DOBA ZVANÁ 'PO LIPANECH' - Památník na Lipské hoře

DOBA ZVANÁ 'PO LIPANECH'

'V neděli po Božím těle (30. května roku 1434.) stalo se toto: Pan Menhart z Hradce, pan Oldřich z Rožmberka, pan Hynek Ptáček z Pirkštejna, pan Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, pan Diviš Bořek z Miletínka, strakonický křižovník, ti všichni spolu s pražany a landfrídem kraje plzeňského i s dalšími svými spojenci porazili táborská a sirotčí vojska mezi Českým Brodem a Kouřimí, pod Lipany u vsi Hřiby. Pobrali jim děla, vozy, stany a všechno, co měli, protože si vždycky všechny své věci vozili s sebou na vozech. Byli pobiti silní a velmi stateční bojovníci, mnozí kněží táborští, kněz Prokop Holý, vojevůdce táborský a jejich hejtman, kněz Prokůpek Malý, kněz Jan Buřič, Pešček z Plzně a mnoho dalších kněží a lidí, škůdců země, tady bylo pobito nebo upáleno ve stodolách - přes dva tisíce. V té bitvě byly také rozbity a rozšlapány tři archy se svátostí těla Páně. Mnozí jiní utekli s Čapkem ke Kolínu a druzí bůhvíkam. Dávali za to vinu Čapkovi, který od nich utekl, že je zradil a přivedl do záhuby; proto s ním pak čestní lidé nechtěli sedat u stolu. Bože milý, škoda těch Čechů a statečných bojovníků za tvůj svatý zákon! Smiluj se nad nimi nad všemi, amen.'

Jak mohlo vlastně vůbec dojít k 'Lipanům'? Co se to jen proboha mohlo stát?

Neexistovala jedna příčina. Těch příčin spolupůsobilo pod Lipskou horou víc. Vážnou roli hrála skutečnost, že husitské hnutí nebylo od samého počátku stejnorodé. Byly v něm odstředivé tendence, zápasily tam mezi sebou frakce, rozpory mezi 'levicí,' 'středem' a 'pravicí' sílily. (Slůvka 'levice, pravice a střed' jsme raději dali do uvozovek; on totiž leckdo ani dnes těmto pojmům bezpečně nerozumí, natož aby platily ve století patnáctém.) A byly tu ještě další důvody: Vyčerpanost země. Únava lidí z letitého válečného utrpení. Proměny v postojích venkovského obyvatelstva (protože poddaným bylo srdečně jedno, čí armáda jim zrovna rekvírovala obilí nebo dobytek, jestli bratrská nebo panská, česká nebo německá). I v hlavách řadových vojáků se začalo leccos měnit: Mnozí zapomněli na prvotní revoluční ideály, někdejší nadšení ustoupilo profesionální rutině a často kořistnickým choutkám, a to všecko mělo s původním programem sotva co společného. Ani velitelský sbor už nebyl výhradně nezištný, což se snad dalo ještě tvrdit o Žižkovi nebo Prokopovi. V poslední fázi revoluce objevili někteří hejtmani ve válce za každou cenu zdroj vlastního obohacování. Kupříkladu v Kutné Hoře (zachovaly se o tom zápisy) si začali kupovat ty nejdražší a nejvýstavnější domy v ceně asi stovky kop grošů hlavně vysocí důstojníci táborských a sirotčích vojsk. A platili hotově. Hejtman Čapek ze Sán (ano, to byl přece ten profesionál, který se takticky a hlavně rychle z lipanského bojiště vzdálil), tak ten záhadným způsobem nahromadil zboží, představující závratnou sumu pěti tisíc kop. Za takové peníze se dalo koupit nejméně padesát luxusních domů.Lidé se v průběhu revoluce zkrátka měnili. původní étos a ideály se vytratily. (Tuhletu písničku jako bychom už někde slyšeli. Není to nějaký evergreen?)

