, na dvou farmách uprostřed pastvin. Výcvik vedl britský major Young. První skupina vojáků z československé armády byla složena z 15 mužů. Trénink zahrnoval kromě seskoků padákem také standardní výcvik britských Commandos. Seskoky padákem se zkoušely nejdříve z balónu, pak i z letadla. Výcvik pro Commandos zahrnuje dokonalé zvládnutí střelby z lehkých kulometů, samopalů a pistolí, dále pak hod granátem na cíl. Vojáci se učili zacházet s výbušninami a hořlavinami. Byly jim dány lekce, po kterých uměli vyhodit do vzduchu různé komunikace, mosty, továrny či letiště. Instruktoři je brali na dlouhé denní pochody, naučili je orientovat se v krajině. Při střelbě se cvičila hlavně letmá, pudová palba na cíl. Smyšlenkou je však zřejmě to, co uvádějí pánové Hamšík a Pražák ve své knize Bomba pro Heydricha. Podle nich bylo oblíbeným kouskem instruktorů postavit muže na deku a podtrhnout mu nohy. Padající musel do doby než narazí na zem vytáhnout z kapsy pistoli a strefit se do cíle. Takovéto kovbojské triky se určitě neprobíraly. Muži však byli stejně schopni skvěle pudově, bez míření střílet.

Z těchto schopných mužů se již dalo vybírat. Výběr parašutistů provádělo v té době několik důstojníků zpravodajského odboru ministerstva národní obrany, zejména majoři K. Paleček a J. Bartík. Na doporučení instruktorů byli pro operaci Anthropoid vybráni dva rotmistři - Josef Gabčík a Karel Svoboda. Pakliže budeme věřit tomu, co tvrdí pan Moravec ve svém životopisu, tak se on osobně ujal úkolu vysvětlit parašutistům přesné údaje o jejich misi. Vše jim prý vysvětlil bez zbytečných okras. Probral s nimi jejich šance na útěk a řekl jim, že s největší pravděpodobností zahynou na místě činu. Pokud se jim podaří přežít musí buď utéci přes Slovensko do zahraničí a nebo se pokusit přežít do konce války uvnitř země. To vzhledem k očekávaným opatřením Němců bude však asi nemožné. Oba poděkovali, že byli vybráni k tak důležité akci a prohlásili, že dají přednost sebevraždě než by se nechali zatknout. Věc byla dohodnuta, konečný výcvik měl být proveden v absolutní izolaci. Bylo jim také řečeno, že od úkolu můžou kdykoli dobrovolně odstoupit.

Než půjdou do samotné akce musejí dva budoucí atentátníci absolvovat ještě doplňující výcvik. Začátkem října se v Manchesteru zdokonalí v seskoku padákem, provedou 2 denní seskoky z letadla a jeden noční z upoutaného balónu. Zatím jsou v Londýně vyrobeny dokonalá falza protektorátních dokladů, jsou připraveny zbraně a trhaviny. Výzbroj, kterou obdrží k vykonání atentátu je následující: 2 pistole Colt ráže 9 mm s podpažním pouzdrem, 4 plné zásobníky a dalších 100 ks nábojů v kartónu, 6 ks průbojných bomb plněných plastickou trhavinou, 2 zásobníky rozbušek, 4 ruční granáty, bleskovici (odpalovací šňůra, která funguje i pod vodou), 4 dýmovnice, 3 časovací tužky, 1 vrhač bomb Tree Spigot s 1 nábojem, 1 cívku ocelové struny, 2 speciální nárazové zapalovače, 1 zpožďovač (časový rozněcovač), 4 ks magnetů, 4 elektrické rozněcovače, vodící elektrický kabel s baterií, izolační pásku, 1 skládací samopal Stengun typu MK II č.FF209 ráže 9 mm s náhradními zásobníky a 100 ks dalších nábojů, 1 injekční stříkačku a 32 liber plastické trhaviny. Celý vak s výzbrojí a výstrojí vážil skoro 60 kg. Jeho obsah jim měl umožnit zvážit provedení atentátu až na místě, vybrat si pro něj jakékoli místo a situaci. Není pravdou, to co tvrdí pan Moravec, že ona osudná zatáčka byla pro atentát vybrána již v Londýně.

Také mají mít dostatek pravých peněz, každý 5.000 říšských marek a 500 protektorátních korun. Tento velký obnos jim měl zajistit, aby se nějakou dobu mohli bez cizí pomoci a také bez práce pohybovat po Praze. V tom jim měla pomoci i trojitá dávka potravin (konzervy, čokoláda). Jejich oblečení mělo v Praze zcela zapadnout, bylo kompletně zakoupeno od židovských uprchlíků. Své šaty si oba již obnosili a vyzkoušeli v průběhu výcviku. Konečně každý obdržel malou hromádku malinkých ampulek s rychle působícím jedem, který měli požít v případě nesnesitelného mučení.

Při cvičných seskocích v Manchesteru se však rotmistr Karel Svoboda zranil na hlavě. Celkově byl otřesen, měl otok v obličeji a stěžoval si na bolesti. 7. října, když měli oba absolvovat doplňující střelecký výcvik, však Svoboda hlásil, že je zdravotně indisponován. Existovalo u něj podezření na vnitřní zranění. Gabčík odjel na výcvik sám a kapitán Šustr navrhl, aby byl zraněný nahrazen někým jiným - rotmistrem Janem Kubišem, kterého si osobně vyžádal Gabčík. Nahrazení jednoho člena týmu zcela znehodnotilo časový rozvrh operace, datum odletu 10. října bylo zrušeno. To a jiné vlivy (údajný nedostatek bombardérů) způsobilo, že se výsadek odehrál až těsně před koncem roku. Tím se však otevřel velký prostor pro další výcvik. Od poloviny října pokračovala jejich další speciální průprava, zaměřená již na speciální úkol. Průprava zaměřená opět na střelbu, destrukce a vrhání výbušnin i na jedoucí auto. Do konce prosince získali velkou jistotu a sebevědomí. Byli udržováni v absolutní izolaci, což ne příliš dobře působilo na jejich morálku, příležitostně docházelo i k osobním sporům mezi parašutisty a kapitánem Šustrem.

Parašutisté měli být vysazeni na ploše bývalého vojenského letiště Borek, ležícího 2 km západně od Cerhovic u Plzně. V úvahu připadaly ještě dvě záložní plochy. Na parašutisty neměl na místě dopadu nikdo čekat, nikdo neměl dávat v noci znamení letadlu pomocí světlic či ohňů. Po dopadu mělo být jejich hlavní starostí zakopat padáky, přilby a lopatky tak, aby je nikdo ještě dlouho nenašel. Pak se měli po silnici vydat do blízké Plzně. Na adresách, které obdrželi v Londýně se měli dozvědět informace o situaci a současných poměrech. Pak se měli vydat do Prahy. Falešné legitimace, které jim měli umožnit alespoň dočasný volný pohyb po zemi zněly na jména Zdeněk Vyskočil, zámečník z Prostějova (Gabčík) a Otto Strnad dělník z Brna (Kubiš). Ke kontaktu s ilegálními organizacemi Perun a ÚVOD dostali doporučení od generála Ingra na mikrofilmu. Spojení s Londýnem nebylo zajištěno přímo, ale pouze přes záchytné adresy. Zde jsem narazil na velký rozpor mezi tím, jak toto popisuje František Moravec ve svých pamětech a jak se k tomu staví jiná literatura. Moravec několikrát zdůrazňuje, že parašutisté nedostali žádné záchytné adresy, měli pracovat úplně samostatně, protože Londýn si prý byl vědom toho, že adresy jsou staré a nespolehlivé. V některých pramenech je zmiňováno, že Gabčík a Kubiš byli těsně před svým odletem přijati prezidentem Benešem. Neexistují o tom žádné záznamy, muselo se tedy jednat o zcela soukromou schůzku, což ovšem prezident často dělával.

