JAK SE BĚHALO NA BĚHÁNÍ - Návrh památníku bitvy na 'Běhání' v Předlicích u Ústí nad Labem z roku 1926

JAK SE BĚHALO NA BĚHÁNÍ

Počátkem onoho roku 1426. docházely na dvůr saského kurfiřta ze sousedních Čech zprávy pouze jednoho charakteru. Děsivého. Posly s naléhavými listy vypravovali na cestu hejtmané, kteří veleli posádkám v roztroušené saské enklávě na severu Čech. (Sasové u nás měli základnu, a ne jednu. Hans ze Sparrenberga držel Most a Theodor Pack s Kašparem z Reichenberga ovládali Ústí nad Labem.) Útoku husitských vojsk se obávali i německé posádky na hradech Oseku, Krupce a Kyšperku. Fridrich Bojovný se ocitl v tísni, a tak přenechal velení své manželce Kateřině a spěchal na říšský sněm pro posily. Paní saská vévodkyně sice neužívala stejný přídomek jako její manžel, ale musela to být náramně energická žena. Ona i její manžel si uvědomovali vážnost situace - tušili, že žoldnéři, které urychleně naverbovali a poslali do severočeských měst a hradů, v případném střetnutí se stále silnějšími husity neobstojí. Největší naděje proto vkládali do Lipska, což bylo mocné město proslulé výrobou střelných zbraní.

'Když se tyto věci v Čechách dály, Fridrich, bojovný vévoda saský, sněmoval s jinými knížaty a městy říšskými v Norimberce a po každém poselství, zvěstujícím vždy nové v Čechách pohromy, domáhal se tím snažněji pomoci od veškerého národa německého. Řečmi se horlilo proti Čechům sice dosti, ale skutky smítal každý na druhého.'

Za Krušnými a Lužickými horami zavládl zmatek. Šlechtici a městské rady si vyměňovali často protichůdné zprávy a dohadovali se, kam husitská vojska zaútočí. Brzy převážil názor, že se obrátí nejdřív k Žitavě a uvolní si tak cestu k vpádu do Horní Lužice a do Saska. Na hrozící nebezpečí zareagovalo jako první město Zhořelec, které vyslalo do České Lípy dvacet tři střelce, ale - nestihli to. Už bylo pozdě. Sirotci a východočeská šlechta se spojili s tábory, vypálili Mimoň a Lípu obsadili. Proč husité tolik stáli o severní Čechy? Šlo jim samozřejmě o co největší oslabení katolických pozic, ale nejenom to. Chtěli si taky zabezpečit kontrolu nad důležitými cestami, které spojovaly české vnitrozemí s bohatými saskými a hornolužickými městy. Husitské oblasti Čech totiž citelně postrádaly zahraniční zboží. Mezinárodní obchod nefungoval. Alespoň tedy s Čechami ne. Od roku 1420 se dodržovala obchodní blokáda, za tři léta nato potvrzená koncilem v Sieně. Zásobování vázlo, vydržování stálých polních vojsk a dalších početných husitských oddílů bylo neobyčejně nákladné a prohlubovalo hospodářskou nejistotu u nás. Ovládnutí komunikací z Čech do Saska a Horní Lužice by husitům přišlo vhod. A kromě toho: nic by nestálo výpadům za hranice - neboli exportu revoluce. Husitská vojska by ovšem na nepřátelském území šířila nejenom ideály Božího zákona a naháněla hrůzu jeho protivníkům, ale zároveň by si tam zajišťovala vydatnou, tučnou kořist. (A o tu přece taky šlo Ne-li v první, tak rozhodně hned na začátku druhé řady) Jenomže husité nakonec ze svých plánů Žitavu & spol. vynechali. Zmocnili se Třebenic, Krupky i Teplic a tím jasně zaznačili, kam mají namířeno. Na Ústí.

'Sotva se rozešel sněm norimberský, pohroma nová i větší nade všecky předešlé rozbouřila konečně zpozdilé rozvahy německé. Město Ústí nad Labem, knížatům saským v zástavu dané, obleženo bylo brzy po Velikonocích a dobýváno bylo od pražanů i táborů pod Jakoubkem z Vřesovic již na třetí měsíc z obou stran namáháním. Zdejší posádka saská, vidouc setrvalost Čechů, kteří nejenom hojným z pušek střílením, ale i podkopáváním zdí městských ji sužovali, žádala rychlé z říše pomoci. Vévodkyně Kateřina v nepřítomnosti manžela svého sebrala ze všech zemí saských, durynských, míšeňských a lužických vojsko znamenité a odvážila se poslati je k osvobození města nanejvýš sklíčeného. Ale hejtman Jakoubek, dozvěděv se záhy o nebezpečí jemu strojeném, nemeškal vyzvati všech stran a jednot husitských, aby podle úmluvy pospíchali jemu ku pomoci. To dalo příčinu, že v brzkém čase z obou stran síla nad obyčej veliká shlukla se u Ústí.'

U města Ústí se nám začalo schylovat. Ale k čemu? Že by k bitvě? Ne, zatím se pořád jenom obléhalo. Obyvatelé Ústí i jeho posádka se s velikými obavami koukali na nepřátele a jejich děla, praky i vozy. Kolem města se uzavřel neprodyšný kruh, který se skládal ze tří ležení - pražského, sirotčího a táborského. Vrchní velení pražských vojsk měl kníže Zikmund Korybutovič (ten se obléhání účastnil i se svou polsko-litevskou družinou), v čele sirotků stáli bývalí Žižkovi přátelé Jan Roháč z Dubé a Kuneš z Bělovic (mezi tábory zastávali nejdůležitější funkce Jan Bleh z Těšnice a kněz Prokop Holý), významné slovo ovšem patřilo i Jakoubkovi z Vřesovic (znal totiž zdejší krajinu i poměry nejlépe). 6. června podnikli husitští bojovníci první velký útok na ústecké hradby. Zatím - bezvýsledně. 'V pátek dne 14. června již obě vojska byla pohromadě - v českém počítající asi 25 000 bojovníků byl kníže Korybutovič osobně v čele pražanů a s ním oba bratří z Poděbrad, Hynek Koldštejnský, Jan Smiřický, Moravané Jan Tovačovský a mladý Václav z Kravař ještě s jinými, mezi tábory pak kněz Prokop Holý co vrchní velitel. Německé vojsko doprovozeno jest od vévodkyně Kateřiny přes město Freiberk až k lesům českým a řeč ta, kterou srdnatá paní loučíc se s bojovníky netoliko ke zmužilosti, ale i k válečné opatrnosti napomínala, byla velmi pohnutlivá: Sešlo se veliké Boží vojsko. Je nás mnoho desítek tisíc. Tak obrovitá moc nemůže býti poražena! Vítězství je naše! Husité nejsou žádnými velkými hrdiny. Rozšiřují to o sobě, abyste se jich báli. Ale vy se jich nelekejte! Každý bojovník bude odměněn, všichni se budou podílet na veliké kořisti, která nás v Čechách očekává. A kdo v tomto svatém boji padne, ten dostane odměnu ještě větší - věčnou blaženost. Bude přijat v nebi s velikou slávou a všechny hříchy mu budou odpuštěny. Chutě do boje, lide zbrojný! Vzhůru k Ústí!'

Projev hodný ministra obrany. Pochopitelně tehdejšího.