Scrigroup - Documente si articole

Username / Parola inexistente      

Home Documente Upload Resurse Alte limbi doc  

 
CATEGORII DOCUMENTE




BulgaraCeha slovacaCroataEnglezaEstonaFinlandezaFranceza
GermanaItalianaLetonaLituanianaMaghiaraOlandezaPoloneza
SarbaSlovenaSpaniolaSuedezaTurcaUcraineana

BiologieBudovaChemieEkologieEkonomieElektřinaFinanceFyzikální
GramatikaHistorieHudbaJídloKnihyKomunikaceKosmetikaLékařství
LiteraturaManagementMarketingMatematikaObchodPočítačůPolitikaPrávo
PsychologieRůznéReceptySociologieSportSprávaTechnikaúčetní
VzděláníZemědělstvíZeměpisžurnalistika

TAJEMSTVÍ MINARIJSKÉ POUŠTĚ

jídlo

+ Font mai mare | - Font mai mic






DOCUMENTE SIMILARE

Trimite pe Messenger
TAJEMSTVÍ MINARIJSKÉ POUŠTĚ
Dusičnany v zelenině - Odborná maturitní práce
VÝŽIVA LIDÍ (spotřeba potravin)

                              

                                               TAJEMSTVÍ  MINARIJSKÉ  POUŠTĚ

    Žhavý sluneční kotouč se již blížil k západnímu obzoru. V marné snaze ještě vrhal na zem poslední paprsky a ty osvětlovaly ponurou krajinu Minarijské pouště. Písek, štěrk a sem tam černé a holé skály. Kraj bez života, mrtvá země

     Vlastně ne tak docela.

   Malá karavana se zastavila k odpočinku u studny na okraji obchodní stezky. Studna. Stará dobrá práce ještě z těch dob, kdy minarijská kupecká cesta měla větší význam a kdy po ní do Goforu putovaly stovky koní a mezků naložených zbožím všeho druhu. Teď ale studna chátrá, stejně jako sama stezka. Kamenná zídka je celá popraskaná, dřevěná stříška úplně chybí. Ale pořád tu je vědro, kovové vědro na vodu uvázané na dlouhém laně, které se dá spustit do hlubin. A hlavně samotná voda, drahocenná tekutina, se stále ještě skrývá v podzemí.

    Karavana sestávala ze šesti mezků obtížených měchy s vodou, potravinami a zbožím. Popoháněla je trojice mužů v prostých, nepříliš honosných, ale ani nepříliš chudobných, šatech. Typická malá karavana posledních let. Zatímco velké výpravy nebyly schopny pouští kvůli nedostatku vody projít, pro menší skupinky podnikavců to nečinilo problém. Nemuseli putovat dlouhou oklikou podél Ohnivých hor, prostě rychle dorazili do Goforu, se ziskem prodali své zboží a vrátili se zpět do Yryllhonu. Dobré a výnosné podnikání.

    Aldagar, Ulveron a Gordik se po celodenní pouti cítili velmi unavení. U srdce je však hřálo vědomí, že to bude jejich poslední noc v nehostinné poušti. Zítra již před sebou uvidí věčně zasněžené vrcholky Trollijských hor a dostanou se do civilizovanější krajiny v okolí Goforu. Už zítra

     Spustili vědro do studně a když ho vytáhli, bylo plné průzračné tekutiny. Uhasili první žízeň a naplnili i prázné měchy, aby jim vystačily na zítřejší pochod. Gordik poté napojil i jejich soumary a sňal z nich náklad, vždyť i oni si potřebovali odpočinout. Uvázal je k několika kůlům, které zde byly vkopány do země patrně právě za tímto účelem. Pak jim vysypal zbytek obroku z velkého pytle a nechal je blaženě přežvykovat.

     Aldagar a Ulveron mezitím rozdělali oheň. Dřevo si vezli s sebou, v Minarijské poušti totiž nerostlo vůbec nic kromě pár trsů trávy poblíž studen. Snědli skrovnou večeři. Sušené maso a tvrdý chléb jim už začínaly lézt krkem, ale nikdo si nestěžoval. Koneckonců, dnes jí v poušti naposledy. A vpředu je očekává bohatý a pohostinný Gofor.

     Noc již zahájila svou vládu a přikryla pustý kraj svým tmavým pláštěm. Ochladilo se, oheň však vyzařoval příjemné teplo, takže to trojici cestovatelů příliš nevadilo.

