Český stavovský stát a Habsburkové – Úvod

Český stavovský stát a Habsburkové – Úvod

Po smrti Ludvíka Jagellonského se středoevropské soustátí (česko-uherská personální unie) jen zdánlivě rozpadlo, protože v tomto prostoru převládly objektivní tendence směřující k nové a geograficky ještě rozsáhlejší politické integraci. Pod vládou Habsburků se opět sjednotily české země s uherským královstvím, k nimž navíc přibyly i země rakouské. Vznikl tak konglomerát středoevropských zemí s rozdílným státoprávním postavením a odlišným vnitřním politickým uspořádáním, ale s vizí nové evropské velmoci. České země se tak staly součástí mnohonárodnostní habsburské monarchie a setrvaly v ní skoro čtyři století. Čeští stavové (stavové vedlejších zemí Ferdinanda nevolili) se shodli na panovníkovi, který by jim ponechal volnou ruku ve vnitřní politice a současně byl vhodným reprezentantem státu ve vztahu k zahraničí (šlo zejména o záchranu před nebezpečím turecké expanze a o postavení Habsburků v Evropě - nejmocnější dynastie).

Nástupem Habsburků na český trůn se vyhrotil rozpor: a) dvou protikladných politických koncepcí - panovnického absolutismu se stavovskou monarchií; b) dvou odlišných ideologií - katolicismu a reformace. Ferdinand brzy opustil polohu předvolebních slibů české politické reprezentaci a začal oslabovat stavovské výsady. Jeho úsilí směřovalo jednoznačně k posílení panovnické moci, přičemž jeho cílem bylo vytvoření centralizovaného státu, který by spravovala profesionální byrokracie, plně podřízená absolutistické moci panovníka. Vedle existujících zemských úřadů a institucí začal budovat vlastní administrativu, nezávislou na stavovských orgánech (nový dvorský řád, dvorská rada, tajná rada, dvorská kancelář, dvorská komora, vojenské rady).

Proti Ferdinandovi se zformovala široce založená stavovská opozice (šlechta i města); rozpory se koncentrovaly do dvou problémů: a) finanční otázky (dohadování o výši berní); b) náboženské otázky (katolicismus - utrakvismus), které vedly k prvnímu stavovskému odboji. Z něj vyšly stavy poražené a bylo jim zakázáno jakékoli spolčování; nejtěžší tresty postihly však královská města (omezení ekonomického i politického charakteru znamenala v podstatě likvidaci měst jako politické síly).

V náboženských poměrech panovala v českých zemích značně chaotická situace, což plně odráželo více než stoletý zápas s katolickou církví za prosazení svobody náboženského vyznání. Katolicismus zformoval na tridentském koncilu své síly a nastoupil do ofenzivy (uvedení jezuitů do českých zemí, obnova arcibiskupství). Roztržka kališníků s katolickou církví nebyla úplná, kališníci si nezaložili vlastní církevní organizaci a uznávali autoritu papeže (včetně závislosti na dosavadním systému výchovy duchovních i jejich svěcení). Přitom se jen menšina obyvatel Čech (a o něco více Moravy) hlásila ke katolictví (10-15 %). V polovině 16. století byl náboženský obraz českých zemí značně pestrý: vedle kališnictví (rozštěpeného na starokališníky a novoutrakvisty, přičemž ortodoxní kališnictví se sbližovalo s katolicismem) se prosazovalo i další dědictví husitského hnutí - jednota bratrská; z Říše se šířily vlivy reformace (luterství, kalvinismus), z níž se vydělily menší sekty (nejznámější byli novokřtěnci neboli habáni). Roztříštěnost nekatolického tábora v Čechách byla překonána vypracováním návrhu tzv. České konfese, nového vyznání víry, na níž se dohodli luteráni, novoutrakvisté i čeští bratři. Tento (více politický než teologický) program, jehož základem bylo umírněné luteránství, nakonec skončil jen v poloze ústního slibu císaře Maxmiliána II. Právní úprava náboženských poměrů v Čechách tak zůstala opět v nedohlednu; přitom na Moravě vznikla Moravská konfese (1566), sdružující evangelická vyznání. Teprve Rudolfův Majestát o náboženské svobodě přinesl zrovnoprávnění nekatolíků s katolíky v Čechách, přičemž svoboda vyznání byla znovu přiznána i poddaným. Rudolfův majestát znamenal sice vyvrcholení zápasu o náboženskou toleranci v Čechách, avšak nepřinesl změny v oblasti politické; v zemských úřadech se udrželi dosavadní zastánci tvrdé rekatolizace.

Náboženská svoboda se stala programovým heslem na šachovnici habsburské dynastické krize (uhersko-rakousko-moravská a česko-slezská konfederace). Po překonání tohoto vnitrostátního napětí se nový císař Matyáš vrátil k centralizačně unifikačnímu kurzu. Porušováním slibů a privilegií společně se svými stoupenci vyburcoval odpor opozičních sil, který v letech 1618-1620 přerostl v povstání českých (ale i rakouských a uherských) stavů proti Habsburkům.

