BEZ ŘÍMSKÉ KORUNY

BEZ ŘÍMSKÉ KORUNY

'Když se v měsíci srpnu 1397. roku král Václav vydal do Němec, zdálo se, jakoby zdvojeným úsilím hned vše zmeškané nahraditi, vše zmatené urovnati a příčiny ke stížnostem i žalobám najednou odstraniti chtěl. Počátek učiněn dobytím a pobořením hojných hradů loupežnických. Potom zrušeno i zapovězeno spolků protizákonných drahně, i urovnáno mnoho sporů mezi stavy a obyvateli rozličnými. Konečně pak pro uvedení všeobecného míru do země vypsán sněm říšský do Frankfurtu nad Mohanem. Ale jak chatrná na tomto sněmu byla od některých kurfiřtů ochota podporovati krále svého'
Takže si vyjel do Německa. Bylo to po deseti letech. Na rozdíl od svého otce, který jako římský císař byl v Německu každou chvíli (aby měl situaci v říši pod kontrolou každý politik by měl často cestovat, a nejenom na rekreaci). Věřil, že se mu tam podaří zachránit věc už dávno ztracenou. Jenomže přišel na to příliš pozdě. Dlouhé roky své povinnosti římského panovníka vyloženě zanedbával, buďto proto, že o vysokou politickou hru neměl zájem, nebo pro jiné problémy, které se před ním kupily. Faktem je, že mluvčími nespokojených feudálů v říši se stali tři porýnští kurfiřti - arcibiskupové, kteří se rozhodli králi zatnout típec.
Pozoruhodná formulace Kterak se zatíná típec? Tak, že se prohlásí, že král je (například) 'říši neužitelný,' a ten trůn mu pak prostě vezmou. A zdali Václav netušil, že se proti němu cosi chystá? Tušil. A pokusil se podniknout protikroky. Rokoval na říšském sněmu a setkal se s francouzským králem Karlem IV. a jeho poručníkem Ludvíkem Orleánským. Společensky byla ta schůzka na úrovni. Francouze ohromila nádhera českého královského průvodu, a na oplátku zase připravili slavnosti a hlučné hody. Protože byla zrovna postní doba, bylo do místa setkání (korunovačního města francouzských králů Remeše) přiváženo denně deset tun slanečků a osm set kaprů. Vévoda Ludvík Orleánský zajistil nepočítaně sudů prvotřídního burgundského vína. Václav IV., jak už bylo jeho zvykem, přebral tak dokonale, že se teprve třetí den po příjezdu nacházel v dostatečně střízlivém stavu, aby byl vůbec schopen slavnostní hostiny, připravené k jeho poctě a pak odkládané. Francouzský král byl sice poněkud mdlého rozumu (Ludvík Orleánský mu poručníkoval, i když králi bylo devětadvacet), takže počínání Václava IV. nepůsobilo vedle něj příliš otřesně, zato kronikářům nic neuteklo a považovali to za vhodné zaznamenání. Ani František Palacký si neodpustil poznámku: 'V porovnání ke francouzské jemnosti a spanilomyslnosti král Václav, pro přirozenou neokrouchanost svou, zračil se téměř jako nějaký barbar; všeliké jeho nezpůsoby v Remeši staly se dvořanům francouzským předmětem kritik a pomluv hojných.'
To je ale pěkné slůvko, 'neokrouchanost.' Znamená 'neuhlazenost, nezušlechtěnost.' (Termín i pro dnešní politickou scénu jako dělaný) Ale i kdyby se král choval 'okrouchaně,' tak všecky ty slavnosti, hody, holdování i hodování, nic z toho už nemohlo ovlivnit názor, který v říši panoval skoro jednoznačně: 'Král je budižkničemu!' tak ho roku 1400. sesadili.
Českému králi poslali z Frankfurtu pozvánku. Sepsali ji čtyři kurfiřti, a to hnedle ve dvojím znění, latinsky a německy. Ony ty pozvánky byly vlastně tři - jedna pro Václava, druhá pro markraběte Jošta, třetí pro kurfiřta Rudolfa Saského. Václavovi IV. adresovali nejdrsnější výzvu, formulovanou přímo hrubě, totiž aby se král 'již často a mnohokrát upomínán a žádán písemně, aby se dostavil do říše a učinil přítrž škodám, kterými trpí církev i Svatá říše římská.' A v závěru dopisu se poprvé objevuje otevřená hrozba: 'A jestliže nepřijdete na svrchupsané místo a v určený den, abyste zasáhl naznačeným způsobem (totiž ke zlepšení stavu škod v říši), tehdy bude třeba, abychom my na výzvu celé vlasti a ve smyslu přísah, jimiž jsme zavázáni Svaté říši římské, uvažovali, jednali a zařídili, aby byla Svatá říše napříště uži-tečněji a rozumněji spravována. A chtěli bychom být proto zcela zbaveni přísah, jež jsme složili Vaší osobě, a nebudeme Vám nad to vůbec ničím zavázáni. Neporušené zachováme jen ty přísahy, jimiž jsme zavázáni Svaté říši římské a při nichž hodláme vytrvat!' Ten nepřátelský, rozkazovací tón výzvy dával Václavovi IV. jednoznačně najevo, že už je to ale opravdu naposledy, co kurfiřti hodlají brát osobu římského krále vůbec na vědomí. Co nastane poté, tak to už vyplývalo v ultimátu, že město určené k jednání, na něž je zván, totiž Oberlahnstein na Rýně, leží přímo naproti městečku Rhens. Místu, kde se volí římští králové.