2.3 Životní příběhy parašutistů

Slovák Josef Gabčík se narodil 8. dubna 1912 v obci Poluvsie u Rajeckých Teplic. Byl nejmladší ze 4 dětí. Jeho otec musel odejít za prací do Ameriky. Když se vrátil, rodina si z vydělaných peněz koupila rodinný domek s nějakými polnostmi. Mladý Josef vychodil obecnou, měšťanskou a pokračovací školu. Poté byl dán do učení na kováře v Čechách v Kostelci nad Vltavou. Brannou povinnost si odsloužil v letech 1932 - 34 u 14. pěšího pluku dislokovaném v Košicích. Při službě absolvoval poddůstojnickou školu a byl povýšen na desátníka. Byl dobrým, ukázněným vojákem. Vojenský život mu vyhovoval, proto kvůli hospodářské krizi zůstal v armádě jako četař až do roku 1937. Po bratrově smrti měl převzít hospodářství, ale raději se nechal zaměstnat v továrně na chemické bojové látky v Žilině. Když se mu při této nebezpečné práci stala nehoda, odešel pracovat do vojenského skladu chemických bojových látek. Pak přišla mobilizace a on narukoval. Po demobilizaci nevstoupil do nové armády Slovenského štátu a okamžitě, dokud byly hranice ještě nedostatečně zajištěné, utekl do Polska, kde se formovala československá vojenská jednotka - legion.

Jan Kubiš vyrostl v Dolních Vilémovicích na Třebíčsku. Narodil se 24 června 1913. Jeho otec - švec si pořídil velikou rodinu. Jan měl 13 vlastních i nevlastních sourozenců. Proto musel jít hned po škole vydělávat, pracoval jako sezónní zemědělský dělník a také v rousínské cihelně. Vojenskou službu začal v roce 1935 u 9. roty 31. pěšího pluku v Jihlavě. Stejně jako Gabčík i on absolvoval poddůstojnickou školu. Do války pak ještě přišlo několikeré přeložení. Byl skvělým vojákem, dobře střílel z pušky a lehkého kulometu, včetně střelby na pohyblivý terč. Nadřízení ho hodnotili jako kamarádského, tichého, klidného, ukázněného, vytrvalého vojáka s dobrým vystupováním. Po mobilizaci jeho četa bránila několik betonových pevnůstek v pohraničí. Potupný ústup nemohl přenést přes srdce a proto 14. června 1939 odešel do Polska, do legionu.

A právě v Polsku se jejich osudy spojují a až do smrti se již neodloučí. Na stejné lodi odplují 28. července do Francie. Československá zahraniční armáda na západě však ještě nevznikla a oni proto vstoupili do Cizinecké legie, se kterou prodělávali výcvik v Africe. Za měsíc však vypukla válka a oni se mohli zapsat do naší nově se formující zahraniční armády, v hodnosti rotmistrů. Zimu strávili v nuzném vojenském táboře na jihu Francie, ale pak už mohli jít na frontu. Během zimy se seznamují, stávají se nerozlučnými přáteli v kasárnách i mimo ně. Boje na frontě však neprobíhaly tak, jak si to dříve představovali. Čechoslováci bojovali sice statečně, ale jejich francouzští spojenci příliš rychle ustupovali. Často zjišťovali, že proti Němcům stojí zcela sami. Projevili velkou statečnost v boji, Jan Kubiš obdržel francouzský válečný kříž Croix de Guerre. 28. října 1940 byl oběma prezidentem Benešem osobně udělen Československý válečný kříž. Když Francie padla, byla jejich 1. pěší divize rozpuštěna, kdo chtěl a dostal se na loď mohl odjet do Anglie a dále bojovat. Kdo nechtěl mohl jít, kam chtěl. Po převozu lodí se naše vojenské jednotky znovu zformovaly. Melancholie vojáků po pádu Francie byla využita komunistickou agitací, 530 vojáků z jednotky odešlo a nechalo se raději do konce války internovat. Gabčík s Kubišem se snažili tomuto masivnímu odchodu osobní agitací zabránit. Z francouzské fronty byli známí jako stateční a dobří bojovníci a na doporučení svého velitele podplukovníka Zemana-Barovského byli vybráni majorem Palečkem mezi prvních patnáct mužů pro parašutistický výcvik.

Karel Svoboda se tedy kvůli svému zranění nemohl operace zúčastnit. Narodil se 18. října 1912 ve Slaném. Byl spolumajitelem rodinné sodovkárny. Podniku se však nedařilo a on tedy pracoval buď jako úředník a kreslič nebo také jako dělník v sodovkárně. Vojenskou službu vykonával od roku 1932 a příslušel k 2. hraničářskému praporu v Trutnově. Byl absolventem poddůstojnické školy a velitelem telefonního družstva u technické roty. Z protektorátu utekl v červnu 1939. Stejně jako Gabčík a Kubiš i on se do Anglie dostal přes Polsko, Cizineckou legii a francouzskou frontu. Společně s Kubišem absolvoval parašutistický a sabotážní výcvik. Spolu s ním byl vybrán pro operaci Anthropoid. Při jednom cvičném seskoku si ale poranil hlavu, musel proto být nahrazen Gabčíkem. Přežil vlastní smrt a trpěl pocitem, že si jeho okolí myslí, že se snažil z akce vycouvat. Zanechalo to na něm psychické následky, také utrpěl, když byli jeho rodiče v roce 1942 zastřeleni za přechovávání parašutistů. Žádal, aby byl zařazen do nějaké akce a tak byl 14. září 1944 vysazen v Beskydách jako radista skupiny Wolfram. Po výsadku se ocitl sám, nedokázal se orientovat a byl po několika dnech zatčen gestapem. Konce války se dočkal v koncentračním táboře Flössenburg. Možná bylo štěstím, že se operace na zabití Heydricha nezúčastnil.

Bylo by určitě dobré krátce zmínit i Jidáše Karla Čurdu, který udal své kolegy parašutisty. Vysoký dvoumetrový muž, tmavé pleti zastával před válkou místo dozorce finanční stráže. Jako vlastenec uprchl do Anglie a nechal se zařadit do speciálního výcviku. Nebylo na něm nic podezřelého, byl dobrým vojákem a vlastencem. Stal se členem skupiny Out Distance. Po seskoku na území protektorátu se však velmi rychle oddělil od ostatních a odjel za svou bývalou dívkou do Kolína. Pak se nějakou dobu skrýval u své matky na Třeboňsku ve vesnici Nová Hlína. Vystrašen krutými nařízeními, která byla vyhlášena po spáchání atentátu si chtěl zachránit život. V budově pražského Gestapa proto nahlásí vše, co ví. Nevěděl sice, kde se parašutisté přímo skrývají, ale alespoň udal své kontakty na podzemní organizaci. To gestapo přivedlo až ke kryptě kostela v Resslově ulici. Jeho 5 milionů korun odměny mu umožnilo pohodlný život až do konce války. Dostal byt na Vinohradech, falešnou protektorátní legitimaci, Němku za ženu a plat 30.000 protektorátních korun. Pro Gestapo začal dělat provokatéra, vydával se za parašutistu a tímto odhaloval ilegální organizace. Na konci války se pokusil z Prahy utéci do amerického zajetí, 5. května však byl chycen a uvězněn. Byl postaven před revoluční tribunál, který se skládal z jednoho profesionálního právníka a čtyř soudců z lidu, prokurátora a obhájce - všichni byli vybráni národním výborem řízeným komunisty. Dav v soudní síni se byl hotov vrhnout na souzeného. Čurda se však choval klidně a arogantně, přesně věděl, co ho za jeho zradu čeká. Když se ho na závěr soudce zeptal, jak mohl zradit své kamarády, Čurda v klidu odvětil: 'Myslím pane soudce, že byste za milion marek udělal totéž.' Neprojevil žádné výčitky svědomí ani když stoupal na rampu šibenice.

2.4 Letecký výsadek

Vše je připraveno, všechny tři skupiny sedí v letadle (7 lidí). Kromě nich je v bombovnici starého Halifaxu ještě kapitán Šustr, který má za úkol o celém výsadku napsat zprávu. Na letiště se prý přišel rozloučit i sám František Moravec. Potřásl si s parašutisty rukou. Gabčík se ho zeptal jestli by mu nemohl říci něco osobního. Moravec souhlasil a oba poodešli stranou. Gabčík se mu svěřil: 'Pane plukovníku, stydím se vám to říci - mám v restauraci dluh 10 liber. Mohl byste to za mě vyrovnat?' Plukovník Moravec mohl jen otcovsky kývnout.