Česko-rakousko-uherské soustátí zůstalo před Bílou horou značně volným seskupením, takže nevzniklo ani jeho jednotné pojmenování (společný byl jen panovník, zákonodárné jednání včetně soudnictví se odbývalo v jednotlivých zemích, stejně jako i otázky finanční a vojenské se projednávaly na zemských sněmech). Integrační tendence Habsburků se nepodařilo prosadit. České království si udrželo podobu politického subjektu v mezinárodních vztazích; tak například hodnost českého krále poskytovala Habsburkům právo účasti ve sboru sedmi kurfiřtů, kteří volili panovníka Svaté říše římské. Zemský partikularismus byl namířen nejen proti habsburské centralizaci, ale také proti upevnění soudržnosti českého státu, který představoval hospodářsky a politicky nejvýznamnější součást monarchie. Vnější jednota a státoprávní sounáležitost pěti zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice) nebyla po roce 1526 zpochybňována, avšak vnitřní vazby mezi zeměmi a stavovskými obcemi nebyly řešeny právními předpisy. Česká stavovská obec si osobovala nadřazenost nad stavy vedlejších zemí (přičemž se ne vždy chovala mateřsky) a ty pak žárlivě střežily vlastní svébytnost, přičemž za určitých podmínek (zastoupení v české kanceláři) byly ochotné uznávat český sněm za společný orgán celého českého státu. Zemský partikularismus (zvláště ve vztahu Čech a Moravy) se prohluboval a odsoudil k izolaci každý výraznější projev protihabsburské opozice. Soustředění centralizačního tlaku Habsburků především na České království a odstředivé tendence vedlejších zemí způsobily, že za odboje v letech 1546-1547 i na počátku povstání v roce 1618 zůstaly Čechy osamocené. Současně však se v předbělohorské době prohloubilo sepětí domácího vývoje s evropským konfliktem a v Čechách vzniklo jedno z ohnisek střetávání habsbursko-katolického a protihabsbursko-evangelického tábora; českým povstáním 1618-1620 započal vlastně třicetiletý konflikt v Evropě, nejprve jako náboženský a politický spor v Čechách, který pokračoval jako střetnutí mezi habsburským katolickým císařem a německými protestantskými knížaty a nakonec se stal velmocenským sporem mezi Habsburky a Francií. Česko-falckou válkou vyvrcholil téměř stoletý zápas českých stavů proti centralizačním a absolutistickým snahám Habsburků. Český odboj zůstal v podstatě omezen na představitele šlechty, města zachovávala rezervovaný postoj a poddaní stáli zcela stranou. S povstáním projevily souhlas obě Lužice a Slezsko, naproti tomu Morava zůstala zpočátku neutrální. Téměř úplně selhaly naděje povstalců na účinnou pomoc ze zahraničí. Následná bělohorská porážka znamenala krach celé koncepce stavovské monarchie.

Národnostně nebyl český stát předbělohorské doby jednotný. Proti výrazně českým Čechám a Moravě stála německá převaha ve Slezsku a v obou Lužicích. Zapojením českých zemí do monarchie došlo k posílení němčiny jako nejrozšířenějšího jazyka.

Již na počátku sledovaného období (mezi lety 1520-1530) se podařilo překonat ekonomickou a populační depresi a došlo k plnému nástupu vrchnostenského podnikání, což přineslo zlepšení životních podmínek ve venkovských oblastech. Od poloviny 16. století došlo k rozšíření vrchnostenského hospodaření ve vlastní režii; tento typ podnikání (hovoří se o režijním velkostatku) se nejdříve uplatnil na velkých panstvích. Podstatou režijního velkostatku byla námezdní práce, robotní práce se zde využívalo jen v malé míře. Vedle obilnářství prožívalo konjunkturu i rybníkářství, jehož počátky sahají do druhé poloviny 14. století (pernštejnské a rožmberské panství). Značnou prosperitu zaznamenalo i pivovarnictví, v některých oblastech se rozvíjel i chov ovcí a vinařství.

Základem prosperity většiny královských měst zůstávala cechovní řemeslná výroba určená pro místní trh; jen v případě soukenictví (východní a jižní Čechy) a plátenictví (severní a severovýchodní Čechy) se vyrábělo pro export. S plátenickou výrobou byl spojen vznik tzv. nákladnického systému, zárodek budoucí rozptýlené manufaktury. Rychlý rozmach v hornictví a hutnictví (těžba stříbra) byl v polovině 16. století vystřídán hlubokým úpadkem. Daleko úspěšněji se rozvíjelo železářství a sklářství.

Charakteristickým znakem kulturních poměrů po roce 1526 bylo pozvolné prosazování renesančních a humanistických vlivů. České země se seznamovaly s renesancí prostřednictvím obchodních styků s Itálií, byly však také zprostředkovány i přes podunajskou oblast a později oklikou přes Sasko a Polsko. Rozhodujícím požadavkem doby se stalo skloubení pohodlí s přepychem a nádherou. Docházelo k přestavbě panských sídel na honosné zámky, přičemž mnohé hrady a tvrze pustly. Města přistupovala k přestavbě radnic, domů i větších areálů (uplatňovala se sgrafita); v polovině 16. století se vytvářela svébytná varianta - česká renesance. Na sklonku téhož století se stala Praha působištěm svérázného kruhu manýristických umělců a učenců císařského dvora Rudolfa II. Na Pražském hradě našla útočiště rozsáhlá obrazová galerie, u dvora se to hemžilo celou řadou aktivních umělců a vědců, ale také zástupy podvodníků a dobrodruhů. Všestranný rozkvět zažívala pražská židovská obec i její kultura. V oblasti školství narůstal význam městských (partikulárních) škol a rychlý vzestup počtu škol zaznamenaly také bratrské školy, v nichž byla věnována intenzivní péče moderním pedagogickým a didaktickým zásadám výuky. Vedle pražské univerzity (s jedinou fakultou artistickou) působila po roce 1562 jezuitská klementinská kolej. V průběhu 16. století prudce stoupal počet vydávaných knižních titulů; mezi vydavateli vynikal Adam Daniel z Veleslavína a po něm Jiří Melantrich z Aventina. Zcela výjimečné místo v aktivitě českých humanistů zaujímala jejich péče o jazykovou kulturu, zejména o rozvoj českého jazyka; největší zásluhy v této oblasti připadají jednotě bratrské (Jan Blahoslav a Bible kralická).

VI. Český stavovský stát a Habsburkové – Podrobná data

23. října

Na českém sněmu (sešel se 8. října) ve Svatováclavské kapli Svatovítského chrámu byl jednomyslně zvolen českým králem manžel princezny Anny (sestry krále Ludvíka) FERDINAND I. HABSBURSKÝ [1526-1564], arcikníže rakouský (od 28. dubna 1521 regentem v Rakousích), mladší bratr španělského krále a římskoněmeckého císaře Karla V.; částí uherské šlechty byl také zvolen v Prešpurku 16. prosince t. r. uherským králem (měsíc předtím zvolen rovněž uherským králem sedmihradský vévoda Jan Zápolský). Uprostřed Evropy se zrodilo mohutné soustátí.