Když král dopis dostal, tak reagoval záchvatem vzteku. Jako vždycky. První věc, kterou učinil, byl rozkaz, aby byl posel kurfiřtů okamžitě utopen. Zdá se však, že netopilo. Zřejmě to bylo královo okolí, které tomuto činu, nebezpečnému pro celé České království zabránilo. Pak se král rozhodl, že se vydá do říše, ale svoje rozhodnutí odvolal - téhož dne. Mezi námi: oni kurfiřti ani nečekali, že by král přijel. Oni už byli přece rozhodnuti a v srpnu 1400 to taky udělali.
'Před shromážděním nevelmi skvělým (neb kromě čtyř porýnských kurfiřtů byly přítomny jen dvě knížecí, čtyři hraběcí a čtyři rytířské osoby, zato drahně lidu obecného) arcibiskup mohučský četl nejprv tyto žaloby na krále Václava: Za prvé: že co opravce církve nezjednal jí pokoje; za druhé: že umenšil říše; za třetí: že mnohé k říši spadlé odúmrtí v Němcích a Itálii propůjčil zase dále; za čtvrté: že vydával blankety, jichž nadužívati se mohlo; za páté: že nestavil pokoje a zášti v říši propuklé; za šesté: že osobně mnohých krutostí se dopustil a žije neslušným a strašným životem; a konečně za sedmé: že nestaral se vůbec o církev ani o říši, přes všechna proti němu došlá napomínání, pročež se knížata usnesla sesaditi jeho co nepotřebného, nečinného i nedbalého správce svaté římské říše.'
Sesazení Václava IV. z římského trůnu bylo násilným aktem. Jeho zdůvodnění bylo směsicí pravd, polopravd, nejapných výtek a zlomyslných pomluv. Postřehl to i jeden z německých dějepisců: 'Důvody položené v nálezu sesazovacím jsou tak jalové, nedůvodné a zjevně nepravdivé, že věru diviti se jest, kterak kurfiřt mohučský, jenž sám jediný pečetí svou stvrdil listinu sesazovací, ač prý to činil jménem všech kurfiřtů, odvážiti se mohl k předložení jejímu stavům říšským.'
Všichni to věděli, a snad právě proto se tak báli Václavovy reakce. Ale neměli se čeho bát - český král totálně resignoval. Nepostavil jim do cesty nic, co by museli překonávat. Naopak činil všechno pro to, aby jim práci na mocenské i morální likvidaci svého postavení v říši co nejvíc usnadnil. Václavovy návrhy a náběhy k řešení mocenského postavení v říši byly v podstatě správné, ale vždycky se zastavil na půli cesty. Přímo zoufale si přál v říši vládnout, ale jeho vůle a psychické vlohy dotáhnout svá přání až k činu byly natolik slabé, že se zhatilo všechno, co v tomto směru podnikal. Nakonec dal téměř vždy svým nepřátelům v říši tu nejvhodnější zbraň proti sobě do rukou. Řečeno lidovou tvořivostí doby moderní: naběhl jim na vidle. 'Když došla krále Václava zvěst o jeho sesazení, rozlítiv se náramným hněvem, přísahal k svatému Václavu, že urážky té nenechá bez trestu.' Nešlo jenom o jeho sesazení, ale taky že byl na trůně okamžitě nahrazen, a to Ruprechtem Falckým.
'Také markrabě Jošt, který v té doby byl přítomen v Praze, pomstu sliboval za zločin takový, jinak že by v bradě své ani chloupku podržeti nechtěl. I uzavřel sice mír s bratrem Prokopem a na chvíli nastalo úplné smíření všech čtyř potomků rodu lucemburského, ale právě v rozhodné této době, kdy jim hájiti bylo rodu svého postavení, ba i čest v křesťanstvu, ukázalo se, že neměli k tomu ani hlavy ani srdce, že vládlo jimi nejpodlejší sobectví a že se neostýchali (se zapřením citu přirozeného) za několik hřiven úroků více neb méně prodati a zraditi vlastní krev svou. Dějiny české neznají zjevů ostudnějších, nežli které v těchto letech slabotou a urputností, lakotou a lstí, pychem a ukrutností rozených náčelníků státu střídaly se u veřejnosti.'