Letadlo začne přesně ve 22:00 28. prosince 1941 rolovat po letišti a odlétá směr Čechy. V bombovnici začne být brzy poměrně značné horko, přes protektorátní šaty mají muži navlečené ještě gumové helmy a letecké kombinézy. Skupina Silver A je mírně nervózní, vždyť už v letadle sedí počtvrté. Šustr si vše vyřčené pamatuje a pak ve svém hlášení žaluje: 'Stejně se zase všichni vrátíme', říká Bartoš. Čtyřhodinový let je nepříjemně přerušen 3/4 hodiny po půlnoci, kdy je bombardér napaden nepřátelskými nočními stíhači. Díky dovednosti pilota naštěstí unikne. Nad českou kotlinou jsou opět nízké mraky, pilot nemůže nalézt doskokovou oblast, tentokrát má ale rozkaz provést výsadek za každou cenu. První má na řadu přijít skupina Anthropoid. Mají být vysazeni u Plzně. Pilot však ve špatném počasí zamění světla Prahy za Plzeň a parašutisty vysadí nedaleko Prahy u obce Nehvizdy. Obě další skupiny byly také vyhozeny z letadla na špatném místě.

Tři padáky (Gabčík & Kubiš & vak se zbraněmi) se pomalu snesly na zasněžené pole nedaleko Nehvizd, vesnice ležící 15 km od Prahy směrem na Hradec Králové. To však naši hrdinové ještě nevědí. Dopad nebyl bez problémů, Gabčík si při prudkém nárazu na stěnu silničního příkopu narazil palec u nohy. Noha notně otekla a on se dokáže pouze belhat. Na cestu do Plzně není ani pomyšlení. Padáky provizorně zakopali, lopatky a přilby ukryli prozatím v polní boudě zahradníka Sedláčka. Zbytek noci proleželi schovaní v opuštěném lomu nedaleko vesnice. Ráno zjistili, že místo kde nyní jsou, svým popisem vůbec neodpovídá tomu, na co je při výcviku připravovali a navštíví místní faru. Faráři zalžou a představí se jako uprchlíci z Německa, kteří se potřebují dostat do Prahy. Gabčík S Kubišem se od něj dozvědí, kde se právě nacházejí. Navzdory velké vzdálenosti a Gabčíkovu zranění se rozhodnou odjet do Plzně na kontaktní adresy k Václavu Královi a k Václavu Stehlíkovi do Rokycan. Zde je k Gabčíkovi přivolán lékař MUDr. Čáp, který mu ošetří zraněné chodidlo. Teprve odtud se přesouvají do Prahy. Přes mlynáře Baumana, který bydlí u Nehvizd se napojí na sokolskou odbojovou organizaci známou jako Jindra (OSVO obec sokolská v odboji). Náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček se jim rozhodne pomoci. Do tajemství zasvětí několik rodin, které se mají o Gabčíka s Kubišem starat, skrývat a živit je. O to se postarají rodiny Fafkova, Novákova, Svatošova, Moravcova a Khódlova. Nezapomněli ani na provizorně zakopané padáky a zbraně, lopatky a přilby ledabyle ukryté v zahradnické boudě. Kubiš se během ledna do Nehvizd ještě čtyřikrát vrátí, aby vše uvedl do pořádku. Zbraně, trhaviny a munici dopraví spolu s panem Khódlem postupně do Prahy a s pomocí ilegální organizace je uschová porůznu po městě, například v budově kuželníku na Proseku, či na dětském hřbitově v Ďáblicích. Z důvodu utajení věci samozřejmě později ještě několikrát změní místo svého uskladnění. Jejich spolupracovníci z ilegální organizace jim seženou fiktivní lékařská potvrzení různých nemocí do pracovních knížek, aby se během pracovní doby mohli volně pohybovat po Praze. V únoru 1942 naváží kontakt s ilegální skupinou okolo docenta V. Krajiny. Parašutisté se s nimi rozdělí o část své výzbroje (výbušnin) a výstroje. V jednom strašnickém bytě provedou také instruktáž o vyhledávání a vytyčování ploch pro příjem zbraní z letadel.

Nikdo z jejich pomocníků ale neví nic o jejich skutečném poslání. Parašutisté tvrdí, že byli vysazeni kvůli jistým sabotážním úkolům. Teprve později podzemní hnutí z nepatrných náznaků vytuší, co je skutečným cílem rotmistrů Gabčíka a Kubiše.

2.5 Skrývání, přípravy a kontakty

Londýn se samozřejmě zajímal o to, co se děje se skupinou Anthropoid. V rádiové depeši určené skupině Silver A z konce února odvysílal záchytné adresy Anthropoidu a kontaktní heslo. Velitel skupiny Silver A - Alfréd Bartoš vyslal svého podřízeného Josefa Valčíka, aby Gabčíka a Kubiše v Praze nalezl. Londýn dostal 5. března depeši, že oba rotmistři zatím žijí úspěšně ilegálně v Praze. V té době si již parašutisté vytvořili vlastní kontakty, vlastní síť. Ocitli se v samém středu struktur podzemních organizaci ÚVOD, Perun a Jindra. Nejvýznamnější pro ně bylo spojení s kapitánem V. Morávkem a s učitelem Janem Zeleným. Zelený zařizoval jejich ubytováni a hlavně je v jejich myšlenkách na atentát bezvýhradně podporoval. Zajistil pro ně také důležité informace o Heydrichově denním programu, které získal od svého bývalého žáka Františka Šafaříka, pracujícího v úřadě na Pražském hradě. Počátkem dubna svitla naděje na provedení atentátu. Říšský protektor se totiž se svou rodinou přestěhoval z ostře hlídaného Pražského hradu na zámek v Panenských Břežanech. Tento komfort v bydlení však pro něj znamenal skoro denní dojíždění do zaměstnání, do úřadu na Hradě. Atentátníkům se tak otevřel obrovský prostor pro provedení akce.

28. března 1942 byla z letounu vysazena další tříčlenná skupina z Anglie. Její kódový název byl Out Distance a skládala se z nadporučíka Adolfa Opálky, rotmistra Karla Čurdy a desátníka Ivana Kolaříka. Hlavním úkolem této skupiny byla operace Canonbury, tedy bombardování Kováren zbraní nové Evropy - plzeňské Škodovky letouny RAF. Jelikož se britské letectvo v roce 1942 ještě nedokázalo plně orientovat nad českou krajinou a mělo potíže s vyhledáváním cílů, měla skupina Out Distance pomocí speciálního radiomajáku navést bombardéry na cíl. Bohužel krátce po přistání skupiny byl tento drahocenný přístroj ztracen. Operace však měla být provedena stůj co stůj. Navádění letadel mělo být provedeno nouzovými signály - ohněm. Skupině Out Distance přitom měla pomáhat skupina Anthropoid. V noci z 25. na 26. dubna parašutisté zapálili stoh a stodolu nedaleko plzeňských škodových závodů. Bombometčíci sedící v britských letounech však odvedli mizernou práci. Malý náklad tříštivých pum (2,400 kg) vysypali na pole a louky 8 km daleko od Škodovky. Nálet je ještě jednou neúspěšně zopakován v květnu, ale už bez navádění ze země a stane se opět velkým zklamáním. Nálety na Škodovku jsou zastaveny až do posledního měsíce války, kdy je masivním náletem závod téměř zničen. Vtírá se myšlenka, zda to nemělo poškodit budoucí poválečnou konkurenci. Pravdou však zůstává, že Škoda Plzeň byla ke konci války téměř to jediné, co dodávalo Němcům zbraně a munici.

Vraťme se znovu k našemu hlavnímu tématu, k samotnému atentátu na Heydricha. Jak si vedou dva muži pohybující se v hluboké ilegalitě po Praze? Plánují a vymýšlejí jak odstranit Heydricha. Už na to nejsou sami, během času se k nim přidalo několik pomocníků. Mezi nimi je i nadporučík Opálka, jehož skupina se po chaotickém výsadku rozpadla. Z odbojářů jsou jejich nejdůležitějšími pomocníky učitel Zelenka a mladý Moravec, mladík z rodiny, která je ukrývala.