25. října

Otevřena první poštovní trať v Čechách; spojovala Prahu s Vídní přes Benešov a Tábor a cesta trvala 36 hodin. Poštovní spojení obstarávala rodina Taxisů (původem ze severní Itálie) a sloužila výhradně panovníkovi.

28. října

Nový moravský hejtman Jan z Pernštejna svolal sněm Moravanů do Olomouce, který odmítl (18. listopadu) způsob volby Ferdinanda I. (k 'pražské' volbě nebyly pozvány stavovské obce vedlejších zemí Koruny české - moravské, lužické a slezské, český sněm se 'pasoval' za reprezentanta celé Koruny české). Volbu odmítli i stavové ve Slezsku (5. prosince), v Horní Lužici (listopad), v Dolní Lužici (17. prosince).

15. prosince

Ferdinand I. pronesl volební slib, v němž se zavázal jako volený český král zachovávat zemská privilegia.

Probíhalo masové přistěhovalectví novokřtěnců (anabaptistů - habánů, toufarů) na Moravu; z jižního Německa (po porážce selské války) a z Rakous našlo zde azyl před perzekucí na 15 tisíc osob. První skupinu exulantů z Německa a Nizozemí přivedl na Moravu Baltasar Hubmaier (1526) a soustředil je v Mikulově. Další skupiny se usadily ve Slavkově a v Hustopečích. Přispívali k hospodářskému rozvoji země (vinařství, keramika - fajáns). Na konci 16. století vlastnili na jižní Moravě 57 dvorů na 25 panstvích (zejména u Žerotínů). Po roce 1622 museli opustit zemi, uchýlili se do Uher.

V Jáchymově, proslulém těžbou stříbra a ražbou tolarů, se načas usadil německý humanista a lékař Agricola (Georg Bauer). Na základě tohoto pobytu se z něj stal uznávaný odborník-montanista a jeho dílo Dvanáct knih o hornictví a hutnictví (De re metallica libri XII., posmrtně 1556) sloužilo po staletí jako základní příručka v celé Evropě.

1. ledna

Ferdinand I. vydal tzv. dvorský řád (Hofstaatsordnung), který se stal zárodkem pro vytvoření centrálních úřadů ve Vídni (protiváha zemských úřadů). Vznikla tajná rada (zahraniční politika), dvorská komora (finance) a v listopadu 1556 vojenská rada. Narazil na odpor stavů v jednotlivých zemích.

24. února

Na Pražském hradě se konala slavnostní korunovace Ferdinanda I. a o den později Anny Jagellonské na české vladaře; svatováclavskou korunu jim vložil na hlavu olomoucký biskup Stanislav Thurzo.

25. března

V Praze zřízena Česká komora (oficiálně 'rada komory královské'), nový ústřední finanční orgán; v čele stál prezident jmenovaný z panského stavu a 4 radové. Působila jako ústřední vrchnostenský úřad (sledovala poplatky z cel, mýt, ungeltu apod.). Od roku 1548 byly zavedeny česká a německá expedice, které se lišily předmětem činnosti. Česká expedice vyřizovala záležitosti královských a věnných měst, hospodářské poplatky a příjmy, kdežto německá obhospodařovala horní a mincovní agendu, domovní daň, hraniční cla apod.

7. dubna

Ferdinand I. byl na zemském sněmu v Brně (podle starobylého obyčeje) přijat za markraběte a pána země (s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské); současně Ferdinand potvrdil Moravanům všechna privilegia a svobody Moravského markrabství. Moravští stavové odmítli vyslance Jana Zápolského a postavili se za nového českého krále. Podobně byl přijat i stavy slezskými a lužickými (z titulu jeho dědičných práv - manžel Anny Jagellonské). Na Moravě zřízeny čtyři kraje jako obranné jednotky (Olomoucko, Brněnsko, Hradišťsko, Novojičínsko).

červen

Vpád Ferdinandova vojska do Uher proti Janu Zápolskému; nedaleko Tokaje došlo 27. září 1527 k bitvě, v níž Ferdinand zvítězil.

3. listopadu

Korunovace Ferdinanda I. uherským králem ve Stoličném Bělehradě. Jan Zápolský požádal o pomoc Turky.

během roku

Povstání poddaných na Lounsku, Sušicku, Příbramsku, Chrudimsku a Litoměřicku proti novým robotám a zvýšeným dávkám.

Král Ferdinand I. vydal dvě centralizační nařízení: 1. konání krajských sněmů - sněmíků (sjezdů) vázal na rozhodnutí krále (omezení moci stavu rytířského); 2. zakázal svolávání velkých obcí bez králova souhlasu (toto nařízení doprovázelo zrušení jednoty Starého a Nového Města pražského z roku 1518).

Ferdinand zakázal rodovou ražbu jáchymovského tolaru (Šlikům) a převzal ji sám. Nakonec v září t. r. uzavřena dohoda mezi císařem a Šliky - jáchymovská mincovna se stala mincovnou královskou a Šlikové ji převzali jako provozovatelé (až do roku 1545).

Vydány tzv. instrukce, podle nichž byli jmenováni dva zemští hejtmané s 12 pomocníky, kteří měli pečovat o zemský mír; podléhali jim krajští hejtmani a rady měst.

21. září

Obklíčení Vídně Turky; pod velením zemského hejtmana Jana z Pernštejna a osmičlenné vojenské rady postavili Moravané do boje proti nim 20 tisíc pěšáků a 1600 jezdců. Turecké oddíly upustily od obléhání 14. října.

Na (prvním) generálním sněmu Koruny české v Českých Budějovicích přednesli zástupci Moravského markrabství stížnost na falešný výklad pražské volby Ferdinanda I. a žádali přísné dodržování buly Karla IV.

březen

Ferdinand zbavil úřadu nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu, do čela zemské správy se dostal Jan z Vartemberka.

