VOLENÍ MATYÁŠE NA KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ - Matyáš Korvín

VOLENÍ MATYÁŠE NA KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ

Uherský král jel do Olomouce, Jiří se ubytoval ve Šternberce. Pak mezi sebou domluvili navzájem příměří do příští schůzky pro celou zem. Ale to všechno lest byla jen, protože uherský král tajně svolal sněm; posla pro města a pány, pro rytíře i pro zemany. Zde také čeští páni byli, kteří se Jiřímu protivili. Matyáš vyrukoval se svým plánem a dal se zvolit českým králem. Ti nevěrní čeští páni věrnost mu pak přísahali a při všem to přísahání na Jiřího zapomněli. Král Matyáš, oděn v zlatohlav, navštívil potom Vratislav. Čtěte teď, co kronikář vám praví o tom, kolik tu bylo slávy v celém městě Vratislavi, jaké tam král dostal dary a jak ho tam přivítali. Největším však bylo darem, že ho zvolili svým králem a věrnost jemu přísahali Také šlechtici někteří, páni, města i rytíři, co povahy mají nestálé, zvolili si ho za krále. Když se to dozvěděl král Jiří, jaké to bylo zklamání! A nikdy se s tím nesmíří, že tito jeho poddaní svých starých přísah se teď vzdali a slíbili věrnost jinému králi.

Byla to vskutku, jak tvrdí starý letopisec český, 'všechno lest jen?' Abychom Matyášovi nekřivdili. Když se vydal do Olomouce na schůzku se svým někdejším tchánem Jiřím, tak snad opravdu měl dobrou vůli skoncovat válku proti němu a najít přitom pro sebe výhodný kompromis. Snad byl opravdu příčinou toho, že zradil slovo, dané Jiřímu, silný a neustávající tlak legátů a panské jednoty. Legát Vavřinec Rovarella dokonce králi navrhoval, aby Jiříkovy posly uvěznil, i s oběma jeho syny, a tím aby si zjednal naprostou převahu nad svým soupeřem. Účel mu zkrátka světil i takové zákeřné prostředky. Matyáš ale tyto podlé rady odmítl a poselstvo v pokoji z Olomouce propustil. Když za ním přišel Zdeněk ze Šternberka (s českou korunou tak říkajíc na podnose), v tom okamžiku zaváhal. 'Nedal jiné odpovědi, než že musí nejprve poraditi s věrnými svými. Nazítří pak dal se do vyjednávání. Děkoval velice za ten důkaz jejich dobré k němu vůle, ale pravil, že z mnohých příčin nemohl nakloniti se k žádosti jejich. Když pak doléhali naň snažněji, pravil: Můžete povážiti sami, že kdybych přijal tu korunu a psal se králem českým, musel bych mysliti na vyhlazení kacířství a na dobytí země české mečem. I víme, kterak o též se pokouše-li dobré paměti císař Zikmund a jiní králové a knížata, aniž pak toho dovésti mohli. Papež i císař pomáhali nám posud, potom říkali by: Matyáš jest králem českým, ať si sám pomů-že jak umí. A já mám doma činiti s Turky dosti. Protože nelze mi svoliti k žádosti vaši, nežli (pozor, už je tu nějaké 'nežli') - nežli když se mi zaručíte spolu s legáty, že obdržím od knížat německých pomoc dvanácti tisíc jízdných, jež setrvají aspoň šest měsíců pro mne v Čechách, aneb raději že mi dají tolik v penězích, kolik by na ten počet žoldnéřů naložiti museli, což činí (Matyáš byl velice hbitý počtář, takže sumu měl okamžitě po ruce) as 250 000 zlatých.' 'Královská Výsosti,' ozval se Zdeněk ze Šternberka, kterému ta obrovská částka poněkud vyrazila dech a vysušila mu sliznici v ústní dutině, 'račte sleviti něco! Ta suma je nepostižitelná!' 'Pane Zdeňku, považte: budou-li Němci pomáhati lidem svým a budou míti své vlastní hejtmany, bude každý chtíti podržeti pro sebe sám, čeho dobude, a koruna česká přijde tudíž k roztržení.' On král Matyáš věděl, jak na ty české holoubky. velmi dobře znal svoje pappenheimské. 'Toho bych vám nepřál, pane Zdeňku. I povím vám cele mysl svou:' Čeští páni byli jedno ucho: 'Mluvte s pány legáty, ať mi pojistí pomoc dvou set tisíců zlatých ze všech zemí vůbec, a já nebudu žádati od otce svatého papeže ani penízku více.' Král Matyáš byl vyjednávač profesionál. 'Když tyto řeči oznámeny byly volitelům téhož dne, nevěděli sobě jiné rady nežli prositi legáty, aby svolili k žádosti králově.' V tom okamžiku oba papežovi vyslanci zabrzdili, šlo přece o něco podstatnějšího, než o osud národa; šlo o peníze, a vymlouvali se, že ohledně volby nového krále nemají od svatého otce žádné instrukce. Na povrchu jako by se nic nedělo, Matyáš nevěděl, na čem je, a to dá rozum, až se ke králi dostavil legát Rovarella a nalil mu čistého vína. 'Řekl králi podle papežova poručení, kolik by bylo proň peněz pohotově, a dal mu též uvážiti, kterak neradi knížata německá by svolila, aby peníze z jejich zemí ven se vozily, chtějíce vypravovati za ně raději lidi své sami. (Ano, lze si představit, že to by se jim zamlouvalo mnohem víc.) Z té příčiny sehnání celé oné sumy žádané že jest nemožno. Však že mohou a chtějí slíbiti oba legátové králi, že svou pilností hodlají zajistiti u papeže, u císaře i u kurfiřtů, aby přišla mu pomoc penězi i lidmi co nejhojnější. Nato šli ke králi legátové oba i volitelé všichni a prosili ho, aby ráčil býti králem českým bez stanovené podmínky. Zdeněk ze Šternberka zvláště líčil politováníhodný stav koruny české, které že Matyáš jediný k předešlému květu zase dopomoci může, oni pak všichni že chtějí býti jeho věrní a poslušní pomocníci, aniž litovati budou při tom statků a hrdel svých.' Člověku se arci slzu uronit chtělo nad ušlechtilostí oněch 'věrných a poslušných pomocníků,' ale to by musel nevědět, že titíž věrní a poslušní přes deseti lety přísahali věrnost a poslušnost Jiřímu. Jelikož tentýž byl stále naživu a ve funkci, tak jejich čin lze označit pouze jako spiknutí, případně: velezradu.