Jejich první plán byl koncipován jako železniční přepadení zvláštního salónního vlaku říšského protektora. Vše se mělo odehrát nedaleko Královské obory na Buštěhradské trati. Útok měl být zahájen tím, že muž v železničářské uniformě vrhne na Heydricha bombu. Tímto mužem měl být pravděpodobně Jan Kubiš. To mělo být signálem pro českého strojvůdce lokomotivy, který měl zastavit vlak nedaleko Královské obory, kde měl být mezi stromy skryt Josef Gabčík, jako ostřelovač vyzbrojený samopalem Stengun. Z celé akce sešlo, protože český personál Heydrichova osobního vlaku byl z bezpečnostních důvodů bezezbytku nahrazen personálem německým.

Druhý pokus o atentát se měl konat nedaleko Heydrichova sídla v Panenských Břežanech. Na jižním okraji vesnice, kde silnice na Prahu prochází řídkým lesíkem, zamýšleli atentátníci natáhnout ocelové lanko, které by protektorův automobil dostatečně zbrzdilo. Pak už to mělo býti jednoduché, krátká dávka ze Stengunu a hozená bomba. Jenže jaké jsou šance na únik? Nejsou pro útěk lepší pražské ulice než les a pole? Ti dva však byli rozhodnuti splnit svůj úkol za každou cenu. Někdy okolo 4. května čekali v onom řídkém lese u silnice na svou oběť. V provedení atentátu jim na poslední chvíli zabránil nadporučík Opálka.

Domácí odboj nebyl Kubišem a Gabčíkem přímo informován o tom, že chtějí zabít Heydricha. Parašutisté se o tom nikdy přímo nezmínili, tvrdili, že jejich úkolem jsou sabotážní akce. Plnou pravdu vědělo málo lidí, přímo se podílejících na přípravách, například učitel Zelenka. Z jistých narážek a nepřímých důkazů však odboj nabyl tušení, že hlavním úkolem parašutistů je zabít Heydricha. Odbojové organizace se postavily ostře proti. Uvědomily si, co by atentát stál české krve, kolik Čechů by za něj zaplatilo životem. Báli se také o svou samotnou existenci, tušili, že rozsáhlé represálie by určitě zcela rozdrtily odboj. Pomocí rádiové depeše se tedy snažily přesvědčit Londýnské vedení, aby parašutistům vydalo rozkaz atentát neuskutečnit. Pomocí vysílačky Silver A byla 4. května vyslána depeše znějící takto:

' Žádáme, abyste přes Silver dali příkaz, aby atentát nebyl vykonán. Nebezpečí z prodlení, dejte příkaz obratem!'
Plukovník Moravec však na tuto depeši nechce odpovědět tak, jak si to odboj přeje. Raději proto neodpovídá vůbec. Čas plyne, odboj čeká na odpověď, ale nedočká se. Nikdo už nemůže Gabčíka s Kubišem zastavit.


2.6 Osudová zatáčka

Datum, které si Gabčík s Kubišem stanovili pro třetí pokus o atentát, je 27. května 1942. Místo, kde si na protektora počkají, je zatáčka křižovatky pod Vychovatelnou v Praze - Kobylisech. Atentátníci mají vypozorováno, že protektor, když jede do práce, tudy projíždí svým kabrioletem obyčejně okolo půl desáté dopoledne. Při některých cestách doprovázejí protektorův mercedes ještě dva policejní vozy. Zatáčka je příkrá, řidič je v ní vždy nucen značně přibrzdit. Právě zde by mohl být vhodný okamžik pro dva atentátníky. Jeden vystřelí dávku ze samopalu a druhý vrhne odlehčeným protitankovým granátem. Plán počítá ještě s třetím mužem. Tím je rotmistr Josef Valčík ze skupiny Silver A. On bude stát v Kirchmayerově ulici asi 100 metrů dále a dá kolegům včasný signál odrazem zrcátka, že protektorův vůz přijíždí.

Všichni tři muži přijíždí na vybrané místo pohromadě na kolech těsně před devátou hodinou ranní. Valčík se od skupinky odděluje dříve a zaujímá své místo v Kirchmayerově ulici. Muži nevzbuzují ničím nežádoucí pozornost, vypadají, že jedou do práce. Kubiš má na sobě tmavý oblek a klobouk, Gabčík je v hnědých sportovních šatech. Sesednou z kol a zatáčku projdou pěšky. Oba odstaví kola k ohradě, Kubiš z něj sundá aktovku, ve které má dva upravené protitankové granáty. O kus dále opře Gabčík svůj dámský velocipéd. Na řidítkách je odřená aktovka zakrytá balónovým pláštěm. Úplně na dně aktovky se nachází samopal Stengun, momentálně rozmontovaný na tři části. Na něm je vrstva sena a úplně navrchu je čapka z velbloudí kůže s nápisem Bílá labuť. Gabčík se chvíli sklání nad svým dámským velocipédem, jako když něco opravuje. Ve skutečnosti však poslepu kompletuje samopal, ukrytý pod balónovým pláštěm. Všichni stojí na svých místech, Gabčík má pod balónovým pláštěm ukrytý samopal, Kubiš drží aktovku se dvěma bombami. Postávají na chodníku v zatáčce, Valčík je 100 metrů výše v Kirchmayerově ulici. Dravci čekají na svou kořist.

Heydrich má toho dne velmi naspěch. Po krátké zastávce na Hradě musí ještě dnes odletět do Berlína. Hodiny na věži ukazují za deset minut deset hodin, když jeho šestisedadlový nepancéřovaný mercedes řízený jeho osobním strážcem SS-oberscharführerem Kleinem, vyjíždí ze zámku na cestu ku Praze. Osudovou chybou se stal výběr řidiče, kdyby jako obvykle řídil protektorovo auto jeho šofér Willy, Heydrich by atentát pravděpodobně ve zdraví přežil (viz níže). Závažný dopad mělo také to, že kvůli zdržení nechtěl nechat přivolat policejní eskortu. Auto letí po silnici 80 kilometrovou rychlostí z Panenských Břežan ku Praze přes vesnice Zdiby, Chabry a Kobylisy. Rychle se blíží k prudké zatáčce v Kobylisech.

Trojice atentátníků je zatím čím dál více nervózní, Valčík si připaluje jednu cigaretu za druhou. Již dlouho postávají na svých místech. To by se někomu, třeba českému strážníku mohlo zdát podezřelé. Konečně Valčík dává těm dvěma v zatáčce znamení ostrým paprskem světla, po Kirchmayerové ulici se blíží sportovní automobil. V okamžiku, kdy vůz vjíždí do zatáčky, zastavuje na své zastávce v zatáčce tramvaj číslo 3. Přišla chvíle rotmistra Gabčíka. Heydrichův šofér v zatáčce zpomaluje a Gabčík se vrhá do silnice. Vypadá to, jako by se snažil doběhnout tramvaj. Řidič Klein musí ještě více přibrzdit, pakliže nechce chodce zajet. Gabčík odhodí balónový plášť a na slunci se zaleskne samopal. Klein na to zareagoval špatně. Místo aby okamžitě sešlápnul pedál plynu a odjel, šlápne na brzdu a začne vytahovat z pouzdra pistoli. Tohle by Willy asi nikdy neudělal. Gabčík zamíří na vysokého muže a stiskne spoušť. Nic, ani jedna kulka neopustila hlaveň. Zbraň je k nepotřebě, první náboj ze zásobníku se vzpříčil a nevjel správně do hlavně. To se u Stengunů stává a byla to jenom Gabčíkova chyba, že si při kompletaci zbraně hmatem neověřil, zda je náboj správně zasunut v hlavni. Gabčíkovu chybu však ještě může napravit jeho kolega Kubiš, který v ruce drží bombu. V krátkém okamžiku ji vrhne na cíl. Bomba dopadne k pravé zadní části auta a při výbuchu vytrhne pravé dveře z pantů a promáčkne plech dovnitř. Zraněný Heydrich se ve voze vztyčí, snaží se vytáhnout pistoli a vystřelit na Kubiše, kterého střepiny z bomby zranily v obličeji. Zmatený Heydrich však nezasune do pistole zásobník a tak cvaká kohoutkem zbytečně. Dlouho to nevydrží a svalí se k zemi se slovy: 'Rufen Sie die Burg an!'. Kubiš utíká ke kolu a rychle ujíždí směrem k Libni. Gabčík má v patách nezraněného zabijáka Kleina. Odhodí nepotřebný samopal, vytáhne revolver a prchá směrem k ulici Na Zápalčí. Krátká honička končí tím, že Gabčík usmrtí Kleina dvěma ranami. Nezdržuje se na místě, kolo nechává ležet tam, kde je a běží k Trójskému mostu, kde splyne s davem. Třetí muž - Valčík vypadá, že s atentátem nemá nic společného a může se snadno vytratit. Strážník, který přiběhne ke zraněnému Heydrichovi, ho nechá naložit do dodávky vezoucí krémy na boty a odváží ho do blízké nemocnice Bulovka.