5. ledna

Římskoněmeckým králem byl zvolen Ferdinand I. (stal se spoluvladařem - nástupcem svého staršího bratra Karla V. - ten od roku 1530 císařem); korunován 11. ledna v Cáchách.

Nová výprava tureckého sultána Sulejmana I. proti Vídni; ve Ferdinandově vojsku, které zastavilo Turky u pomezního města Kysaku, bojovaly české i moravské oddíly.

Karel V. vydal hrdelní řád, který se týkal čarodějnictví. Stanovil trest smrti za čáry, způsobující nějaké 'škody anebo újmy'. Trestní soustava této tzv. Caroliny byla velmi krutá (setkáváme se zde s tresty jako čtvrcení, pohřbení za živa, narážení na kůl, upálení, utonutí apod.).

30. března

Mezi králem Ferdinandem a českými stavy uzavřeno tzv. narovnání o kovy; šlo o kompromis v otázce horního práva. Král si vyhradil regál na drahé kovy, šlechtě a Pražanům ponechal právo na polovinu horního desátku a na obecné kovy. K novému vydání došlo roku 1575. K obdobné úpravě se přistoupilo roku 1562 na Moravě a roku 1577 ve Slezsku.

během roku

Ferdinand dal vybírat ve městech novou nepřímou daň - z prodávaného zboží; tím stouply ceny, zboží nenašlo na trhu kupce a měšťané strádali. Proti nové tzv. třicátkové dani (asi 3 % z ceny) vystoupila řada měst (Praha, Hradec Králové, Tábor). Daň byla odvolána, klid však nenastal - povstání v Kutné Hoře (1539), v Praze (1543).

Na zemském sněmu ve Znojmě bylo přijato Zřízení zemské Markrabství moravského, na jehož zpracování měl velký podíl Ctibor Drnovský z Drnovic (autor ústavního svodu, Knihy Drnovské); toto zřízení je pokládáno za první moravskou ústavu schválenou stavy i panovníkem.

24. února

Ve Velkém Varadíně (nyní rumunském Oradeu) byl uzavřen mír mezi Ferdinandem a Janem Zápolským; došlo k potvrzení mírových podmínek cařihradského míru (1533). Habsburci jimi ovládli Slovensko (s výjimkou Košicka), západní Uhry a Chorvatsko. Po smrti Zápolského (pokud by zemřel bez dědice) měly Ferdinandovi připadnout i tzv. východní Uhry (Sedmihradsko).

V Praze byl vybudován Královský letohrádek (zvaný též Belvedér), nejčistší renesanční stavba v Čechách.

Zřízena královská mincovna ve Vratislavi.

Třetí vpád Turků do Uher; obsadili střední část země a vytvořili z ní tzv. budínský pašalík (boje trvaly dalších sedm let).

2. června

Na Malé Straně v Praze vypukl požár, který se rozšířil i na Pražský hrad a Hradčany; tehdy shořely zemské desky, zničeno bylo na 200 domů.

během roku

Vyšla tiskem v Praze Kronika česká Václava Hájka z Libočan; čtivě psaná kronika, slučující vlasteneckou tendenci a katolický názor v dílo, které proslulo velkou popularitou mezi čtenáři.

Neúspěšný pokus novoutrakvistů o reformu českého kališnictví a o zřízení zemské církevní organizace luteránského typu.

Nedlouho před smrtí astronoma Mikuláše Koperníka (1473-1543) vyšel jeho epochální spis O pohybu těles nebeských, bořící představu o Zemi jako středu vesmíru.

polovina září

Král Ferdinand I. shromáždil u Znojma asi padesátitisícové vojsko, s nímž pak táhl do Uher (k Prešpurku); turecká armáda nastoupila zpáteční pochod do Cařihradu. Ferdinandovo vojsko se vrátilo domů.

Na generálním sněmu Koruny české v Praze byla schválena nová válečná berně. Polními hejtmany byli ustanoveni Karel ze Žerotína a Otík z Bubna. Moravané pod vedením Žerotína svedli vítěznou bitvu s Turky u Ostřihomi.

Připravena nová redakce moravského zemského zřízení (bez povolení krále Ferdinanda I.), v níž byl vytištěn článek zdůrazňující suverenitu zemského práva a také nezávislost Moravy na České koruně i na monarchii (odmítnuto podrobení země lennímu způsobu, tj. přísahou). K dalšímu vydání tiskem došlo v roce 1562 (tentokrát s královým svolením), kdy článek o svobodách a suverenitě země byl vypuštěn.

10. září

Ferdinand I. povolal vojenskou hotovost ke Kadani a žádal od stavů finanční pomoc ve válce proti protestantským stavům v Německu; někteří stavové neposlali své oddíly, jiní se vzepřeli královskému rozkazu k pochodu do Saska proti saskému kurfiřtovi (hlavě protestantů). Jednalo se o bezprostřední podnět k otevřenému konfliktu českých stavů s Habsburky (1546-1547), který souvisel s tzv. šmalkaldskou válkou mezi císařem Karlem V. a protestantskou opozicí v Říši (šmalkaldským spolkem).

31. října-5. listopadu

Neúspěšné tažení části zemské hotovosti do Saska (do oblasti českých lén mezi Adorfem a Plavnem).

12. ledna

Ferdinand I. vydal mandát (bez souhlasu sněmu) povolávající zemskou hotovost 'do pole' (pod záminkou vpádu saského kurfiřta Jana Fridricha na území České koruny - do Lužice). Na shromaždiště vojska u Litoměřic se dostavily pouze oddíly několika šlechticů a tří měst.

12.-15. února

V Praze se sešel sjezd opoziční stavovské obce (zejména nižší šlechty v čele s bratrskou šlechtou), který protestoval proti královu mandátu; tímto prohlášením vznikl stavovský spolek (za účasti měst) namířený proti Ferdinandovi. V čele odboje stála Praha.

