SEDLÁK FILOSOF

SEDLÁK FILOSOF

'Kromě výstředních sekt, jež více nebo méně spouštěly se Písma svatého co jediného základu víry a nauky křesťanské, připomínají se okolo polovice 15. století zejména bratří chelčičtí, vilémovští, divišovští, žatečtí, kolínští, hradečtí aneb orebští, litomyšlští, rychnovští a ještě jiní. Vše to však utonulo dávno v proudu věků a nenechalo žádného po sobě znamení. Jen jeden jediný toho způsobu zjev činí výminku, když ne slavnou, aspoň památnou a důležitou; o jednom jediném z nábožných těch bratrstev naskytuje se nám netoliko možnost, ale i povinnost podati zprávy, neboť živý pramen působení jeho nejen odolal věkům pozdějším, ale slibuje i do budoucna ještě účinky zdárné ve všelikých končinách světa - míníme bratry chelčické a učitele jejich Petra co předchůdce a duchovního otce Jednoty bratří českých a moravských. Musíme se pozastaviti při zjevu jeho, neboť tu máme co činiti se spisovatelem, který co do samostatnosti ducha, původnosti a plodnosti myšlenek i jadrnosti slohu první mezi souvěkými krajany svými osobil sobě místo a hned po mistru Janu Husovi jmenován býti musí.'
Kromě historika by se nám hodil jako spolupracovník kriminalista, protože pátrání po Petru Chelčickém byla a dodnes je taková historická detektivka. Jistotu nemáme ani o samotném jeho jméně. Nedochoval se ani jediný jeho spis nebo jiná písemnost s vlastnoručním podpisem, ba ani s bezpečným vyznačením osobního jména. Pouze v jednom jediném rukopisném souboru jeho děl, v kapitulním sborníku, najdeme křestní jméno Chelčického, a to ještě v převrácené podobě. Vypadalo to jako 'RTEP.' Pozpátku. Správně je to 'PETR.' Tato nemístná mlčenlivost nás ale nesmí překvapovat. V 15. století ještě nebylo obyčejem přesně označovat literární díla jménem autora a názvu na titulních listech jako dnes. Kromě toho - osobní jména nebyla tehdy nic jistého (zvlášť u osob, která netála na společenském žebříčku nějak vysoko). V pramenech se nejednou setkáváme u stejné osoby třeba s několika jmény. Často to bylo pouze jméno posvěcené křtem, které provázelo člověka celý život. Příjmení ne. Příjmení jako takové vlastně ani neexistovalo. Byla jenom přízviska, přezdívky, příjmí. A ta se během života nebo změnou působiště mohla měnit. U šlechty pravda predikáty zůstávaly, ale ani tohle pravidlo neplatilo vždycky. Podle změny sídla nebo majetkovými přesuny se měnily. Zakoupil-li si pán hrad, začal se po té koupi jmenovat často podle něj.
S tím jménem se to fakticky svízel. Co si má počít takový detektiv, byť amatér, když po člověku, po kterém pátrá, nezbyla ani jedna jediná původní stopa?. Velkou práci si s tím dal František Palacký. Ušetřil dnešním pátračům spoustu práce, když se prohrabal hromadou archivních listin a dokumentů. Zjistil, že 'Petr Chelčický' pánem Chelčic nebyl, že mu tato vesnice nepatřila, aspoň u nás pod tímto jménem zapsán není. Jako jejího majitele objevil jistého Václava Hrůzu s přezdívkou 'Vlhlav,' který se později stal purkrabím na hradě Helfenburku. Kromě jeho (tedy Vlhlavovy) tvrze nestálo v Chelčicích žádné jiné zemanské sídlo, na to byly Chelčice moc malá ves, aby se ještě dělily mezi dva zemany. Zdá se, jako by Chelčický přímo z Chelčic nepocházel. Že jeho rodový majetek (pokud nějaký majetek vůbec měl) ležel asi někde v blízkém okolí. Ale - kde?