3. Velká pátrací akce

3.1 Heydrichovo dědictví

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nebyl ale mrtev, byl jen zraněn. Nejlepší lékaři Třetí Říše se sjeli do nemocnice Bulovka v Praze, aby mu pomohli od jeho utrpení. Klid a bezpečí v nemocnici hlídali ve dne v noci hlídky SS, lékaři u něj také drželi stálou stráž. Jednoduchá operace břišní dutiny dopadla dobře. Z protektorova těla byla vyňata střepina, kousek plechu, útržek látky a i jeho slezina. Plech a špína z auta však do těla zanesly infekci a Heydrich dostal zánět břišní dutiny. Tomuto zánětu v ranních hodinách 4. června podlehl. Heydrich byl vlastně jediný vysoký nacista, který zahynul během války. Byl mu přichystán pompézní pohřeb, vlastně pohřby dva. Jeden se měl konat v Praze a druhý v Berlíně. Večer 5. června bylo jeho tělo převezeno z Bulovky na Pražský hrad ulicemi lemovanými příslušníky SS s pochodněmi v rukou. Rakev s jeho ostatky byla po dva dny vystavena na prvním nádvoří Hradu a kolem procházeli nekonečné davy Čechů a Němců. První pohřeb se konal na Pražském hradě 7. června a účastnil se ho i sám Himmler. Tělo pak bylo převezeno na dělové lafetě přes Karlův most na Hlavní nádraží, kde bylo naloženo na zvláštní vlak směřující do Berlína. Tam se 9. června konal druhý pohřeb za účasti Vůdce a všech vysokých nacistických pohlavárů.

Již 27. května ve večerních hodinách byl Státním tajemníkem Frankem vyhlášen vyjímečný stav nad celým územím protektorátu:

'V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:
Článek I. Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního vyjímečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní vyjímečný stav nad celým protektorátem Čechy a Morava.
Článek II. Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III. Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze 27. května 1942
Říšský protektor v Čechách a na Moravě v zastoupení: K. H. Frank'

Hitlerova první reakce, když se dozvěděl o atentátu, byla, že nařídil náhodně pozatýkat a popravit 10.000 Čechů. Frank ho však dokázal přesvědčit, že by to byl nesmyslný čin, který by vlastně nahrával do rukou spojencům, protože po takovémto vraždění by se zcela jistě zvedla velká vlna odporu vůči Němcům. Poukázal na to, že továrny pracují podle plánu a že se sklízí bohatá úroda. Toto všechno mohlo být rozsáhlými krvavými represáliemi poškozeno. Místo toho navrhl vyhlásit rozsáhlou pátrací akci po atentátnících. Frank hlavně doufal, že on sám se po Heydrichově smrti stane protektorem. Hitler tomu však nepřál, nechtěl mít za protektora pouhého sudetského Němce, Frank tedy stále zůstal pouze státním tajemníkem. Podle původního Hitlerova plánu se protektorem měl stát nechvalně známý SS-gruppenführer von dem Bach, který byl známý svou krutostí a bezohledností. Hitler chtěl, aby Čechy vykoupal v krvi a poučil je o věrnosti k říši. Von dem Bacha však nebylo možno z jeho funkce na Ukrajině uvolnit. Ještě když Heydrich bojoval na Bulovce o život, byl už vystřídán. Jeho nástupcem se stal generálplukovník police a SS-oberstgruppenführer Kurt Daluege, jenž v době atentátu právě pobýval v Praze, kde si léčil paralýzu vyvolanou pravděpodobně syfilidou. Nebyl zatím přímo jmenován protektorem, dostalo se mu pouze titulu Vedením záležitostí pověřený.


3.2 Pátrání a msta


Rozsáhlou pátrací akci mají řídit ty největší nacistické policejní kapacity. Do Prahy rychle přicestují SS-gruppenführer a generálporučík policie Heinrich Müller (šéf Gestapa), SS-gruppenführer a generálporučík policie Arthur Nebe (šéf Kripa), SS-obersturmbannführer Schellenberg (zahraniční zpravodajská služba) a SS-obergruppenführer dr. Ernst Kaltenbrunner (nástupce Heydricha jako šéfa RSHA).

Již první noci po atentátu je rozpoutána tzv. velkorazie. Do akce bylo nasazeno 4.500 příslušníků sicherheitspolizei, ordnungspolizei, SS, SA, protektorátní policie a wehrmachtu. Město bylo hermeticky uzavřeno, ozbrojené skupiny procházely liduprázdnými ulicemi a měly za úkol prohledat byty, sklepy, půdy a jiné všemožné úkryty. Bylo zatčeno 541 osob, ale většina byla po přezkoumání totožnosti opět propuštěna. Výsledky byly celkově velmi chabé. Čistě náhodně se policii dostal do rukou těžce zraněný významný komunistický funkcionář Jan Zika.

Odborník v kriminalistice Arthur Nebe začne s přesnou detektivní prací. Nechává zajistit vše, co pachatelé zanechali na místě činu. Tyto věci jsou po důkladném rozboru vystaveny ve výkladu obchodního domu Baťa v dolní části Václavského náměstí. Jsou nafoceny a natočeny, jejich obrázky spolu s popisem dvou pachatelů se objevují v novinách a v kinech. Každý, kdo o nich něco ví, se má přihlásit na nejbližší policejní stanici. Pakliže bude někdo něco zamlčovat, bude zastřelen s celou svou rodinou. Důkazy na místě nalezené jsou: dámský velocipéd, samopal Stengun, nějaká munice, béžový balónový plášť a dvě aktovky. První obsahuje jenom slámu a čepici zřízence z obchodního domu Bílá labuť, ale v druhé policisté naleznou bombu, pravděpodobně identickou s tou, která byla použita proti protektorově vozu. Odborníci z Berlína zjistí, že je podobná těm, které byly používány Brity v severní Africe proti německým tankům. Nebe chce rozvinout precizní, jemnou detektivní operaci a na výpomoc si z Berlína povolává 95 kriminálních detektivů.

Mimo jemnou kriminální práci však použijí ještě dvě opatření, které se nakonec ukáží být tím rozhodujícím. Za prvé je vydáno další nařízení:

'Osoby, které se zdržují v protektorátu, aniž se přihlásili k pobytu, a které dokončily 15. rok věku, musí se ihned policejně přihlásit u ohlašovacího úřadu. Poslední lhůtou k přihlášení je pátek 29. května 1942, 24 hodina noční. Ohlašovací úřady jsou otevřeny denně od 7 do 24 hodin. Kdo by se do soboty 30. května 1942 ještě bez přihlášení zdržoval v protektorátu, bude zastřelen. Rovněž budou zastřeleny osoby, které nepřihlášené osoby od soboty 30. května 1942 u sebe přechovávají. Z přihlašovacích povinností jsou vyňati němečtí státní příslušníci.'
Za druhé je vyhlášeno i vnadidlo. K. H. Frank slíbí 10 milionů protektorátních korun tomu, kdo poskytne údaje vedoucí k dopadení pachatelů. Částka se zdvojnásobí po prohlášení protektorátní vlády, která slíbí stejně velký obnos. Jak bývá zvykem, je vyhlášeno, že kdo tyto informace zná, ale neohlásí je, bude zastřelen. České četnictvo musí obcházet domácnosti a předkládat obrázky nalezených věcí. Při té příležitosti mají také kontrolovat, jestli se v domácnostech neskrývají hledané osoby. 95 povolaných kriminalistů na svou práci nestačí, proto Daluege povolává výpomoc ze sousedního Německa a Rakouska. Do protektorátu přijede na 60.000 příslušníků tzv. schutzpolizei. Všude se dělají prohlídky a šťáry. Všechny temné kouty domů jsou prohledány, byty prověřeny. Po parašutistech však není vidu ani slechu, žádný z nich ještě nebyl zatčen. Místo nich však bylo zadrženo 13.119 občanů. V prvních pár dnech následujících po atentátu bylo pro schvalování atentátu zastřeleno 231 lidí, pro přechovávání zbraní 42, pro spojení s cizinou a ukrývání nepřátel říše 343, pro nehlášení pobytu 77. Zcela určitě to však nejsou úplná čísla. V podmínkách stanného práva mohl jakýkoli ozbrojenec zastřelit kohokoli. Denně jsou v novinách, rozhlase a na plakátech vyhlašovány nové a nové seznamy popravených.


