OD BĚHÁNÍ K VYSOKÉ - Husitské zbraně

OD BĚHÁNÍ K VYSOKÉ

'A tu vzkřivnuvše - Běží, Němci běží! - vyskočili Čechové z vozů a bili napořád Němce a tak dobyli vítězství, a žádného neživili ani zajímati nedali. A bylo pobito Němců na padesát tisíc a Čechů nezabili nic více nežli třicet.'

A bylo po bitvě. Podle blízkého města se jí počalo říkat 'bitva u Ústí.' Své druhé jméno dostala podle návrší, na němž se odehrála: 'bitva na Běhání.' Byla to skutečná řež, která pokračovala důsledným pronásledováním utíkajících nepřítel. Husité nešanovali nikoho, nebrali zajatce, zlobně pomstili skutečnost, že protivník měl s posměchem odmítnout předchozí návrhy na rytířštější způsob vedení boje. Na rozdíl od poněkud nadsazeného tvrzení kronikáře Starých letopisů českých bylo na německé straně nikoli 50 0000, ale nejvýše 10 000 mrtvých, husité měli asi třicet obětí. Branné síly husitů se poté obrátily na Ústí, a daly mu na pamětnou. Dobyly a zapálily. Důkladně. 'Druhý den po bitvě táhli k městu Ústí, dobyli je a Němce v něm pobili. Pan Jakoubek z Vřesovic přikázal, aby především osvobodili z vězení vězně. Město pak vypálili a pobořili a bylo pak pusté plné tři roky, až je pan Jakoubek zase osídlil a pak bylo v jeho držení až do císaře Zikmunda.'

Triumf nad křižáckou výpravou byl dokonalý. Stal se i určitým milníkem z hlediska vojenské taktiky. Nepřítel tehdy naposledy vsadil na útok klasické těžkooděné jízdy. Poučil se na husitském vedení boje - o rok později přitáhli křižáci do Čech - s vozovou hradbou. Husitská radost z vítězství však dlouho netrvala. Rychle ji nahradilo nové kolo rozmíšek mezi bratrstvy a koalicí měšťanů se šlechtou. Zkrátka klasika: jakmile pominulo akutní ohrožení zvenčí, pustili se husité s chutí do sebe. 'Krvavý den u Ústí měl neočekávané následky. Pověst o takovém neštěstí prolétla rychle všemi krajinami německými, projímajíc hrůzou a zděšením zvláště Sasy hořejší i dolejší.' To projímání (jak tomu říká František Palacký) muselo být velice silné, neboť 'všude jali se obyvatelé rychle opravovati zdi městské, bojíce se vpádu českého; Erfurt, Jena, Halle, ba i daleký Magdeburk chystaly se k obraně, ano přípravy potřebné i v Hesích až k Rýnu' (těmi 'Hesy' myslí pan Palacký Hesensko).'Celý národ německý probudil se z letargie, když společné nebezpečí zdálo se býti ve dveřích. Knížata, která ještě před chvílí v Norimberce nic pilnějšího neměla než svrhati ze sebe břímě války nepohodlné, nyní k žádosti kardinála Giordana Orsiniho a Fridricha Bojovného sebrala a postavila do pole bez meškání sílu znamenitou, takže dříve nežli tři neděle minuly, pohybovala se nová vojska proti hranicím a války množily se husitům v celé druhé polovici léta 1426. bez počtu.

A jako neštěstí Němce ke svornosti, tak zase štěstí vedlo Čechy k různicím a rozbrojům. Kněz Prokop žádal hned po bitvě u Ústí, aby veškerá spojená vojska česká bez odkladu stíhala Němce do země jejich, nedajíce jim oddechu; tomu ale zpěčovali se pražané s Korybutovičem - zvláště pak pan Boček z Kunštátu, který z Žižkova přítele stal se Korybutovičovým přívržencem, tak ten brojil proti tomu návrhu tak urputně, že od táborů rozbouřených co zrádce bezmála na místě zabit jest. Tím se stalo, že hledě k mravním účinkům, z nejkrvavější bitvy vítězové brali nakonec jen škodu, poražení pak tím větší prospěch.'