18.-21. března

Přes králův zákaz se konal v Praze sněm opozičních stavů, který přijal tzv. přátelské snesení (57 článků), v němž formuloval svůj program: 1. králi odejmout výhradní právo svolávat sněm, povolovat krajské sjezdy a velké obce; 2. zemské úředníky jmenovat podle návrhu stavů; 3. rozšířit pravomoc zemského soudu; 4. náboženské otázky řešit zvláštním sněmem. Současně sněm svolal zemskou hotovost na obranu proti Habsburkům a pro období mezi zasedáními sněmu jmenoval zvláštní stavovský výbor, který začal jednat se saským kurfiřtem Janem Fridrichem o vzájemné pomoci; do výboru byli zvoleni čtyři páni a čtyři rytíři (z nich bylo šest příslušníků jednoty bratrské) a konšelé pražských měst. Odboj odmítla 'vždy věrná města' Plzeň, Budějovice, Ústí nad Labem, Rokycany a také moravská města (s výjimkou Jihlavy), Slezsko a Lužice (jen Budyšín a Žitava se přimkly k odboji). Čechové, rozdělení a nerozhodní, zůstali v pokusu o otevřený odboj proti Ferdinandovi izolováni.

konec března

Stavovský výbor dal příkaz ke svolání zemské hotovosti k Bečovu; ta se sešla s průtahy a neúplně. Výbor váhal s pomocí saskému kurfiřtovi.

24. dubna

U Mühlberku došlo k bitvě, v níž protestantské vojsko Jana Fridricha bylo poraženo císařskými oddíly Karla V.; zpráva o výsledku bitvy způsobila rozklad českého odboje.

31. května

Král Ferdinand vydal mandát, v němž vyzval účastníky odboje, aby se dostavili do Litoměřic a ujistili ho zde o své věrnosti; odmítl přijmout původce povstání (zejména delegaci Prahy).

červen

Ferdinand přijímal v Litoměřicích 'provinilce'.

2. července

Obsazování Prahy královským vojskem; na mnoha místech docházelo k bojům.

8. července

Kapitulace Pražanů, kteří předstoupili před soudní tribunál na nádvoří Pražského dvora; na šest set měšťanů bylo odsouzeno ke konfiskaci veškerého pozemkového majetku. Pražané museli odevzdat králi všechna privilegia, zbraně, městské i zádušní důchody i privilegia cechů (opatření byla roku 1549 částečně zmírněna). Královská města se ocitla pod soustavnou kontrolou královských orgánů (do všech pražských měst byli dosazeni královští hejtmani, do ostatních rychtáři). Královskému dozoru bylo podřízeno i městské soudnictví. Došlo rovněž k suspendování řemeslnických cechů.

20. července-3. srpna

Soudní líčení (řídil králův syn, arcikníže Ferdinand) s účastníky odboje; 'obeslaných' pánů a rytířů bylo třicet dva, někteří se zachránili útěkem a zbylým šestadvaceti byly vyměřeny částečné konfiskace, pokuty a domácí vazby (nejhůře byli postiženi ochránci jednoty bratrské).

22. srpna

Na Hradčanském náměstí v Praze se konala poprava dvou zemanů a dvou měšťanů.

23. srpna-3. září

V Praze se sešel tzv. bartolomějský sněm, jemuž Ferdinand předložil tyto požadavky: 1. zrušení všech závazků stavovského spolku a všech usnesení z března t. r.; 2. zákaz všech stavovských spolků; 3. královské právo při obsazování zemského soudu a zemských úřadů; 4. právo korunovace králových dědiců již za života krále (bez vědomí a souhlasu stavů); 5. rozšíření komorního pozemkového majetku a převedení cínových a stříbrných dolů do rukou Ferdinanda. Sněm významně posílil postavení panovníka vůči stavům a odsoudil stavovskou opozici k defenzivní politice. Byl vydán zákaz krajského uspořádání v Čechách (od poloviny 15. století se ustálil systém 14 krajů - Kouřimský, Slánský, Žatecký, Litoměřický, Boleslavský, Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Bechyňský, Prácheňský, Plzeňský, Vltavský, Podbrdský, Rakovnický) a dvou krajů 'zevnějších' (Trutnovský a Loketský).

5. října

Obnoven svatojakubský mandát proti jednotě bratrské (z 25. července 1508). Sbory jednoty (bratrské kostely) v Mladé Boleslavi, Litomyšli a dalších městech byly násilně uzavřeny, stoupenci jednoty byli do šesti týdnů vypovězeni ze země. Biskup jednoty Jan Augusta byl zatčen, mučen a uvržen do vězení (na 16 let) na Křivoklátě. Středisko jednoty bratrské se přesunulo na Moravu (Přerov, Prostějov, Ivančice), část bratří odešla do sousedních zemí (Polska, Pruska).

Druhorozený králův syn arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský (narozen 14. června 1529) vykonával funkci místodržícího v Českém království. Arcivévoda podporoval stavební ruch a dal mj. postavit podle svého návrhu letohrádek Hvězda.

leden

Král Ferdinand I. zřídil v Praze apelační soud ('radu nad apelacemi') jako odvolací soud nad městskými soudy v celém Českém království. V čele soudu stál prezident a jeho přísedící (radové) byli vzdělanými právníky. Všichni byli placenými úředníky, a proto mohli zasedat nepřetržitě.

duben

Prvorozený syn Ferdinanda I. Maxmilián byl (v nepřítomnosti) přijat za budoucího českého panovníka a byl mu přiznán titul českého krále.

prosinec

Sjezd strany podobojí se postavil proti smiřovacím pokusům Ferdinanda I.; mezi kněžstvem a šlechtou neutuchal odpor k návrhům katolické strany.

duben

Moravský zemský (svatojiřský) sněm v Brně odmítl pokusy krále Ferdinanda I. potlačit zemské a náboženské svobody na Moravě; zemský hejtman Václav z Ludanic varoval krále před pronásledováním pro víru. Pronásledování postihlo jen novokřtěnce.

podzim

Ferdinand I. ustanovil defenzory konzistoře a vydal rozkaz vrchnostem, aby nebrali na své fary duchovní bez vědomí konzistoře.