Václav neměl svého bratra Zikmunda rád. Hodně ho neměl rád. Přesto se na něj obrátil o pomoc. Sešel se s ním v Sedlci u Kutné Hory. Uherský král byl bodrost sama. Dal najevo, že se s Václavem rád vydá na válečné tažení, rád mu výpravou do říše pomůže znovudobýt korunu římského krále. Což vypadá dost podezřele Kladl si Zikmund nějaké podmínky? Skoro žádné. Akorát že náklady tažení zaplatí Václav. Akorát že postoupí Zikmundovi Slezsku, Moravu, obojí Lužici. Akorát že mu zaručí nástupnictví v Čechách Zikmund byl skromnost sama. 'Požadavky tyto nemírné tak rozjitřily Václava, že dal přivésti koně svého a odjel na místě pryč, shromážděných ani nepozdraviv.' Zikmund zpočátku nevěděl, proč jeho bratr odejel. Když se po chvíli zeptal jeho lidí, tak mu odpověděli, že do lázně. Teď teprve uherskému králi došlo, jakou mu bratr svým odchodem uštědřil facku, vybuchl vztekem a opustil bratra i Čechy na celý jeden rok. Na Václava si netroufl, tak si zchladil žáhu aspoň tím, že napadl Ratiboř opavského vévody Hanuše. Dobýt se mu jí ovšem nepovedlo, tak si to namířil těžce naštvaný domů, do Uher. Tím ovšem taky padla naděje, že se Václav Ruprechtovi postaví, že s ním svede rozhodující boj.
'Náš pan král,' míní se Ruprecht III. Falcký, skutečně poslal svého prvorozeného syna s početným vojskem do Čech a má za spojence všechny míšeňské purkrabí, moravského markraběte Jošta, pána z Rožmberka a všechny nejvýznamnější české barony. A nedohodnou-li se s panem králem (to znamená Václavem IV.), bude snad zbaven i Českého království.' Tak to je úryvek z memoranda nového římského krále Ruprechta III. Falckého pro jeho vyslance k papeži Bonifácovi IX. Datum: 20. července 1401. Je z něho zřejmé, kdo s kým o čem pro koho. 'Válka proti Václavovi již na podzim roku 1400 počala dobýváním hradů a měst některých na hranicích českých a falckých, které od té doby nebyly k Čechám opět připojeny. Na jaře roku 1401 válka ta přenesena přes hranice české.' Květen 1401: Vojska míšeňského markraběte Viléma (mimochodem: byl to příbuzný Lucemburků) vpadla na Mostecko a začal kraj strašlivě pustošit. Červenec 1401: Praze hrozí zkáza. Je v obležení. Pod hradbami hlavního města se rozložily jednotky z Míšně. Po jejich boku se objevili i ozbrojenci panské jednoty a bratrance Jošta. Věrolomný moravský vládce opět zneužil Václavovy svízelné situace, aby si vymohl splnění požadavků, před jejichž uskutečněním Václav tvrdohlavě couval. Co na to český král? Jak se zachoval? 'Tiše seděl a trpěl, že jeho zemi ničí veliké vojsko.' Září 1401: Na dobytí dobře opevněné Prahy neměli nepřátelé dost sil. Jedinou citelnější hrozbu způsobili Václavovi, uzavřeném na Pražském hradě, že mu vybili v královské oboře veškerou zvěř. Což král jako vášnivý nimrod nesl možná ještě hůř než samotné obležení. Hrozba ale stačila, aby Václava přiměla k dalšímu kapitulačnímu kroku. Po smírčím jednání ve stínu zbraní odevzdal král vládu v Čechách takzvané vládě čtyř, tedy předním členům panské jednotky. Byli v ní arcibiskup Olbram, Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova a Jan Krušina z Lichtenburka. Králi už vlastně nepatřilo nic Král byl svým vlastním stínem
'Římský král Ruprecht, po uznání a upevnění moci své v Němcích, umínil nastoupiti jízdu svou do Říma, aby císařskou korunu soupeři svému napřed uchvátil a podle slibu Viscontiům město Milán odňal.' Římskou jízdu, kterou Václav sliboval a chystal dvacet let, aniž ji uskutečnil, podnikl Ruprecht vzápětí poté, co se ocitl na římském trůně. Vyrazil do Itálie s velkou armádou, postavenou za peníze florentských bankéřů, kterým slíbil Milán. Florencie a Milán, to byly dvě městské republiky, které se snášely ještě hůř než voda a oheň. Ruprecht tenkrát dorazil až do Tridentu a ještě kousek dál, ale pak stačil jeden větší náraz, takové běžné a nepříliš krvavé střetnutí s předními vojsky milánských vojsk - a bylo po všem. Ruprechtovo vojsko vypovědělo svému vládci poslušnost, valná část rytířů i s oddíly ozbrojenců krále opustila. Se zbytky průvodu dospěl Ruprecht ještě do Benátek, jenomže to už pochopil, že se do Říma nedostane a tak to raději nechal všechno plavat. 'Co vítěz vypravil nyní vévoda milánský poselství ke králi Václavovi, aby ho konečně pohnul k jízdě do Říma již dávno domluvené, ale stále ještě nadarmo očekávané. Bylo prý nasnadě, že z jeho strany ani potřebí nebylo velikého namáhání, aby došel cíle žádoucího; ani velkého vojska s sebou přivésti prý netřeba, neb to prý čekalo naň již k boji hotové, a věrnějších i sobě bojovníků nad lombardské že nemohl nalézti na celém širém světě!' Naposledy před Lucemburkovýma očima zazářila vidina císařské koruny. 'Ale byla to bludička vedoucí do zkázy,' napsal historik.