'O posledních dnech a hodinách Prokopa Velikého nedošla nás ani od přátel ani od nepřátel jeho pověst nižádná,' tuto skoupou informaci se dovídáme od Františka Palackého. 'Muž, který po tolik bouřlivých let byl hlavním štítem své vlasti a odivou celého světa, zachvácen byv ohromnou povodní krve lidské utonul v ní bez hlesu, roven všem bratřím, a nikdo nehledal kosti jeho, aby prokázal jim úctu poslední.' To náš starý známý Eneáš Silvius Piccolomini si s vylíčením Prokopova konce věděl rady: 'Když Prokop nemůže své bojovníky zadržet a strach a nebezpečí nedovolují slyšet jeho výzvy, vrhne se do nejhustšího šiku nepřátel s oddílem, který si vybral spíše z nejsilnějších než sobě nejoddanějších lidí a na chvíli zadrží útok nepřítele. Mnoho protivníků pobil a téměř vyrval nepříteli vítězství. Obklíčen ale množstvím jezdců, ani ne tak přemožen jako vyčerpán přemáháním jiných, byl proboden šípem vyslaným naslepo.' Eneáš Silvius (za 24 léta nato je zvolen papežem a přijme jméno Pius II.) vylíčil kněze Prokopa jako neohroženého středověkého rytíře. Rozsévá kolem sebe smrt, málem zvrátí průběh již rozhodnuté bitvy a meč mu z ruky vyrazí až touha po krvi protivníků. (To aby čtenář nezapomněl, že mu spisovatel vypravuje o záporné postavě.)

Není pravda, že by Prokop padl, svíraje v ruce meč. Přesněji: je to nepravděpodobné. Ostatně - Prokop sám nikdy nebojoval a nikdy nikoho nezabil. Jako duchovní v ruce zbraň neměl a nejspíš jenom slovem udílel rady a nabádal své spolubojovníky. A taky není pravda, že ho usmrtil jeho dřívější přítel Kostka z Postupic. 'Není přesně známo, kdo zabil Prokopa Holého, ačkoli si tento čestný skutek hodný odměny přivlastňoval Kostka.' Kdyby Kostka z Postupic skutečně Prokopa likvidoval, pan Eneáš by mu ten 'čestný skutek hodný odměny' zcela jistě neupřel. Na rozdíl od Jana Čapka a Ondřeje Keřského bojiště neopustil. (Však taky nebyl profesionál.) Vytrval až do tragického konce. Snad stál od začátku bitvy na jednom z vozů, oblečen ve svém pověstném tlustém kabátě (tak se říkalo prošívanici, která alespoň částečně chránila tělo v bitevní vřavě). V okamžiku smrti jistě doufal, že se jeho duše ocitne po boku zemřelých božích bojovníků a dojde života věčného. Padl v nepřehledné seči a jeho smrt zaregistrovali jenom lidé v nejbližším okolí. Mrtvých zůstaly na bojišti stovky a v noci po bitvě nikoho jejich zsinalé tváře nezajímaly. Ze ztuhlých těl strhávali vítězové celé kusy zbroje a padlým bojovníkům odnímali zbraně. Ještě před úsvitem opustily oddíly panské koalice dějiště bitvy a ráno odtáhly ke Kolínu. Ty, kteří zůstali na lipanském poli, místní sedláci pochovali v hromadných hrobech. Po každé velké bitvě vždycky místní sedláci pochovávají mrtvé do hromadných hrobů.Předtím zřejmě pobrali vzácnější součásti oděvů a hlavně kovové předměty (pokud nebožtíkům ještě nějaké zbyly). Tak skončil zřejmě i Prokop. Katolík Pavel Žídek věnoval vůdci husitské revoluce tato slova:

'Ó Prokope Veliký, jenž jsi bláznivě řekl, že pod svůj meč chceš přivésti všechen svět. Vzpomínáš si na nás, kde jsi nyní, co jsi nyní, kde tvá památka? Již ani v dobrém ani ve zlém řídká jest o tobě paměť. Kde tvá vojska hřmotná, před kterými okolní země třásly se, kde tvá bláznivá pýcha? Zabit jsi hanebně a ležíš v šírém poli jako hovado, psi se najedli těla tvého i vlci. Ty však, nejjasnější králi, rač rozkázati Kouřimským, Brodským, Kolínským, ať na tom bojišti kostelík jest udělán, ať se za mrtvé tábory a sirotky služba boží děje, však též byli křesťané.'

Král Jiří Poděbradský, na kterého se Žídek obracel, ale žádný kostel na místě bitvy vystavět nedal, i když sám v ní na straně vítězů jako čtrnáctiletý kluk bojoval. Jenom lidé se říkali, že na místě hrobu kněze Prokopa na Lipanech po věky roste smrk.