25. září

Uzavřen tzv. augšpurský mír, který zajistil německým protestantským stavům náboženskou svobodu podle zásady 'cuius regio, eius religio', tj. 'čí země, toho náboženství'; v Českém království sice jeho ustanovení neplatila, ale skutečnost, že Habsburkové (Ferdinand I.) byli přinuceni k ústupkům (zejména na Moravě), posílila nepřátelské nálady nekatolických stavů vůči panovníkovi. Luterství se šířilo dále a prostupovalo stále více stranu podobojí.

duben

Do Čech uveden jezuitský řád; do Prahy přibylo 21. dubna dvanáct členů nové koleje, rodem Belgičané a Němci. Ve své koleji (ujal se pro ni název Klementinum) zřídil řád gymnázium a zároveň byly konány přednášky z filozofie a teologie. Kázání byla zpočátku latinská a německá, česky se kázalo až od roku 1559, kdy přišli do Prahy první čeští jezuité, kteří studovali v Římě pod vedením zakladatele řádu sv. Ignáce z Loyoly (1540). Postupně následovaly další jezuitské koleje - v Olomouci (1566), Brně (1573), Českém Krumlově (1586) Chomutově (1589), Jindřichově Hradci (1594) a Kladsku (1597).

srpen

Bratrská synoda ve Slížanech u Morkovic na Moravě. Svrchovanost duchovních v rozhodování byla omezena ve prospěch světského živlu. Došlo k posílení jednoty bratrské; moravské sbory se rozdělily na dvě diecéze: přerovskou a ivančickou.

Ferdinandův bratr Karel V. se vzdal císařského trůnu a odešel do ústraní kláštera; císařem se stal Ferdinand I.

1. června

Došlo k reorganizaci mincovního systému - k zavedení tzv. zlatníkového systému (1 zlatník = 60 krejcarů), který měl sjednotit měnu v Říši. Nová měna se neujala, už 28. ledna roku 1573 byla odvolána (zlatník zůstal jen početní jednotkou).

5. září

Arcibiskupský stolec v Praze byl po devadesáti letech (od smrti Jana Rokycany roku 1471) znovu obsazen Antonínem Brusem z Mohelnice; k oficiálnímu obnovení pražského arcibiskupství došlo zlatou bulou Ferdinanda I. z 26. září 1562.

Ferdinand I. provedl zásah do stávající organizace utrakvistické církve, když nepotvrdil platnost volby její konzistoře (odmítl jmenovat dva administrátory a deset jejích členů zvolených stavy).

Mnoha pražským cechům byla vrácena privilegia (k okleštění došlo roku 1547).

Významný český přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku vydal v Melantrichově tiskárně českou úpravu Mattioliho herbáře (vyzdobený nádhernými ilustracemi).

15. března

Král Ferdinand I. udělil jezuitské koleji Klementinu právo univerzity, tj. udílet doktorské grady z filozofie a teologie; při koleji byl zřízen konvikt pro šlechtice a svatováclavský seminář pro chudší žáky. Plný vysokoškolský statut získal jezuitský ústav za císaře Matyáše v roce 1616.

20. září

V Praze se konala korunovace Maxmiliána (společně s chotí Marií Španělskou, jeho sestřenicí) na českého krále (správu v zemi však až do roku 1566 vedl arcivévoda Ferdinand Tyrolský, jeho bratr).

Pro knížectví slezské bylo vydáno Zřízení opolsko-ratibořské (v platnosti do 18. století), kodifikace zemského práva.

říjen

Na sjezdu moravských stavů ve Vyškově bylo zvoleno dvanáctičlenné poselstvo, které mělo předložit Maxmiliánovi ke schválení zemská privilegia (na listopadovém sněmu t. r. pak přijal nový český král hold Moravanů a potvrdil jim privilegia stejného znění jako Ferdinand I.).

16. dubna

Na naléhání Ferdinanda I. povolil papež Pius IV. přijímání podobojí způsobou v Čechách a na Moravě a v některých zemích sousedních; obsah papežského breve byl slavnostně vyhlášen 23. července t. r. ve Svatovítské katedrále (sám arcibiskup podával podobojí). Napětí mezi utrakvistickou konzistoří a císařem však přetrvávalo.

25. července

Ve věku 61 let zemřel ve Vídni císař a král Ferdinand I. Patřil mezi nejschopnější habsburské panovníky, byl tvůrcem středoevropské habsburské politiky a položil základy středoevropské habsburské monarchie. Před svou smrtí rozdělil vládu v rakouských zemích mezi tři syny: Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Českým králem se stal MAXMILIÁN II. [1564-1576].

Na olomoucký biskupský stolec usedl Vilém Prusinovský z Víckova, který prováděl důslednou rekatolizaci Moravy (v duchu tridentského koncilu); o rok později dosáhl toho, že císař Maxmilián II. nařídil, aby utrakvistické duchovenstvo podléhalo jeho dozoru.

Na žádost českého sněmu (veden nátlak, aby nový král povolil augšpurské vyznání a legalizoval jednotu bratrskou) došlo k vypuštění kompaktát ze zemských privilegií a otázka náboženské svobody byla přenesena na jednání sněmu.

Provedena 'berní reforma': daň z pozemků byla nahrazena daní z městských domů a vesnických usedlostí (doplněná některými menšími daněmi, například daní osobní, dávkami z piva, z výnosu kapitálu). Šlechta měla platit jenom ze svých domů v královských městech; takto přenesla břemeno daní na poddané a měšťany.

17. února

V Drinopolu (Edirne) byla uzavřena mírová smlouva mezi Maxmiliánem II. Habsburským a tureckým sultánem Selimem II.; ukončila úspěšné období turecké expanze do uherských zemí a potvrdila rozdělení Uher na část habsburskou, tureckou (budínský pašalík) a samostatné Sedmihradsko. Maxmilián se zavázal platit roční tribut ve výši 45 tisíc tolarů. Mír byl prodloužen roku 1577 a znovu 1584 (vždy na 8 let, Rudolfem II.).