'Matyáš byl pánem situace a nedá se zapříti, že uměl užíti příležitosti své.' Matyáš využil obratně nabídky české koruny k nátlaku na římskou kurii. Šlo mu pochopitelně o hmotný prospěch. V době, kdy jednal o českou korunu, tak už dávno odepsal své sliby, své přátelské návrhy, své čestné slovo, dané králi Jiřímu. Jiří o tom, co se v Olomouci peče, neměl ani tušení. (Tedy nic potvrzeno neměl. Sem tam mu sice došlo nějaké to varování - špehové přinášeli leccos o schůzkách a paktování a členové královské rady Jiřího zapřísahali, aby nedůvěřoval Matyášovi - co si však počít, když jednání nebylo skončeno? Jaké stanovisko zaujmout vůči králi, který ustavičně podával důkazy své dobré vůle a mluvil jen a jen o smíření?)

Poslední schůzka obou králů se měla konat 20. dubna 1469 opět na prostranství mezi panovnickými stany. Král Jiří přijel čas, ve stanovenou hodinu, a dlouho marně vyhlížel příjezd Matyášův. Když zpozoroval, že se uherský průvod blíží, vyšel mu v ústrety. 'Zdvořilost kázala, aby Matyáš, jakmile spatřil Jiřího, sesedl rovněž z koně a šel také proti němu; on však ale koně popohnav a dělaje jakoby splašeného udržeti ho nemohl, minul Jiřího bez pozdravení a letěl přímo do stanu svého.' Když došlo k jednání obou králů, překypoval Matyáš dobrou náladou, smál a se a žertoval. 'Veselými šprýmy zakrýval úmysly své a mluvil nahlas, že přivede k tomu kališníky i „oplatkáře“, aby byli spolu dobří přátelé. Při společném obědě museli pro kratochvíli blázni mužíci obou králů zápasiti spolu před očima všech hodovníků, jako pro parodii stran válčících - Čech byl prý urostlejší, Uher rozložitější a vítězství dlouho pochybné; když ale kdosi nastrčil Čechovu ruku, aby neupadl a od pana Zdeňka za to pohlavkován byl, nechybělo mnoho, aby zápas bláznů nepřevrhl se v boj opravdový celého shromáždění.' Nikdo netušil, že pod oděvem má Matyáš košili ze železných kroužků (pro případ, že by jeho protivník byl stejně zákeřný a lstivý, jako on sám). Jiří neměl ani ponětí o tom, že se Matyáš v této chvíli už cítí být českým králem, protože přijal nabídku volby, a že skutečný český král je vlastně jenom hercem ve velice špatné komedii.