'Záhorčí: Dříve také Záhoří.' Na mapě už vlastně splynulo s Chelčicemi. 'Petr Záhorka ze Záhorčí.' Narodil se Svatomírovi a Bětě Záhorkovým, kterým patřila tvrz v Záhorčí. Jméno dostal po svém dědečkovi, Petru Záhorkovi. 'Domýšlíme se, že se narodil okolo roku 1390, protože již roku 1420 míval učené hádky s předními teology onoho věku.' Pokud je Petr Záhorka skutečně 'naším' Petrem Chelčickým, tak v tom případě se narodil někdy kolem roku 1380, tedy o 10 let dřív. Asi v osmi letech osiřel, protože Petrovým jménem tehdy prodávají poručníci dvůr Sedlovice u Netolic. Toto všechno je možné zjistit a ještě některé jiné podrobnosti lze v historických listinách vystopovat, jenomže: co potvrzuje, že Petr Záhorka a Petr Chelčický jsou jedna a tatáž osoba? Musíme se zřejmě smířit, že se o záhadných postavách Petra Záhorky a Petra Chelčického už asi nikdy nic nového nedozvíme. On stejně není tak důležitý jejich (nebo jeho) život; mnohem důležitější je to, co zůstalo napsáno. 'Neuměje než málo latinsky, nemaje nablízku žádné bibliotéky, zbaven jsa obcování s lidmi učenými a obmezen jsa na plody domácí literatury české, kterak mohl tento muž povznésti se přece k té výši spisovatelské? Kde nabyl oněch známostí, o kterých jeho spisy dávají svědectví zjevné a neodolatelné? Kterak dozrála mysl jeho k soudu ne sice bezomylnému, ale vždy samostatnému a pováženíhodnému o věcech božských i lidských, o přírodě a dějinách, o poměrech církve a státu, o mravech a právech společenských?'
Velký vliv měli na Petra lidoví kazatelé. Zpočátku asi považoval jejich kázání jenom za zajímavou atrakci, která zviřovala jednotvárnou hladinu venkovského života, postupně však začal vnímat i obsah jejich vzrušených slov. Brzy uvěřil sugestivnímu líčení dojímavého života prvních křesťanů; před jeho očima přímo ožíval jejich strastiplný osud plný pronásledování a útisku pro víru. Jeho srdci byl blízký krásný vzájemný vztah starých křesťanů, prosvětlený nezištným přátelstvím a ochotou pomáhat si za všech okolností slovem i skutkem. Nejvíc si toho pravděpodobně zapamatoval z kázání valdenských. Právě ti totiž požadovali návrat k původní křesťanské církvi. Věřili, že Bůh požaduje od svých dítek především mravní čistotu, život bez hříchů, vyplněný vzájemnou láskou a vírou. Před tváří Boha si byli všichni lidé rovni, všichni žili v ušlechtilé chudobě, nikdo nehromadil bohat-ství na úkor ostatních, o výsledky své práce se dělili rovným dílem. Kněží jim byli opravdovými učiteli, věrně tlumočili příkazy boží, netoužili po majetku a nepožadovali platy a dávky za bohoslužebné úkony. Mše byly prosté, bez zbytečné nádhery obřadních rouch, bez světel a kadidla, konaly se v prostých kostelech, neozdobených nádherou oltářů a obrazů, protože to všechno jenom odvádí pozornost věřících od opravdové služby Bohu. Prvotní křesťané prý neuctívali obrazy a jiné církevní symboly, nesvětili svátky, nepostili se, neznali přímluvy za mrtvé a řadu dalších 'modloslužebných' obřadů. Toto všechno si Chelčický dobře zapsal do paměti.
'Nebyly to věroučné, nýbrž mravoučné pravdy, které hlavně zaměstnávaly mysl Petr Chelčického; on neměl tolik péče o správnost nauky jako spíše o správnost života; nestaral se více o vyzkoumání tajemství pravd božích, nežli o poznání a za-chovávání přikázání jejich. Po příkladu mistra Matěje z Janova jal se Chelčický posuzovati veškeren život křesťanský svého věku. Následování příkladu Kristova bylo jemu nejvyšším pravidlem milování Boha nade všecko a bližního svého jak sebe samého zákonem všech zákonů; ale milování Boha mělo se díti jedině upřímným a bedlivým ostříháním všech jeho přikázání a z lásky k bližnímu měl člověk i křivdy snášeti trpělivě, nehledati pomsty, neopláceti zlým za zlé.!