3.3 Lidice

Definitivní odplatou Čechům se však mělo stát něco mnohem zrůdnějšího. Německou odplatou mělo být zničení celé jedné české vesnice. Jejich cílem bylo, aby celý národ viděl, co se mu stane, když se postaví Německu. Proto byla celá operace zdokumentována a zfilmována, každý se o ní měl dozvědět. Nedaleko Kladna ležela vesnice Lidice s téměř pětisty obyvateli. Krátce po Heydrichově pohřbu Hitler a Frank rozhodli o jejím zničení. Proč si vybrali zrovna Lidice, zcela běžnou a normální vesnici? Záminkou pro vyhlazení Lidic se stal pochybný dopis, který byl zadržen v jedné továrně ve Slaném. Tajemný dopis vypadal, jako by jeho odesílatelem byl jeden z atentátníků. Jisté narážky směřovali ke dvou mladým mužům z Lidic, sloužícím v naší zahraniční armádě. Tato hypotéza stačila Hitlerovi a Frankovi, aby rozhodli o zničeni celé obce.

10. června 1942 byli Lidice vyhlazeny. Obec byla obklíčena vojskem, lidé byli vyvedeni z domů a začala domovní prohlídka. Nic, co bylo nalezeno, nenasvědčovalo o nějakých kontaktech vesnice s parašutisty. Nalezeny byly pouze dvě lovecké pušky a rezavý revolver. Gestapo ale nastrčilo pár dalších důkazů - vysílačku, zbraně, munici, nelegální tiskoviny a ještě velké množství zboží podléhajícího řízenému hospodářství - zcela dostatečný důvod pro srovnání vesnice se zemí.

Rozkaz podle kterého byly Lidice srovnány se zemí zněl takto:

1.      Všichni dospělí muži budou zastřeleni.
2. Všechny ženy budou odvezeny do koncentračního tábora.
3. Děti shromáždit a v případě možnosti jejich poněmčení je předat německým rodinám do říše. Zbytek bude převychován jiným způsobem.
4. Obec vypálit a srovnat se zemí.

Všech 199 vesnických mužů starších 15 let bylo na návsi postaveno ke zdi a zastřeleno, 184 žen bylo odvezeno do koncentračního tábora Ravensbrück, 7 do Terezína a 4 těhotné do nemocnice v Praze. Z celkem 98 dětí bylo 88 dopraveno do koncentračního tábora v Lodži, kde později zahynuly a 7 do dětského domova v Praze. Pouze 3 byly shledány kvalitní rasy a byly předány na vychování do německých SS-rodin. Majetek a polnosti byli zabaveny. Domy byly vyhozeny do vzduchu a to co z nich zbylo bylo rozježděno pásy tanků. Nakonec do vsi nastoupila říšská pracovní služba a vše důkladně překopala. Němci zničili Lidice stejně důkladně jako Římané starověké Kartágo. Chlubili se, že tam kde stály domy bude již navždy růst jenom kukuřice.

Srovnání domů se zemí bylo už jenom smutnou kulisou. Lidé z vesnice, kteří té noci nebyli doma svému osudu také neunikli. Gestapo je pečivě postupně vyhledalo a nechalo popravit. Jméno vesnice mělo být vymazáno z map. Ve světě se masakru dostalo velkého ohlasu, mnoho neutrálních zemí odsoudilo počínání nacistů. Několik vesniček z jižní Ameriky nese na věčnou památku jméno obce Lidice. Naše londýnská exilová vláda dokonce navrhla, aby bylo vytipováno několik podobných vesnic v Německu, kterým by pak byl přichystán stejný osud leteckým bombardováním. Tento záměr však nemohl být pro permanentní nedostatek letounů uskutečněn.


3.4 Kostelní krypta

Lidé umírají, stovky jsou jich nakládány do rakví na vojenské střelnici v Kobylisech. Atentátníky však nikdo ani nezahlédl, jako by se po nich zem slehla. Kubiš s Gabčíkem bezpečně prchli z místa činu. Uchýlili se k rodinám, které je již dříve skrývaly - Gabčík odpočívá u rodiny Fafkovy, Kubiš je hostem rodiny Ogounových. Rozsáhlou noční pátrací akci jednoduše prospí a dovídají se o ní až druhý den ráno. To ráno si také v novinách mohou přečíst první dlouhé seznamy popravených. Je jim jasné, že za dané situace se již dále nemohou skrývat v bytech odbojářů. Naštěstí je pro ně nalezen bezpečný a kvalitní úkryt v katakombách podzemní krypty pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde duchovní pravoslavné církve skrývají ještě další parašutisty. Gabčík s Kubišem se tedy přemístí do studené, temné a zatuchlé krypty, kde se skrývá již dalších 5 parašutistů z jiných skupin - tedy Adolf Opálka ze skupiny Out Distance , Josef Valčík ze Silveru A a pak ještě 3 další parašutisté z nejnovější záložní skupiny vyslané Londýnem - Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Jan Hrubý. Ti tři poslední byli vysazeni koncem dubna někde u Křivoklátu. Než se stačili rozkoukat, vypukla Heydrichiáda, před kterou se museli stáhnout do úkrytu. Odboj je vybavil dekami a jídlem, 7 mužů musí být denně zásobováno. Mají ti muži vůbec nějakou naději? Každý z nich doufá, že si pro ně přiletí letadlo, o které si řeknou ještě fungující vysílačkou Silveru A. Do té doby však ještě musí čekat až se situace trochu zklidní. Nejlepší by bylo, kdyby se dostali ven z nebezpečně sledované Prahy. Noční útěk nepřipadá v úvahu, platí noční zákaz vycházení. Další návrh zamýšlí použít pohřební vůz a parašutisty vyvézt v rakvích. Brzy se ale zjistí, že kontroly na výpadových cestách z Prahy pečlivě kontrolují i přepravu nebožtíků. Bulharští dovozci vín také nyní nehodlají riskovat a vyvézt parašutisty ze země v prázdných sudech. Nezbývá tedy než čekat a trápit se v ošklivé, strašidelné hrobce.

Neodvažuji se spekulovat, zda by parašutisté přežili rozsáhlé pátrání, nebýt toho, že jeden parašutista zradil. Je docela možné, že parašutisté mohli přežít pátrání neodhaleni. Bohužel se našel zrádce - Jidáš, který zaprodal své kamarády. Tím zrádcem byl Karel Čurda, člen rozpadlé Opálkovi skupiny Out Distance. Čurda se po dopadu příliš nezajímal o nějakou sabotážní činnost, odebral se ke své mamince na Třeboňsko. Skrýval se na půdě matčina domu ve vesnici Nová Hlína. Bývalý statečný parašutista má strach, bojí se o svůj život a také o život své matky, která ho přechovává. Zvláště poté, co jsou po atentátu vydána nařízení o přihlašovací povinnosti. Čurda sleduje, jak mu pomalu ubývá čas, blíží se datum, po kterém se neodvratně stane psancem, bez nároku na život. Působí na něj i obrovská výše odměny. Taková, že by mu v případě vítězství Německa stačila na bezstarostný život až do smrti. Třeba si i myslí, že nesmyslné vraždění nevinných lidí bude zastaveno poté, co Gestapo dopadne skutečné atentátníky. Když se tedy v novinách objeví nabídka amnestie pro toho, kdo pomůže při vyšetřování, Karel se rozhodne jednat. Na četnickou stanici v Benešově pošle 13. června anonymní udání, ve kterém označí Jana Kubiše a Josefa Gabčíka za ty, kteří zabili protektora. Konečně se 16. června osobně dostaví do pražské úřadovny Gestapa, kde se představí jako anglický parašutista. Vyšetřovatel Heinz Jantur v duchu zajásá a potvrdí zrádci, že v případě, když jeho informace povedou k dopadení parašutistů, bude amnestován. Čurda tedy vypoví vše, co ví. On vlastně vůbec neví, kde se parašutisté skrývají, zná akorát své odbojářské spojky. To však Gestapu bohatě stačí. Stejně však neujde výslechu za použití násilí, gestapáci z něj vytlučou vše co ví. Ví komu patří kolo nalezené na místě činu, patří paní Moravcové, jejíž rodina přechovávala chvíli parašutisty. Ona a její syn parašutistům hodně pomáhali. Když do jejich bytu vtrhne gestapo, statečná paní Moravcová polkne jed. Její manžel toho moc neví, gestapáci se od něj nic nedozví. Ale jejich mladičký syn Vlastimil zazpívá. Byl příliš mladý na to, aby vydržel nesnesitelné mučení. Od něj se Gestapo v noci ze 17. na 18. června dozví o kostelním úkrytu v Resslově ulici.