'Králové pak rozešli se ve stejném přátelství, nežli se byli se-šli, aniž se od té doby spatřili více na tomto světě.' 22. dubna Jiřík jednání opustil, 1. května byl oficiálně vyhlášen klid zbraní, a za dva dny na to se Matyáš Korvín v olomouckém biskupském kostele nechal představiteli Zelenohorské jednoty zvolit za českého krále. 'Víra a přísaha jsou žertem. věrnost a čest asi tolik jako přáti dobré jitro.' To byl komentář Jiříkova zahraničně politického poradce Řehoře z Heimburka:

'Ve středu 3. května časně zrána sešli se všickni preláti, páni a města v biskupském kostele v Olomouci. Po skončené mši Zdeněk ze Šternberka vzkázal pánům českým, aby se seskupili dohromady a mluvil k nim o potřebě opatřiti se hlavou a králem křesťanským, jenž by lépe než zlořečený kacíř Jiřík posloužil obecnému dobrému a zachoval všecky stavy při právech a svobodách jejich - proto aby se to řádně dálo, kázal nejprve každému pomodliti se, a pak sbíral hlasy volitelů, a poručiv, aby utichli všichni, oznámil nahlas, že nejjasnější Matyáš, král uherský volen jest jednomyslně na Království české. I ptal se všech, bylo-li to jejich slovo a vůle? Přitakali hlasitě všickni. Nato volitelé i s legáty šli ke králi do jeho dvoru, přivedli jej do kostela biskupského a pan Zdeněk oznámiv jemu volení, které se stalo, a prosil ve jménu všech přítomných i celé koruny české, aby jim ráčil býti králem a pánem milostivým. Matyáš odpověděl: Hledíce k pokorné prosbě vaší, chceme Bohu všemohoucímu ke cti s chvále, stolici římské k libosti, k posílení víry křesťanské a k obecnému dobrému slavné koruny české učiniti tak a býti pánem i králem vaším.' Zdeněk ze Šternberka všem poděkoval, pak pozdvihnul hlas, aby byli chvilku zticha, a řekl: 'Preláti, páni a rytířstvo, města! Zvolili a přijali jsme nejjasnějšího pána Matyáše, krále uherského, na Království české; je-li to vaše vůle a vaše slovo?' A všichni odpovídali: 'Jest!' A ta otázka. i ta odpověď. byly ještě vyřčeny dvakrát. 'Arcibiskup ostřihomský a legát Rudolf vzali pak od Matyáše na svaté evangelium přísahu ke Království českému obyčejnou, načež zaznělo v kostele hlučné Te Deum laudamus. Korunování nestalo se žádné (česká koruna totiž zrovna seděla na jiné hlavě, tí pádem nebyla k mání), avšak páni čeští přísahali hned novému králi věrnost a poddanost. (Panu Zdeňkovi ze Šternberka nikterak přitom nepřekáželo, že v roce 1458 tentýž obřad vykonal s králem Jiřím.) Matyáš ještě téhož dne rozdělil nové zemské úřady v Čechách: Zdeněk ze Šternberka jmenován nejvyšším hejtmanem Království českého, Jan z Rožmberka nejvyšším komorníkem, Jan Zajíc nejvyšším kancléřem. Bohuslav ze Švamberka nejvyšším hofmistrem, Oldřich Zajíc nejvyšším sudím, Jindřich z Hradce nejvyšším komorníkem královým,' (aatakdále atakdál; fronta lačnících a žíznících po moci a po postech je vždy dlouhá, jak jest zřejmo i v našich časech v době předvolební), ostatek dne pak stráven byl v radovánkách hlučných a velikolepých. Trubkami podzemními prýštilo na náměstích olomouckých víno pro chudé i bohaté, k tabuli pro 400 osob přivezeno bylo z Uher a obdivováno královo stolní nářadí zlaté a stříbrné, jehož cenu znalci pokládali na dvakrát sto tisíc zlatých. Radost u všech jednotníků katolických byla veliká, jelikož královský Matyášův titul byl jim rukojemstvím brzkého vítězství; s plesáním vypisován tento skutek do všech krajin co počátek nové éry.'