    Hodili si několikrát mincí, aby rozhodli pořádí hlídek. Gordikovi připadla ta nejhorší, prostřední, kdy je spánek rozdělen na dvě poloviny. Nejmladší z trojice se s tím nechtěl smířit.

    „Musíme vůbec držet hlídky ?“ zeptal se ostatních. „Poušť je přece úplně pustá, nic tady nežije. Tak proč nejdeme všichni v klidu spát ?“

     „Ne, to by nešlo,“ řekl zkušený Aldagar. „Minarijská poušť je pustá, to ano. Ale dějí se tady občas divné věci. A dokud mi někdo nevysvětlí, proč se dějí, tak hlídkovat budeme.“

     „Těmi divnými věcmi myslíš co ?“ Pro Gordika to byla první výprava a mnoho toho o Minari ještě nevěděl. Aldagar se podíval na Ulverona. Tmavovlasý muž žil na hranicích pusté země po celý svůj život. Ať tedy promluví ten nejpovolanější.

     Ulveron se odkašlal. „Neřeknu toho mnoho. Jen to, že ne všechny karavany, které sem vkročily, vyšly na druhé straně. Některé zmizely. Mnozí říkají, že sama poušť si je vzala.“ Významně se odmlčel. „Víte, povídá se, že je poušť živel, živel s vlastním rozumem, který nenávidí člověka. Nechápe prý jeho neustálou honbu za penězi, za bohatstvím. Vždyť koneckonců i my jedeme do Goforu něco si vydělat, taky nám jde především o mamon“ Usmál se lehkému úleku ve tvářích svých přátel. „Ale to je samozřejmě jen jedna z mnoha povídaček, co v Yryllhonu kolují o Minarijské poušti. Spousta lidí také klade záhadná zmizení za vinu žlutým písečným drakům, ale já osobně tomu příliš nevěřím. Jsou vzácní, víte, a taky žijí spíše dál na sever.“ Povzdechl si. „Jen bohové by snad mohli říci jaké síly tady působí No, na druhou stranu jsem tuto zem proputoval křížem krážem, ale nikdy jsem nic podezřelého neviděl.“

     Kolem ohně se rozhostilo napjaté ticho. To přerušil až po chvíli neodbytný Gordik.

    „Tak co si přece jen myslíte, že se jim stalo ? Že by orkové nebo divocí horalé sestoupili z Ohnivých hor a přepadli je ? Nebo nějaká písečná bouře ?“

    „Je to možné,“ řekl Aldagar. „Jenomže je málo pravděpodobné, že by orkové a horalé vyměnili bezpečí hor za tuhle pustinu. A bouře ? I slabý vítr je zde vzácností“

     Ulveron vycítil v hlasech svých přátel sílící obavy.

    „Ale no tak, co vás to popadlo,“ uklidňoval je. „Teď, když už jsme poušť skoro překročili. Povídám vám, že jsem tady nikdy nic zlého neviděl. Na ten můj proslov klidně zapomeňte, nejspíš to všechno bude jen nějaká divná náhoda. Nevím jak vy, ale já budu dnes v noci spát klidně.“ S těmito slovy vzal svou houni a rozestlal ji na zemi. Ulehl a zachumlal se do přikrývky, aby dokázal, že svá slova mínil vážně.

    „Má pravdu, Gordiku,“ řekl Aldagar. „Asi máme zbytečné obavy. Ale stejně budu hlídat. Raději si jdi lehnout a já tě vzbudím, až nastane tvůj čas.“

     Mladý muž ho poslechl a brzy se již plně oddal do náruče spánku.

   Aldagar seděl sám u ohně. Vůkol panovala tma a žádné zvuky, krom klidného oddechování jeho přátel, nerušily mrtvé ticho Minarijské pouště. Spali i mezkové, uvázaní ke kůlům, předchozí den je zřejmě velice vyčerpal.

     I Aldagar již pociťoval ospalost. Únava a příjemné teplo ohně ho začínaly nutit ke spánku. Pevně se však rozhodl, že se nepoddá.

     Vstal a promnul si oči. Jedině krátká procházka a studený noční vzduch ho zbaví touhy usnout. Pohlédl na hvězdné nebe. Do konce jeho hlídky už zbývala necelá hodina.