'Po bitvě u Lipan vojsko panské bez odkladu táhlo ke Kolínu, chtějíc dobývati města, na němž sirotčí hejtman Čapek a táborský Ondřej Keřský zavřeli se s těmi bratřími, kterým se poštěstilo uniknouti pohromě. Pod nedlouhém však obležení stala se úmluva, že obě strany měly šetřiti pokoje, rozpustiti vojska a nezbrojiti více až do konce měsíce června, mezitím že o svatém Janě bude valný sněm celého království v Praze, ke kterému všecky obce i starší vojsk táborských a sirotčích mají dostaviti se a co tam zespolka ustaveno bude, zachovati měli pod pokutou jedenácti tisíc kop grošů českých.'

První zemský sněm v době, které se začalo říkat 'po Lipanech,' probíhá ve znamení konsolidace a formování politických pozic vítězů. Což znamená, že se klíčových funkcí ujímají kališníci rozdílného názorového zabarvení. Do úřadů se dostávají i katolíci. Šlechtický stav posiluje své postavení na úkor měst. Na sněm se starší táborských a sirotčích vojsk nedostavili - bratrstvo bylo natolik zdecimované, že se fakticky vzdalo obnovy polních vojsk a jeho mluvčí resignují. Nedávno obnovené krajské zřízení je upevněno rozhodnutím o volbách krajských hejtmanů. 'Sněm ke dni svatého Jana do Prahy uložený stal se památným a rozhodným jak počtem sněmovníků, tak i obsahem jednání svého: přítomni byli nejen čeští, ale i moravští stavové a zvláště mnoho lidí rytířských; také města všecka měla tam posly své; i od císaře Zikunda přišli vyslanci. Tu slyšeti bylo prý mnoho krásných řečí o jednotě, svornosti, lásce a pokoji všech synů vlasti; líčena potřeba veřejného pořádku a poslušenství v zemi a žádáno i zapomenutí všeho, cokoli žalostného se přihodilo až po tu dobu mezi stranami. Větší díl měst sirotčích nedal se dlouho nutkati a zapsal se pánům k jednotě zemské - nejdéle odporovaly Kolín, Tábor, Písek, Žatec a Mladá Boleslav, až konečně i hejtmané Jan Čapek od sirotků a Mikuláš z Padařova od táborů poddali se také s nimi k úmluvě. Moc vládní Alše Vřešťovského z Rýzmburka došla teprve tím obecného uznání a skutečného poslušenství.'

Svatojánský sněm předně ohlásil všeobecné příměří s platností jednoho roku, což bylo letitým přáním všech domácích i zahraničních velmožů katolického světa. Myslíme, že však nejenom jich. Po míru už toužil kdekdo v Evropě, Čechy nevyjímaje. Nejvýznamnějším počinem sněmu (kromě prodloužení funkčního období zemského správce a doplnění jeho rady o zástupce Prahy a městských svazů) bylo vyslat do Řezna k Zikmundovi reprezentativní poselstvo v čele se čtyřmi pány kališnického vyznání. Mělo se tam jednat o dvou základních problémech. Za jakých předpokladů se Češi vrátí do lůna církve, a za jakých podmínek se uvolní panovnický stolec Zikmundovi. (Starý pán měl ještě zájem. Starého pána ten zájem nikdy nepřešel.) Té cti jednat se Zikmundem se dostalo Menhartovi z Hradce, Jindřichovi z Vartemberka, Hynkovi Ptáčkovi z Pirkštejna a Moravanu Václavovi z Kravař. Také zástupci horní vrstvy střední šlechty (pozdějšího rytířstva) patřili k vlivným mužům svého stavu: Šlo u Viléma Kostku z Postupic , Beneše Mokrovouského, Jana Smiřického nebo Mikuláše Sokola z Lamberka. Rovněž pražská města vyslala čtyři politiky, jeden z nich měl ovšem smůlu. Sice odjel, ale v Řezně se (neznámo v jakém stavu) zabil pádem z pavlače. Čtyři místa v poselstvu byla vyhrazena představitelům Tábora, Klatov, Žatce a Hradce Králové. Nechyběl ani osvědčený profesionál Jan Čapek ze Sán (profesionál najmě v jednom umění, totiž náležitě zaopatřen utíkat - ovládal to dokonale). Kališnické požadavky měli v poselstvu hájit ještě universitní mistři Jan Rokycany a Marek z Hradce, ale ti byli na poslední chvíli nahrazeni Martinem Lupáčem. Důvod: Politika. Menhart si vzal s sebou ještě mistra Prokopa z Plzně, kterému mohl plně důvěřovat, no a delegace byla kompletní.