'Neopláceti zlým zlé' Znamená to, že byl Petr - pacifista? To znamená, že od samého začátku stál v řadách hlasatelů míru, a to za každou cenu. Za každou. Pravému křesťanovi nepřísluší bojovat se zbraní v ruce - odmítal přiznat jakoukoli výjimku z božího přikázání 'Nezabiješ!' A to i v době, kdy do království vtrhli křižáci, kteří se tímto přikázáním neřídili ani omylem. Petr jakoby nic netušil o hrůzách, které šířila vojska ve znamení kříže. Jako by neviděl blížící se zkázu. Jako by nechápal, že v tomto boji nejde jenom o úspěch té či oné strany, ale o samu podstatu, o existenci všeho, čemu sám věřil a co učil. Porážka by v této chvíli znamenala zničení všeho, zač Hus, Jeroným a tisíce dalších bojovníků za pravdu boží doslova položili svůj život. Zikmundovy žoldnéře, kteří se vydali na loupežnou výpravu do bohatého Českého království, tak ty přece nebylo možné porazit přesvědčováním, láskou a trpělivostí. Boží zákon, ke kterému Chelčický tak horlivě lnul, bylo nezbytně v tuto chvíli bránit se zbraní v ruce. Což Chelčickému ne a ne dojít.
'To byla myšlenka, která nejpředněji poznačila nauku Chelčického a byla jemu vlastní, totiž naprosté zamítání práva k válčení, ba i práva na trest smrti mezi křesťany,' dočítáme se v Palackém. 'Není se čemu diviti, že věk, který v bohapustých bojích husitských tolik byl vyvedl na odiv ukrutností a šeredností neslýchaných, vzbudil také myslitele zbožného, aby protestoval srdnatě proti samému pramenu, z kteréhož neřesti prýštily. On prolévání krve pokládal za hřích a ohavnost bez výjimky, netoliko tomu, kdo mocí a pychem zdvihal se k útoku, ale i tomu, kdo mocí se bránil. Všecky bojovníky nazýval násilníky, zabíječe, vražedníky a roty bezbožné, nevyjímaje z kletby své ani stavu rytířského, pokud tento sobě za povolání kladl vedení války.' Sám Chelčický toto svoje přesvědčení podpírá slovy opravdu tvrdými až jadrnými: 'Odvolal-li Bůh přikázání svá: nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš, neučiníš násilí bližnímu? A když jich neodvolal, neklamou-li mistři a kněží lid, omlouvajíce hříchy takové? Všichni, kdo to činili (ani mistra Jana Husa přitom nevyjímaje), pili z vína kurvy veliké, jímž jest napájí všecky národy, takže ve tráveninách jejích bloudí všickni. Ovšem já to vím, že mistr Hus sám od sebe, připravuje se k mučednictví, nevyvodil by takových běhů bojovných. Ale mistr Jakoubek kaceřoval mě ve svém pokoji v Betlémě v čase, kdy zbito v Praze mnoho lidu z obou stran, řka: já nemohu jim svědomí činiti z těch zabití. Odkud to pije ten muž postavy posvátné? Byl by se osopil na každého, kdož by v pátek snědl jelito svinní, a teď nemůže vylití krve člověčí svědomí činiti!
Vším tím horlením proti právu a obyčeji války vůbec dělil se Chelčický ne od Říma toliko a Prahy, ale také od sekty táborské a sirotčí a neměl za živobytí svého nežli skrovný počet přívrženců, kterým dáváno jméno bratří chelčičtí. Neboť zamítaje všecko užívání moci světské co pohanství, nerozmýšlel se přiznati se k nejkrajnějším z nauky své vývodům. Učedníci jeho měli netoliko neužívati moci ani přísahy, nebývati úředníky a soudci, aniž kterakkoli účastniti se moci a moudrosti světské, ale také snášeti měli všecka bezpráví pokorně a trpělivě, neuplácejíce nikomu zlým za zlé, nemstíce se, nereptajíce ani zlořečíce; měliť prý připodobniti se Kristu, kterýžto podle té povahy, že ovce jest pokorná, krotká a nemstivá, ráčil se k ní přirovnati sám, a veden jsa na zabití, jako ovce neotevřel jest úst svých, když jej těžce střihli na kříži, ale oněměl jest.'