     Protáhl se a vydal se k nedalekému skalisku, které ve tmě vyčnívalo ze země jako obrovský zkažený zub z dásně. Ano, dojde jen ke skále a zpět. To bude stačit, aby zahnal spánek ze ztěžklých očních víček.

     Udělal sotva pár kroků a náhle se zastavil. Zdálo se mu to, nebo opravdu zahlédl nějaký pohyb, tam, mezi těmi kameny ? Podíval se pozorněji. Ano, zrak ho nešálil.

   Uslyšel tichounké cupitání drobných nožek, jak se k němu blíží. Pak zahlédl i jakéhosi drobného tvora, který rychle kráčel jeho směrem. Co to může být zač ? Na okamžik zaváhal, jestli nemá vzbudit své přátele. Potom v něm ale zvítězila zvědavost.

     Tvoreček už byl skoro u něj a Aldagar si jej udiveně prohlížel. Vysoký byl jen pár coulů, jemu asi tak po kolena. Kůže měla ochrannou písčitou barvu. Tvarem těla se podobal člověku, jen ruce měl nepřirozeně dlouhé a opatřené drobnými drápky. Tvář byla neobvyklá, oči jako dvě úzké škvirečky a ústa s nosem srostlá ve zvláštní zobák. Podivné stvoření, nebezpečně však nevypadalo.

    „Nakrm mě, nakrm mě ! Prosíím !“ řekla potvůrka pisklavým hláskem. Musela skoro křičet, aby jí bylo rozumnět.

     „Ale, ty umíš mluvit,“ divil se Aldagar. „Co jsi vůbec zač ?“

   „Hladovíím, hladovíím, nakrm mě ! Prosíím !“ Tvoreček se snažil křičet ještě hlasitěji.

     „Proč bych ti dával jídlo, vždyť ses mi ani nepředstavil.“

     „Najííst, najííst. Poklad ti já přinesúú,“ vypísklo stvoření v odpověď.

     Legrační potvůrka. A proč jí koneckonců nedat najíst ? Vždyť toho ani moc nesní. A ta hloupá povídačka o pokladu

     „Ty máš opravdu poklad ?“ zeptal se skepticky.

     „Ano, ano, anóóó !“

    „Tak pojď za mnou,“ řekl Aldagar s úsměvem. Zábavné, jak věří, že má poklad. Taková milá potvůrka.

   Tiše, aby nevzbudil své přátele, vytáhl z vaku proužek sušeného masa a krajíc chleba. Malý hladovec se ihned do masa zakousl a téměř bez žvýkání ho spolykal. Chleba se však ani nedotkl.

     „Děkujúú, děkujúú,“ špitnul, když s jídlem skončil. Natáhl svou dlouhou paži, jako by mu chtěl něco podat. Aldagar mimoděk nastavil dlaň. Zvláštní, opravdu mu něco podal. Podíval se na tu věc zblízka a zastavil se mu dech. V jeho dlani ležel nádherný rubín, zajisté velice cenný.

     „Ráno vííce přinesúú. Ale teď neříkej nikomúú.“ Aldagar se podíval zpět na svého hosta, ale ten zmizel. Udiveně se rozhlédl, ale ničeho si nevšiml. Jako by se propadl do země. A vrátí se opravdu ráno, jak slíbil ?

    Pohlédl na své spící přátele. Nemá jim říci o své příhodě ? Potom pomyslel na krásný rubín ve své dlani. Ne, to má čas. Jistě, řekne jim to, až bude vhodnější doba. Ráno, nebo o něco později. Ale řekne, určitě.

     Posadil se zpět k ohni.

    Gordikovi se rozhodně nechtělo vstávat a Aldagar s ním musel dlouho třást, než ho konečně probudil. Nakonec rozespale otevřel oči. „Co je ?“

     „Máš hlídku, ta moje zrovna skončila,“ řekl Aldagar.

     Gordik se posadil a zívnul.

     „Dělo se něco zajímavého ?“

     „Ani ne. Vlastně vůbec nic,“ odpověděl Aldagar, ale do očí se příteli nepodíval.

    Gordik seděl sám u ohně a kolem něj panovala neproniknutelná tma. Pozoroval své spící přátele. Ulveron ležel klidně, ale Aldagar se neustále převaloval z boku na bok.’Asi má špatné sny,’ pomyslel si Gordik.