Jablkem sváru se stalo odpadnutí dosavadního spojence bratrstev pana Hynka Bočka z Kunštátu. Táboři se sirotky mu to okamžitě vrátili - oblehli Bočkovy Poděbrady. Po tři měsíce jejich praky a pušky chrlily střelivo proti poděbradským hradbám. (S nulovým úspěchem.) 'Boček se odvážně bránil a působil jim veliké škody; mnoho jich zabil střelbou a výpady. Jednoho dne, když kněz kázal a bratří seděli kolem něho a poslouchali, zabil jich jediným výstřelem z děla jedenáct. A když nemohli Poděbrady dobýt, ačkoli je obléhali třináct týdnů, s hanbou odtáhli pryč.' Navenek bratří tuto prekérní situaci zamaskovali tím, že stejně musejí pryč, že je volá povinnost jinde. (Ony ty hrozny jsou stejně kyselé!) To 'jinde' bylo až na druhém konci země. Na jižní Moravě. Abychom dořekli příběh: jak to dopadlo s panem Bočkem: 'Ten brzy nato dobýval město Nymburk a byl zabit před branou spolu se svým písařem, když za ním zavřeli závoru a jeho družina utekla a nepřispěchala mu na pomoc. Jiní říkají, že s ní kůň neúmyslně vběhl mezi závory před městem, protože byl jankovitý. A protože potom v létě také bratr jeho pan Viktorin přirozenou smrtí sešel, utichla sláva hradu i rodu poděbradského na mnohá léta, až později Jiřím, synem Viktorinovým, stala se světodějnou.'

To bychom ovšem přeskočili řadu událostí, které mezitím hýbaly tímto státem, a to rozhodně nechceme. Albrecht Rakouský (jak víme, zeť římského krále Zikmunda Lucemburského) mezitím konečně zformoval své oddíly (mělo v nich být na 40 000 vojáků) a udeřil. Čímž splnil to, co svého času slíbil v Norimberku, i když (pravda) trochu se zpožděním. Hned na hranicích ho však zastavila husitská pevnost Břeclav. 'Vévoda rakouský Albrecht obehnal velikou mocí město Břeclav, ve kterém silná posádka strany táborské se zavřela a mnohé a veliké činila i trpěla škody. Nemělo-li se nakonec město nedostatkem potravy dostati nepřátelům, bylo potřebí pospíšiti jemu k pomoci; a proto kněz Prokop Holý sebrav se v nemalé síle, udeřil náhle na Rakušany u Břeclavě, porazil šiky jejich, dodal potravy a posily do města i přinutil Albrechta odtrhnouti se od pole se škodou a hanbou velikou. Vojsko táborské rozlilo se potom po Rakousích až po Štokravu' (jde o město Stockerau, asi 30 kilometrů od Vídně) 'pleníc bez odporu plné tři neděle.'

Bojům ovšem ještě nebyl zdaleka konec. V březnu 1427 svedl Prokop Holý s Habsburkovým vojskem skvělou čtyřhodinovou bitevní exhibici u rakouského města Světlé (na mapě jej najdete jako Zwettel). 'Táboři a sirotci již předtím činili opětovné vpády do Rakous. O novém roku 1427 jeden zástup jejich vypálil a obořil kláštery Světlou a Altenburk a několik jiných míst. Potom v měsíci březnu vrátili se Čechové o větší síle, asi šestnácti tisíc bojovníků, a jali se dobývati města Světlé. V bitvě té nadmíru krvavé utrpěli táboři nejprve škody, ztrativše i některé prý vozy své; nakonec ale porazili Rakušany tak ukrutně, že jich prý padlo přes 9000' (buďme skromnější a shodněme se na tom, že Rakušané utrpěli ztráty kolem 4 000 mužů). Tím vítězstvím dosáhl Prokop Holý dvou cílů současně. Za prvé: udělal definitivní tečku za rozbitím třetí křižácké výpravy, za druhé: současně ochromil Albrechtovu vojenskou moc natolik, že ten už nebyl s to přispět právě organizované další kruciátě, v pořadí čtvrté. Vpád husitů do Rakous byl památný ještě v jiném smyslu. Šlo o první významné vojenské tažení podniknuté na cizím území, o první velký válečný triumf v zahraničí. Otevřela se tak dočista nová kapitola v dějinách husitství: Od dosavadní obrany vlasti před vpády cizích interventů přešli husité postupně k ofenzivní strategii výbojů přes hranici. Šlo o jakýsi první 'vývoz revoluce.' Byla to předehra k proslulým spanilým jízdám.

'Toho roku 1427. byl v Čechách hlad a velmi krutá zima.' (Nic z toho však nemohlo zmrazit chystané velice horké vnitropolitické události.) 'Na Zelený čtvrtek vypuklo v Praze povstání proti Zikmundovi, knížeti litevskému.' Všecko to začal právě Zikmund Korybutovič. Šlo mi o českou korunu, samozřejmě. Byla to největší šance jeho života a on ji rozhodně nemínil propást. Po svém příchodu do Prahy byl sice pražany a částí šlechty už jednou přijat za 'dožádaného krále českého,' jenomže šlo o formální, prázdný titul: bratrstva ho neuznávala. Pro tábory i sirotky byl nedůvěryhodnou hlavou panské koalice, a na tom nemohl nic změnit ani fakt, že vypověděl nepřátelství svému jmenovci Zikmundovi (tomu Lucemburskému), a že se nedávno podílel u Ústí na vyhnání křižáků. V dubnu 1427 si to Korybutovič zkusil. Puč. Státní převrat.