Tonoucí se stébla chytá. Václav, už tolikrát zrazený, opuštěný většinou přátel a spojenců, ve chvílích své nejhlubší krize uvěřil, že se ten starý sen přece jenom ještě může vyplnit. Ukáže Ruprechtovi! Ukáže celému světu! Ta nabídka a výzva, ke které český král upřel svou naději, se ale proměnila v rafinovanou léčku, jakmile se do věci zamíchal, Zikmund. Mávnutím kouzelného proutku se proměnil v to největší dobračisko, v toto nejlepšího a neobyčejně velkorysého spojence. (Stále je řeč o Zikmundovi, o milém bratru Zikmundovi.) Ale ovšemže Václavovi pomůže! Všemi prostředky! Vždyť jde o věc, která se týká cti a slávy celé lucemburské dynastie! Nechť bratr nechá všechno na něm, na Zikmundovi. Ve vysoké diplomacii je on, uherský král, přece jenom obratnější! A Václav mu tohleto všechno snědl? Úplně. 'I vydal český král v Hradci Králové dne 4. února 1402. roku zápis s ohradami následujícími: Za prvé - poněvadž do bratra svého naděje se úplné lásky a důvěry (ach, opravdu?), proto ustanovuje ho správcem království českého na svém místě s plnou mocí, aby je spravoval tím způsobem, jako za obyčej bylo pod otcem jejich Karlem IV. (Tahleta demontáž moci už stojí opravdu zato.) Za druhé - odevzdává jemu k řízení všecky své hrady a města královská. (Co vlastně českému králi ještě zbylo, aby tomu vládl?) Za třetí - také z bratrské lásky a důvěry chce jeho ve všem poslušen býti a vše podle jeho rady činiti, takovým však způsobem, aby nicméně zůstával pánem i zachován byl doživotně v královském svém důstojenství jak v římské říši, tak i v Čechách (Němci takové situaci říkají veršovaně Tittel ohne Mittel.) Za čtvrté -v záležitostech, které daly příčinu k dlouhým sporům s pány zemskými, mají Zikmundovi pravidlem býti jeho vlastní nálezy, jak od něho vyneseny a od země přijaty byly - cokoli byl Václav k nim přičinil, toho má Zikmund vždy mocen býti. (Jakže se jmenoval nynější český král? Václav, nebo Zikmund?) Za páté - osazování úřadů zemských král Václav vyhražuje sám sobě (že by přece jenom jakási moc?), bratrovi však svému v jednotlivých případech co do volení osob hlas záporný propůjčuje.' (Aha. Zikmund měl právo veta.) Za šesté - totéž má místo míti ve správě důchodů a vydání státních' (čili tatáž omezená suverenita). Za sedmé konečně má Zikmund vésti vikariát v římské říši tak, jak mu již dříve byl postoupen. (Další Václavova kapitulace.) Příliš časté volání ,ke bratrské lásce a důvěře' v zápisu tomto budí podezření, že skutek ten neproveden cele bez všeliké obavy a bez úsilného i bezděčného chlácholení, a zjevná polovičatost naznačených v něm cest a prostředků, zvláště pak neurčité dělení vrchní moci mezi bratřími musí vést k přesvědčení, že i tato smlouva stane se dříve nebo později příčinou nových a ještě krutějších sporů.'
A taky se stala. A ony 'spory' nenechaly na sebe dlouho čekat. Trvalo to přesně jeden měsíc a v České království se začaly zase dít věci