    Nehybně seděl a hleděl do plamenů. Jen občas přiložil do ohně klacík z hromádky po svém boku. Přemýšlel. Přemýšlel o tom, co ho očekává v Goforu. Prodají své zboží, několik gristovských koberců, keramiku a levné šperky. Vydělají dost peněz a on se bude moci po návratu někde v pohodlí usadit. Vlastně to chtěl udělat už dávno, ale který otec dá ruku své dcery takovému chudákovi jako je on ? Ale kdyby měl peníze

   Nečekaně ho vyrušil zvuk tichých kroků, které se pomalu přibližovaly. Okamžitě vyskočil, ruku na jílci svého krátkého meče. Nemá pro jistotu vzbudit své přátele ? Ale raději ne. Co když to bude jen planý poplach ? Vyčkával.

     Do prostranství osvětleného ohněm náhle vstoupil tvor. Vysoký mohl být asi jeden sáh, Gordikovi přibližně po pás. Světlo vržené plameny mu hrálo po písčitě zbarvené kůži. Ruce měl podivně dlouhé, zakončené drápky. A obličej s uzounkýma očičkama a velikým zobákem. Prazvláštní to tvor.

     „Kdo jsi a co tady pohledáváš ?“ zeptal se Gordik stále připravený k obraně.

   „Pšš. Mluv tiše abys nevzbudil své kamarády.“ Hlas měl vysoký, ale bylo mu obstojně rozumět. „Jsem jen bludný poutník, cestovateli. Žiji osamoceně u východního úpatí velké Trollie. Včera jsem zašel příliš daleko do pouště a zabloudil jsem. Celý den jsem chodil touto pustinou, až se mi nakonec podařilo kvečeru určit správný směr. A cestou domů jsem narazil na váš oheň.“

    „Co po mně chceš ?“ Gordikův hlas byl nejistý. Vzhled toho stvoření sice důvěru nevzbuzoval, ale těžko šlo odmítnout pomoc v nouzi.

     „Mám žízeň. Mohl bys mi dát trochu vody ? Nemám sílu načerpat si ze studny a vy máte plné měchy.“

     Gordik stále váhal.

     „Zaplatím, když bude třeba,“ dodal tvor.

     „A čím ?“ otázal se mladý muž nedůvěřivě.

    Stvoření k němu napřáhlo ruku s něčím zeleným a lesklým. Smaragd ! Gordik si prohlížel úžasně vybroušený drahokam. Nádherný !

    Beze slov podal svému návštěvníkovi měch s vodou. Pil hltavě, ale tiše, dokud nezůstala ani kapka. Pak si otřel zobák hřbetem ruky.

     „Díky ti. Hned je mi lépe. Ale nikomu o našem setkání neříkej.“

     „Proč ne ?“

   „Můj domov už není tak daleko. A tam mám pokladů mnohem víc. Ráno ti je přinesu. Jenom tobě.“

     Vtom zmizel. Gordik nemohl pochopit, jak to udělal. Na chviličku se zadíval jinam, ale když se otočil, byl jeho host pryč.

     Opět se posadil na zem. Neměl by říci svým přátelům, co se právě stalo ? Byl už zpola připraven to udělat, ale zarazil se. Co když jim obchody v Goforu nepřinesou takový zisk jaký očekávali ? Co když zůstane stejně chudý jako předtím ? V takovém případě by se mu poklad celkem hodil. Chce ho přece pro dobrou věc.

    ‘Vždyť já jim o tom řeknu,’ pomyslel si. ‘Řeknu a rozdělím se.’ Ale ne hned. Až potom. Seděl u ohně a zamyšleně si pohrával se svým smaragdem. Hlavou se mu honila jediná otázka. Vrátí se ráno ten tvor ?

   Seděl a noc kolem něj plynula. Jediný krátký pohled na hvězdnou oblohu ho přesvědčil, že jeho hlídka je u konce. Ne, zatím jim to neřekne, rozhodl se konečně.

     Vstal a vydal se probudit spícího Ulverona.

   Ulveron seděl sám u ohně a noc halila okolní poušť. Oba jeho přátele se ve spánku neklidně obraceli. ‘To na ně tak působí nevlídné okolí,’ pomyslel si. Hodil do ohně pár suchých klacíků z hromady, která se přes noc řádně zmenšila.