Samotný poslední zátah začne 18. června ráno ve 4 hodiny a 15 minut. Do akce jsou zapojeni muži z gestapa a 360 mužů z elitního strážního praporu SS Prag. Ke kostelu jsou přivezeny těžké kulomety a dokonce i lehké polní dělo. Pravoslavní duchovní kaplan Petřek a farář Čikl, kteří ví o parašutistech, jsou zatčeni a donuceni odemknout vrata od kostela. Celé rozsáhlé akci velí mladý kriminální komisař SS-sturmführer Heinz Pannwitz. Prvotním záměrem je dostat parašutisty živé. 11 gestapáků vtrhne do kostela, jsou však okamžitě přibiti k zemi palbou hlídky z kostelního kůru. Na stráži jsou Opálka, Kubiš a Švarc. Když gestapáci zjistí, že při pokusu o zatčení by mohly dojít k úhoně i jejich vlastní životy, vyklidí rychle pole. Na jejich místo nastoupí muži z praporu SS. Stateční muži z kůru střílejí, brání se. Při přestřelce však vyčerpají všechnu svou munici až na poslední náboj. Ten si každý z nich schovává sám pro sebe. Když palba utichne, muži z SS dobyjí kůr s třemi bezvládnými těly. Každý z obránců si vzal život vlastní rukou, střelil se do spánku. Jeden hrdina je mrtev okamžitě, druzí dva zemřou po převozu do nemocnice.

Zbylí čtyři obránci zůstávají dole v kryptě s jediným východem a jediným úzkým okénkem a nemíní se vzdát. Ještě než začne konečná gestapácká ofenzíva dostaví se osobně i státní tajemník Frank. Pokusí se dokonce naoko vyjednávat: 'Vzdejte se! Nic se vám nestane!' Střelba odpoví i když do ampliónu promluví Karel Čurda. Němci však pořád chtějí, aby jim parašutisté padli do rukou živí. Malým okénkem metají dovnitř bombičky se slzným plynem. Parašutisté je však obratně vyhazují zpátky ven na ulici. Začnou střílet těžké kulomety i dělo. Opět bez účinku. Konečně zavlečou hasiči k okénku hadice a pustí do nich vodu. Podzemní krypta se začne plnit vodou. Esesáci se snaží do hrobky vniknout i poklopem v podlaze kostela. První z nich byli těžce zraněni obranou palbou. V okamžiku, kdy obránci vyčerpají své poslední náboje palba opět utichá. Ti čtyři jsou nalezeni s ránou v hlavě. To je konec parašutistů z Londýna. Zbývají ještě dva ze Silver A - radiotelegrafista Potůček a velitel Alfréd Bartoš. Bartoš spáchá při pronásledování raději sebevraždu. Potůček je ve spánku zastřelen českým četníkem. Končí rádiové spojení, odbojové organizace jsou téměř zlikvidovány. Sabotážní činnost umlká. Dopadení parašutistů ovšem neznamená, že Němci přestanou s popravami.


4. Zhodnocení operace Anthropoid


Na úplný konec si každý autor knihy o atentátu na Heydricha nechává závěrečné zhodnoceni, klade si otázku, zda byl atentát prospěšným pro samotný český národ a vůbec pro celou koalici spojenců. Jestli ta řeka krve a zeď z rakví stála vůbec za to. Z toho, co jsem přečetl, jsem doufám získal takový přehled, abych snad mohl i já vyjádřit svůj názor. Mohu ho vyjádřit pouhou jednou větou: 'Já schvaluji atentát na Heydricha!'

Když se zamýšlím nad situací, která panovala na konci roku 1941 a začátkem roku 1942 nemohu nic jiného, než dát panu plukovníku (později brigádnímu generálu) Františku Moravcovi za pravdu, nějaká akce byla nutná. Podle mne je důležité na věc nejdříve nahlédnout ze světového hlediska. Na přelomu let 1941 a 1942 stojí německé pancéřové divize před Moskvou, ruská protiofenzíva byla po malém ústupu bezpečně odražena. V Atlantiku zuří ponorková válka, stále více a více lodí je potápěno německými U-boty. V severní Africe Afrikacorps stojí na hranicích Egypta, jen malý kus země od životně důležitého průplavu. Jako kdyby to ještě všechno nestačilo, Japonci obléhají Singapur a dobývají Filipíny. Zkrátka a dobře situace je pro spojence a hlavně Británii takřka kritická. Riziko toho, že se Rusko zhroutí a kapituluje je obrovské. Než by Američané stačili přivést do Evropy své mohutné armády, Británie by pravděpodobně musela prosit o potupné příměří, což by nastalo v případě, že by padl Suez nebo Atlantik. V tomto okamžiku mi prostě připadá jako zcela samozřejmé, že Britové vyžadují od každičké země, která stojí po jejich boku proti Hitlerovi, aby ze sebe vydala co nejvíce, přinesla maximum obětí pro společnou věc. Na naší exilovou vládu je naléháno, aby v naší okupované zemi zesílilo odbojové hnutí, aby se sabotovala výroba, ničily komunikace. Vždyť v těchto okamžicích se v českých zemích vyrábí kvantum kvalitních zbraní pro Wehrmacht, takřka pokojně, bez odporu. A to jsme spojenci! S tím je třeba něco udělat, vždyť čím méně se vyrobí motorů tím méně bude letadel, když budou stát muniční továrny nebude čím střílet. Když německá armáda nebude mít tolik své techniky a výzbroje, půjde jí snad porazit, nezabije tolik spojeneckých vojáků. Co se od nás tedy chce? Sabotovat, nevyrábět a stávkovat. Tohle všechno říkají Britové našemu prezidentu Benešovi. Ten si uvědomuje, že už nepomůže pouze vyzývat občany rádiem k neposlušnosti a sabotážím, setrvávat na tzv. politice na kanapi. Sabotáže vlastně už také nemá kdo řídit a vykonávat. Vždyť odbojové organizace jsou téměř zničeny Němci. Je třeba podnítit sabotáže zásahem z venčí, nějakým činem, který vyzve k následování. Beneš vyzve svého podřízeného Moravce, aby připravil rozsáhlou sabotážní kampaň, která bude provedena českými parašutisty. Vše s tím souvisí. První skupina Silver A bude zajišťovat spojení rádiem, další skupina Silver B přiveze výbušniny, Anthropoid provede atentát na nějakého významného činitele nacistické mašinérie, Out Distance pomůže při zničujícím bombardování Škodovky Takhle to půjde dál, když lidé uvidí jak je lehké Němce zasáhnout na citlivém místě, rychle se přidají.