Počet krajů na Moravě vzrostl na pět (oproti roku 1527, kdy existovaly tři, nyní Olomoucko, Brněnsko, Hradišťsko, Znojemsko a Jihlavsko, zmizelo Novojičínsko); v čele krajů stáli dva hejtmani, voleni příležitostně.

První samostatnou mapu Moravy vydal matematik a lékař Pavel Fabricius.

24. listopadu

V Moravském Krumlově zemřel biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav, autor duchovních písní (Šamotulský a Ivančický kancionál), Gramatiky české, překladatel Nového zákona, hudební teoretik (Musica) a archivář jednoty (Akta jednoty bratrské). Zasloužil se o povznesení úrovně bratrského školství a vybudování tajné tiskárny v Ivančicích (koncem roku 1562).

během roku

Neúspěšné akce českých stavů o povolení augšpurského vyznání v Čechách a ovládnutí utrakvistické konzistoře (převládalo zde konzervativní smýšlení administrátora Jindřicha Dvorského).

Maxmiliánovým švagrem Zikmundem II. Augustem vymřel po meči jagellonský rod v Polsku; Maxmilián prosazoval na polský trůn svého druhorozeného syna Arnošta (neúspěšně se o to pokoušel až do roku 1575, přičemž využíval v poselstvích do Polska české šlechty - kancléře Vratislava z Pernštejna a nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka). Polským králem byl zvolen Jindřich z Valois a po jeho abdikaci (1574) sedmihradský vévoda Štěpán Báthory (1576-1586).

leden

Papež Řehoř XIII. schválil plán biskupa Prusinovského a povýšil jezuitskou kolej v Olomouci na akademii; císař Maxmilián v prosinci t. r. udělil koleji právo promoční ke všem hodnostem. Přednášky na této dvoufakultní univerzitě byly zahájeny v roce 1576 (z filozofie a teologie).

Jednota bratrská (Moravských bratří) založila v Ivančicích vysoká učení (rektorem se stal Esrom Rüdinger z Wittenberka).

Na jednání českého sněmu odmítla stavovská obec nároky Maxmiliána II. na novou berni (ani když bylo šlechtě povoleno konat krajské sjezdy). Maxmilián ustoupil.

V Čechách uznán nový regál solní vzniklý z výhradního královského práva dovozu alpské nebo mořské soli (ve Slezsku roku 1577).

21. února

Zahájeno jednání (prvního) českého sněmu o náboženských otázkách za účasti Maxmiliána II.; ten přijel do Čech 19. února po několika letech odkládání (v letech 1573-1575 řídili řadu sněmů jeho synové Rudolf a Arnošt), protože potřeboval prosadit volbu svého syna Rudolfa za příštího českého krále a vybrat nové daně (měl 7 milionů zlatých dluhů). Další dva sněmy proběhly od počátku května až do počátku července a třetí v druhé polovině srpna a září. První dva sněmy byly vyplněny předběžnými poradami, rozhodnutí přinesl až třetí sněm. Na sněmu se vytvořila dvě seskupení české šlechty: katolicko-starokališnická menšina a novoutrakvisticko-bratrská většina, jež se zásadně lišily v poměru k habsburským rekatolizačním snahám. Práce na společném programu probíhaly od 17. března do 13. května 1575; nejvýznamnějšími členy kolokvia byli Pavel Pressius, Matěj Dvorský, Albrecht Kamycký a Jiří Strejc. Nekatolíci se shodli na společných článcích víry, na tzv. České konfesi; toto vyznání víry bylo kompromisem mezi konfesí augšpurskou, husitskou tradicí a zásadami jednoty bratrské. Navíc stavové žádali, aby administrátoři a konzistoř podobojí byla dána pod vliv a moc stavovské obce. Stavové směli rovněž volit ochránce (defenzory) víry. Moravané podobné zemské vyznání nežádali.

18. května

Představitelé stavovské opozice předložili císaři Maxmiliánovi Českou konfesi a vyzvali ho, aby ji uzákonil.

září

Maxmilián II. učinil (po dlouhém váhání) před stavovskou deputací ústní příslib, že bude Českou konfesi zachovávat; odmítl však písemně slib stvrdit a včlenit Českou konfesi mezi zemské zákony. Stavové směli volit 15 defenzorů k ochraně náboženských svobod; jako výraz vděku svolili k vypsání nové berně a přijali (20. září) za krále Maxmiliánova syna a dědice Rudolfa.

22. září

Slavnostní korunovace (v chrámu sv. Víta) Rudolfa II. českým králem.

konec září

Odjezd Maxmiliána II. z Prahy do Řezna; sotva překročil hranice, zakázal tisknout Českou konfesi a vydal dva mandáty: 1. proti jednotě bratrské (dovolával se protibratrského mandátu z roku 1508); 2. proti náboženským novotám v královských městech. Současně král Maxmilián odvolal svůj ústní slib souhlasu s Českou konfesí. Někdejší důvěra v jeho náboženskou snášenlivost se vytratila.

22. října

Rudolf zvolen římskoněmeckým králem v Řezně (1. listopadu se konala císařská korunovace).

12. října

V Řezně (kam odjel 1. června t. r. na říšský sněm) zemřel devětačtyřicetiletý Maxmilián II., kterému patřily tři koruny: česká (svatováclavská), uherská (svatoštěpánská) a říšská. Vlády v zemích monarchie se ujal jeho 24letý syn RUDOLF II. [1576-1611].

17. listopadu

Zemský hejtman Zdeněk Lev z Rožmitálu svolal do Brna zasedání moravského zemského sněmu, na němž byl Rudolf II. prohlášen za moravského markraběte.

12. prosince

V Linci se císař Rudolf zabýval uspořádáním poměrů u dvora a svou péči završil vydáním nového Dvorského řádu; ten představoval jeden ze základních zákonů o uspořádání vlády v monarchii.

5. února

Rudolf II. poprvé předstoupil před český stavovský sněm jako nový panovník.