   Všude panoval klid, nádherný klid. Ulverona napadlo, že vlastně přes poušť neputuje kvůli zisku a ani kvůli dobrodružství. Je zde, aby vychutnal onen pocit samoty, pocit dokonalého klidu, který mu mezi lidmi tolik scházel. Někdy si přál vydat se sám na dalekou cestu. Po pevnině, po moři, to je jedno. Hlavní je samota. Ale pro takovou delší výpravu jsou zapotřebí peníze a těch on nikdy neměl nazbyt. Ale kdyby je měl

     Kroky.

   Někdo se blížil k tábořišti. Ulveronovy smysly, vycvičené dlouhým životem na pomezí divočiny, postřehly, že to, co se přibližuje, má velikost člověka. Vyskočil na nohy a vytasil meč. V této pustině je každý příchozí potenciální nepřítel. Nemá vzbudit své přátele ? Ale co, je snad nějaký slaboch, aby si s nebezpečím neporadil sám ?

   Noční host náhle vystoupil na světlo. Měřil doopravdy tolik co člověk, ale tělo pokryté písčitě zbarvenou kůží nebylo lidské. A ani nestvůrně dlouhé ruce s drápy. Podivným byl i obličej s malýma lesklýma očkama a zobákem, nahrazujícím ústa a nos.

     „Co jsi zač ?“ zeptal se a meč držel v útočné poloze před sebou.

   „Ale no tak, cestovateli. Ukliď tu zbraň a mluv tišeji.“ Hlas toho tvora zněl monotónně a bezvýrazně.

    „Tak kdo jsi ?“ opakoval Ulveron a přistihl se při tom, že už opravdu nemluví tak nahlas.

     „Cestovatel jako vy. Putoval jsem do Trollie, ale cestou můj kůň spadnul do jámy a zlámal si přední nohy. Od té doby již uplynula hodina, možná víc.“

   „Z jakého národa pocházíš ?“ zeptal se Ulveron nedůvěřivě. Ještě nikdy se nesetkal s bytostí, která by vypadala tak tak Zvláštně.

     „Jsem mordongi ze střední Trollie. Už je nás málo a není divu, že nejsme moc známí. Ale já jsem odmalička chtěl cestovat“

     Ulveron zvažoval každé jeho slovo. „Dobrá, co tedy chceš ?“

     „Potřebuji jednoho mezka, jsem příliš unavený, než abych cestoval pěšky.“

    Odpověď Ulverona dokonale překvapila. „Ty ses zbláznil ! My je také potřebujeme. Vezou přece náš náklad !“

     Návštěvníkův hlas zněl stále stejně klidně, když říkal to slovo.

     „Zaplatím.“

     „Co bys mi ty mohl dát za mezka ?“ zeptal se Ulveron poněkud pohrdavě.

     „Tohle.“

     Tvor mu podal nějakou věc. Ve světle plamenů se matně leskla. Ulveron se na ni podíval. Bohové ! Zlatý náramek ozdobený několika perlami ! Za takovou věc by si mohl koupit třeba deset soumarů !

    Přesto se stále nemohl rozhodnout. Něco ho od toho odrazovalo, něco, nevěděl co, bylo špatně. Ten tvor se mu vůbec nelíbil. Ale ten krásný šperk

     „Přemýšlej rychle,“ řekl noční host. „Má nabídka není věčná“

    ‘No co, tak příjdeme o jednoho mezka,’ pomyslel si Ulveron. ‘Stejně polovina z nich nesla potraviny, takže teď jdou nalehko. Nakonec asi můžeme jednoho postrádat. A přátelé budou mít radost, že jsme získali tak drahocenný předmět.’

     „Pojď,“ řekl tiše svému hostovi.

    Došli ke kůlům, k nimž byli přivázáni spící mezci. Ulveron uvolnil jeden provaz a podal ho tomu zvláštnímu tvorovi. Mezek se probudil a vstal. Noční host mu zlehka položil dlaň na čumák a zvíře ze sebe nevydalo ani hlásku. Zda to udělal pomocí magie nebo jinak, to Ulveron nepostřehl.

     „Ve svém zájmu bys o našem setkání neměl nikomu říkat,“ poznamenal tvor.