Cítím tedy, že potřeba nějaké akce byla bezpodmínečně nutná. Bylo ale nutné zabít právě Heydricha? Nebylo třeba lepší vyhodit do vzduchu továrnu nebo nějaký důležitý most? Zabití protektorovo bylo podle mne nutné nejméně ze dvou důvodů. Naše emigrace potřebovala vykonat nějakou hodně významnou akci, která by Československo zviditelnila v mezinárodním měřítku, ukázala na československý problém a naznačila, že Češi a Slováci nechtějí žít pod Německem. A touto viditelnou akcí by těžko bylo vyhození jedné továrny do vzduchu, kdyby Němci chtěli, mohli by to klidně ututlat. Zabití Heydricha se zamlčovat nedalo, byla to akce světového měřítka, o které se všude psalo a mluvilo. Druhým důvodem pro atentát je již samotná osoba Heydrichova. Byl strašně nebezpečný třeba již jen tím, jak dokázal motivoval české dělníky ve zbrojovkách a zemědělce. Také během několika prvních měsíců jeho působení v protektorátu dokázal rozprášit téměř celý český odboj. To znamenalo, že československá zahraniční vláda ztrácela čím dále tím více svůj vliv v našich zemích a tomu bylo třeba rozhodně zabránit. Za Heydrichovy vlády se také popravovalo více než kdy před tím, nemysleli si třeba pánové z Londýna, že se po zabití Heydricha na post protektora vrátí někdo více ve stylu pana Neuratha - diplomat ze staré školy? Samotný atentát také vypadal dobře i jako trest, jako vyhlášení rozsudku smrti nad katem českého národa.

Efekt atentátu byl veliký. Každého sice zarazily potoky krve, které Němci prolévali, ale právě ty způsobilo, že Británie anulovala Mnichovskou dohodu. Po tomto krveprolití si už nikdo nedokázal představit, že by Češi a Němci mohli žít pokojně v jednom státě a to má vliv třeba na poválečný odsun Němců. Vyvraždění Lidic a Ležáků zapůsobilo na celé světové mínění, zvedla se vlna sympatií k celému našemu národu. V tomto ohledu musím atentát hodnotit jednoznačně pozitivně. Heydrich byl zločinec, kterému se dostalo zaslouženého trestu.

5. Poznámky

1 - Freicorps bylo hnutí rozšířené po celém Německu. Do této organizace vstupovali hlavně bývalí frontoví vojáci a pravičácká mládež. Členové se honosili antisemitistickými názory, často se zaplétali do pouličních bitek s komunisty. Na začátku 20-tých let se podíleli na likvidaci několika levicových pučů v Německu, dále pak například pomáhali bránit pobaltské státy před sovětskou agresí.

2- SS - Schutzstaffeln - organizace byla založena v roce 1925 jako elitní kádr NSDAP. Když její velení přebíral v roce 1929 Heinrich Himmler měla organizace pouhých 290 členů, později v Třetí říši již několik set tisíc. SS se dělily na tři skupiny: všeobecné SS, oddíly SS Totenkopf (smrtihlav) odpovídající za střežení koncentračních táborů a Waffen SS (zbraně SS). SS kontrolovaly policii, podléhalo jim Gestapo a Sicherheitdienst. K úkolům SS patřilo přispívat k novému uspořádání Evropy podle rasových hledisek. V roce 1934 se počet členů pohyboval někde okolo čísla 10.000. Úkolem tehdejší SS bylo organizovat vystoupení nacistických pohlavárů a hlavně se starat o jejich ochranu.

3 - Z manželství vzešly 4 děti, poslední se narodilo již jako pohrobek. Lina si po válce zařídila z vysoké generálské penze malý, drahý penziónek u Severního moře.

4 - Bezpečnostní služba nechala v Berlíně zařídit luxusní pánský podnik jménem Salon Kitty určený zejména pro diplomaty a jiné vysoce postavené pány. Dámská společnost prý byla jedna z nejlepších v Berlíně. Nutno říci, že po celém podniku byly rozmístěny kvalitní štěnice a Bezpečnostní služba se tak mnohdy dozvěděla mnoho zajímavých informací.

5 - Agent K-54 byl jedním z nejdůležitějších spojeneckých špiónů v Německu. Ve skutečnosti se agent jmenoval Paul Thümel. Před válkou spolupracoval s československou tajnou službou vedenou Františkem Moravcem. V průběhu války spolupracoval se spojenci. Informace mnohdy předával přes český odboj. To se mu stalo osudným a koncem roku 1944 byl krátce po zatčení své spojky zatčen taky. Schválně prodlužoval výslechy a tak se málem dožil konce války. Bohužel byl mezi 40 posledními zastřelenými vězni z Terezína.

6. Seznam použité literatury a její zhodnocení

Dušan Hamšík a Jiří Pražák: 'Bomba pro Heydricha', Praha 1965
Hamšík s Pražákem napsali velmi čtivou, dramatickou knihu. Otázkou zůstává, kolik skutečností a faktů kvůli tomu museli upravit. V knize je příběh atentátu probrán od začátku až do konce, včetně Heydrichova životopisu a jeho dřívější kariéry. Teoreticky by bylo možno vycházet jenom z ní. Já si ale myslím, že kniha, tak jak jí autoři napsali, je trochu poplatná době ve které byla napsána (1965). Usuzuji tak z toho, že autoři atentát odsuzují a kritizují londýnskou vládu za jeho provedení. Což bylo od konce 2. světové války oficiální dogma komunistů.

Jochen von Lang: 'Gestapo', Praha 1994
Kniha dobře zpracovává své téma. Rozpracovává také souvislosti, jinde přeskočené nebo zmíněné pouze okrajově. Heydrich sám je rozpracován odděleně v samotné kapitole.

John Keegan: 'Kdo byl kdo ve II. světové válce', Brno 1995
Tato kniha se mi dobře hodila v okamžicích, kdy jsem v literatuře narazil na jméno, u kterého jsem rychle a zkráceně potřeboval vědět o koho se jedná a co byla daná osoba zač (např. Canaris, Dalugee). Jinak je její obsah velmi heslovitý a stručný. Heydrichovi samému je věnována zhruba 1 stránka zmiňující pouze základní fakta.

Jiří Šolc: 'Nikdo nás nezastaví', Praha 1990
Před samotným svým vyprávěním se autor zaměřuje na literaturu která už k atentátu byla napsána. Kriticky hodnotí zejména Moravcova Špióna. Kniha je relativně krátká (celkem okolo 100 stran), což tedy znamená, že třeba samotné akci atentátu je věnován sotva jeden odstavec. Ačkoli je tato kniha mnohem méně obsáhlá než Hamšíkova Bomba pro Heydricha, pro mne právě tato stať byla tou stěžejní.

František Moravec: 'Špión jemuž nevěřili', Praha 1990
Tak s touto knihou bylo asi nejvíce problémů a zklamání. Prvním dojmem bylo nadšení, že mám k dispozici paměti jednoho z účastníků celé akce. Ale v okamžiku, kdy jsem knihu srovnal s ostatní použitou literaturou, na světlo vystoupilo obrovské kvantum rozdílů. Moravec se o těchto rozdílech dokonce jmenovitě zmiňuje a vyjmenovává je. Rozhodl jsem se více věřit konkurenčním knihám, které se mezi sebou více shodovali. Z nich také vyplývá, že Moravcův charakter nebyl vždy úplně tak dokonalý, jak on sám uvádí. Faktem také je, že knihu po starém pánu přepisovala jeho dcera Hana Disherová a my se můžeme jen ptát, jestli si něco z lásky ke svému otci nepřimyslela.

Jan Gebhart, Jaroslav Koutek a Jan Kuklík: 'Na frontách tajné války', Praha 1989
Zde jsem toho bohužel příliš mnoho o Heydrichovy nenašel. Bude to asi tím, že kniha zpracovává československou zpravodajskou činnost proti hitlerovskému Německu od roku 1938, do roku 1941. Doba atentátu do této knihy tedy již nespadá. Přesto mi kniha pomohla uspořádat si své poznatky o čs. špionáži (agent A-54) a druhé republice. Dovídám se zde věci, které byly vlastním úvodem k atentátu (likvidace prvního podzemního hnutí).

'Praha ve stínu hákového kříže'
Kniha obsahuje nádherné dobové fotografie. Její textová část je sice čtivě napsána, ale věnuje Heydrichiádě zoufale krátkou část.

Betty Trucková a Robert-Paul Truck: 'Lékaři hanby', Praha 1984
Kniha jako celek je hlavně o koncentračních táborech, ale i o organizaci SS.

DISTRIBUIE DOCUMENTUL

Comentarii


Vizualizari: 1882
Importanta: rank

Comenteaza documentul:

Te rugam sa te autentifici sau sa iti faci cont pentru a putea comenta

Creaza cont nou

Distribuie URL

Adauga cod HTML in site



Termeni si conditii de utilizare | Contact
© SCRIGROUP 2019. All rights reserved