     „A proč ne ?“

    „Protože bych se ti chtěl odvděčit. Udělal jsi pro mě víc než si myslíš. Dojedu k mému mrtvému koni a přivezu ti ráno mnohem větší poklad. Nejsem žádný chuďas a umím být vděčný. A ten poklad bude jen tvůj.“

     „Proč si myslíš, že se nebudu chtít rozdělit s přáteli ?“

     „Poklad není věc o kterou se lidé rádi dělí“ Vydal ze sebe zvuk podobný smíchu.

     A poté zmizel. Spolu s mezkem se přímo vypařil ve vzduchu. Před chviličkou tam stáli a hned na to už po nich nebylo ani stopy. Divné

   Ulveron postál ještě několik minut na jednom místě a pak se pomalu vrátil ke skomírajícímu ohni. Říci o tom přátelům nebo ne ? Stejně musí, vždyť jak jim vysvětlí, že zmizel jeden mezek ? ‘Ale co jim třeba říci, že se zvíře náhle utrhlo a uteklo pryč ?’ napadlo ho. ‘Oni by mi přece věřili.’

    Má jim ale lhát ? To přece nejde, jsou to jeho přátelé. Jenomže jemu by se na druhou stranu poklad hodil. Chce-li cestovat Ne, ne. Řekne jim to. A rozdělí se s nimi. Ale až bude mít poklad pevně v rukou. Ráno. Až ráno

     Ale stejně, vrátí se ? Nelhal mu ten divný tvor ?

     Seděl u ohně a jeho hlava byla plná nejrůznějších otázek.

     Kéž by na ně mohl dostat odpověď.

    Noc se již pomalu začínala vzdávát svých práv. Na východě se objevovaly první paprsky úsvitu. Ulveron zamyšleně seděl u dohasínajícího ohně.

    Ráno se kvapem blížilo a s ním i rozuzlení té zvláštní věci, která se mu v noci stala. Příjde ten tvor a přinese mu poklad ? Ano nebo ne ? Zatraceně ! Kdyby to jen věděl !

    Pohlédl na své přátele a s překvapením zjistil, že Aldagar nespí. Seděl na své houni a zpytavě se na něho díval.

     „Proč ses probudil, ještě můžeš spát,“ řekl Ulveron.

     „Už nějak nemůžu usnout,“ odpověděl Aldagar tiše. „Jestli chceš, tak si jdi klidně lehnout, pohlídám za tebe.“

     „Ale ne, to je v pořádku, jen spi.“

   Aldagar se ovšem nenechal odbýt. Se stoickým klidem se posadil k ohni po Ulveronově boku. Seděli pak dlouho mlčky a dívali se do plamenů. Vlastně si neměli co říci. Oba netrpělivě očekávali příchod rána. Vlastně ne, čekali na příchod toho, který jim oběma slíbil poklad.

     Ale navzájem si nic neřekli.

     Gordik se náhle probudil a ihned vyskočil na nohy.

     „Co, už je ráno ?“ zeptal se vyděšeně.

     „Ještě ne, ale brzy bude,“ řekl Aldagar.

     Za chvíli seděli u ohně ve třech.

     Nedokázali se jeden na druhého podívat. Skrývali si před sebou navzájem věc, o níž vlastně věděli všichni.

     Ale do srdce každého z nich se už vkrádalo strašlivé podezření. Co když i ti druzí vědí o pokladu ? Co když se mi ho pokusí vzít ? Každý zoufale přemýšlel, jak se co nejrychleji zbavit ostatních dvou.

     „Co kdybyste šli spát ?“ řekl zprudka Ulveron.

     „A proč my, sakra, proč ne ty !?“ utrhl se na něj Gordik.

     „Protože mám hlídku, ty idiote !“

    Gordik vyskočil a jeho oči planuly zlostí. „Tak já že jsem idiot !?“ Nervy ho úplně nechaly na holičkách, když popadl Ulverona za krk a stiskl. „Ty chceš můj poklad, že jo ?“

   „Není tvůj, je můj !“ Ulveron chroptěl a snažil se vymanit z Gordikova sevření. Pravou rukou se pokoušel vytáhnout z pochvy svůj krátký ostrý meč.

    „Nechte toho, oba dva !“ Aldagar zakročil v pravý čas a loktem srazil Gordika k zemi. Mladý muž se však okamžitě vydrápal na nohy a díval se na Ulverona s neskrývaným nepřátelstvím. Jeho protivník si třel bolavý krk a oba byli připraveni se na sebe znovu vrhnout. Jenomže svalnatá Aldagarova postava jim v tom bránila.

     „Tak vám taky někdo slíbil poklad ?“ zeptal se Aldagar.

     „Taky ?“ vydechli oba jeho druzi a rázem zapomněli na nepřátelství.

    „Ano. Nakrmil jsem takového malého skřítka. Slíbil, že mi ráno přinese poklad a jako zálohu mi dal rubín.“

     „To ten můj byl velký jako trpaslík a dal mi smaragd. Ale jinak říkal to stejné“ řekl Gordik.

     Ulveron se chytil rukama za hlavu. „Zatraceně ! Ten můj byl už velký jako člověk a chtěl po mně mezka. Dal mi za něj zlatou brož“

    Nastala chvíle mrtvého ticha. Slunce pomalu stoupalo nad obzor a poušť již nebyla tmavá, ale jen šedivá.

     Ulveron měl v očích děs. „Co jsme to udělali ! Jak jsem to jen mohl nepoznat ! Sama poušť nás přece svedla nabídkou bohatství a ona hrabivost nepromíjí A ten tvor on říkal, že se vrátí ráno ! Rychle, musíme odsud vypadnout ! Hned !“

     Těžké a dunivé kroky. Bylo už pozdě.

   K táboru se blížila obrovitá postava. Mohla měřit čtyři nebo pět sáhů a měla vzdáleně humanoidní tvar. Písčitě zbarvená kůže byla zrohovatělá a pokrytá trnovitými výrustky. Dlouhé ruce zakončené velkými pařáty vypadaly hrozivě. Oči se v ranním šeru narudle leskly a od monstrózního zobáku odkapával pramínek slin.

     Všichni poznali nočního hosta. Ale jak se zvětšil ! Vypadal skoro jako

     „Démon !“ zařval Ulveron. „Probudili jsme Démona pouště !“

   Monstrum se náhle zasmálo dunivým nelidským smíchem. Gordikovi úlekem vypadla zbraň z ruky.

     „Vy lidští hlupáci,“ zařvalo. „Krmili jste mě, dávali mi pít vody i čersvé zvířecí krve. A mysleli jste si, že vám ráno přinesu poklad. Ale místo pohádkového bohatství vás teď čeká jen smrt.“

   Démon vykročil vpřed a ohnal se po Gordikovi svými pařáty. Mladý muž nebyl schopen obrany. Ostré drápy mu rozervaly tvář a odhodily jeho bezvládné tělo o několik sáhů zpět. Do písku pouště se vpíjely první kapky rudé krve.

    Aldagar se skokem vyhnul dalšímu útoku stvůry. Ta se však bleskurychle otočila a stanula nad ním jako vysokánská hora.

     „Proč nás zabíjíš, vždyť jsme ti pomohli“ vydechl Aldagar.

     „Pomoc z chamtivosti nestojí za nic. A navíc mám pořád hlad.“

    Další úder gigantické paže. Chabý pokus o obranu. Výkřik. A pak další krev na písku.

     Ulveron se snažil využít chvilkové nepozornosti monstra a dostat se k mezkům. Jen na hřbetě jednoho z nich by snad dokázal uniknout zlobě pouště. A už mu zbývá jen pár sáhů do cíle, už vidí svou záchranu Ale pak ucítil, že se na něj upírají oči planoucí hladem.

     Srdce mu zaplnila beznaděj, když se ohlédl a uviděl zkrvavená těla svých přátel. Zatracená bestie !

     „Já tě zabiju !“ zařval a vrhl se s taseným mečem vstříc smrti.

    Slunce se pomalu šplhalo nad obzor a tma předávala vládu dennímu světlu. Poušť byla pustá a nikde se nic nehnulo. Jen tenoučký proužek dýmu stoupající z opuštěného ohniště ještě dokazoval, že se v Minari ztratila další karavana.

                                                      tímto končí 3.povídka klubu veteránů

                                                       napsal Konstantin Šindelář, Copyright 1998                 

DISTRIBUIE DOCUMENTUL

Comentarii


Vizualizari: 1247
Importanta: rank

Comenteaza documentul:

Te rugam sa te autentifici sau sa iti faci cont pentru a putea comenta

Creaza cont nou

Distribuie URL

Adauga cod HTML in site



Termeni si conditii de utilizare | Contact
© SCRIGROUP 2019. All rights reserved