22. března

V průběhu pohřbu Maxmiliána II. v Praze došlo k panice a zmatkům, které byly odrazem napjaté situace mezi katolíky a protestanty.

24. dubna

Rudolf II. vydal přesnější instrukci pro funkci místodržících (pro politickou a policejní správu) jako zástupců panovníka; původně zemští úředníci dostali samostatnou pečeť i vlastní kancelář. První místodržitelství zaniklo roku 1583 a bylo obnoveno roku 1612.

26. dubna

Císař zamířil do Lužice a dále pokračoval v cestě do Vratislavi.

28. června

Na zemském sněmu v Olomouci potvrdil Rudolf II. svobody, práva a privilegia Moravského markrabství a přijal hold moravských stavů. V těchto dnech byl urovnán spor moravských stavů s olomouckým biskupem.

Rudolf svěřil vládu nad rakouskými zeměmi bratru Arnoštovi (od roku 1583 bratru Matyášovi).

Sněm český přijal a tiskem dal vydat (v Melantrichově tiskárně) spis Práva městská Království českého Pavla z Koldína, univerzitního profesora a kancléře Starého Města pražského; Koldín zde provedl unifikaci městských práv v Čechách, přičemž spojil principy práva norimberského, římského, zákony zemské i sněmovní usnesení a dobrou češtinou podal podrobný výklad. V roce 1610 se stala jeho kodifikace závazná pro všechna města v Čechách a o něco později i na Moravě (1697). V platnosti zůstala do roku 1811.

Císař Rudolf II. přestěhoval na Pražský hrad část svých sbírek z Vídně.

V Ivančicích byl zahájen a v Kralicích dokončen tisk šestidílné Bible kralické, komentovaný překlad biblického textu do češtiny. Vyniká vysokou jazykovou úrovní, obrazovou výzdobou a důkladným využitím tehdejšího humanistického biblického studia. Bible byla přeložena ze tří jazyků: hebrejštiny, řečtiny a latiny. Pro vysokou slovesnou kulturu se stala Bible kralická nadlouho normou spisovné češtiny. Protože toto vydání bylo značně nákladné, už v roce 1596 vyšlo přístupnější jednosvazkové vydání (bez pestré výzdoby a rozsáhlého komentáře); roku 1613 vyšla ještě jedna edice jednodílné Bible kralické.

V Praze zemřel významný český tiskař a nakladatel Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventina; vydal na 200 knih (v češtině, němčině, latině a řečtině), nejznámější byly jeho bible zvané Melantrišky. V jeho díle pokračoval Adam Daniel z Veleslavína (vydal na 80 titulů).

Vánoce

Vážné onemocnění Rudolfa II., uzdravovat se začal až v červenci 1581.

Na hlubockém panství Adama z Hradce v jižních Čechách došlo ke sporu poddaných o tzv. sirotčí peníze. Rebélii vedl sedlák (snad i rychtář) Jakub (?) Kubata, který byl v témže roce popraven. Příslovečnými 'Blaty' se nazývaly místní pastviny (úsloví 'Kubata dal hlavu za Blata').

V Olomouci zřízen papežský seminář (Collegium nordicum), v němž studovali žáci ze severní a východní Evropy (pravoslavných států), aby pak působili ve své vlasti jako misionáři.

V Praze vybudován vodní tunel (tzv. Rudolfova štola) vedoucí od Novomlýnského jezu do Stromovky (dlouhý asi 1000 m, profil 3,5 m na 2,2 m); měl přivádět vodu z Vltavy do umělého jezera v Královské oboře.

listopad

Císař Rudolf II. přenesl své sídlo z Vídně natrvalo do Prahy (žil zde již od roku 1579); při pražském dvoře vzniklo z Rudolfova podnětu a za jeho mecenášské podpory centrum umělecké a výzkumné činnosti. U dvora působili například vynikající vědci (astronomové Tycho Brahe, Jan Kepler, Tadeáš Hájek z Hájku), výtvarní umělci (malíři Bartolomeo Spranger, Guiseppe Arcimboldo, Hans von Aachen, Pieter Stevens, Joris Hoefnagel, Jiljí Sadeler, sochař Adrian de Vries a Alessandro Abondio) i hudebníci (Philippe de Monte). Rudolf vytvořil (pomocí darů a nákupů v cizině) obrazovou galerii, čítající na tři tisíce uměleckých děl (obrazy Dürera, Raffaela, Tiziana, Leonarda da Vinci, Brueghela a dalších). Tvůrčí díla umělců na Rudolfově dvoře se označují shrnujícím pojmem manýrismus. Do bizarní společnosti rudolfínské Prahy patřili i alchymisté, lékaři, umělečtí řemeslníci, astrologové.

7. ledna

V Čechách došlo k zavedení gregoriánského kalendáře; byl vyhlášen papežem Řehořem XIII. v roce 1582 a odstraňoval disproporce mezi slunečním a kalendářním rokem, která za dobu užívání dosavadního juliánského kalendáře dosáhla 10 dní. Nekatolíci se novému kalendáři úporně bránili a přijali ho až s vítězstvím protireformace. Na Moravě byl zaveden od 4. října t. r.

červen

Papežský nuncius Giovanni Francesco Bonhomini (do Prahy přesídlil v roce 1583) předložil císaři Rudolfu II. pamětní list (memorandum o náboženských poměrech), který obsahoval program obnovy katolictví v českých zemích: 1. požadavek tří far v Praze; 2. reforma pražské univerzity (s postavením katolíků jako v dobách Karla IV.); 3. rázný postup proti jednotě bratrské; 4. podpora jezuitům.

3. června

Rudolfu II. byl udělen řád Zlatého rouna.

Regent rožmberských statků (od roku 1561) Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan vybudoval největší český rybník Rožmberk u Třeboně jako součást třeboňské rybniční soustavy; k dalším známým rybníkům patřil Nevděk (dnes Svět). Současně byla budována i tzv. Nová řeka, odvádějící přebytečnou vodu z Lužnice do Nežárky. Jeho rybníky byly gigantické, avšak ne tak výnosné jako rybníky jeho předchůdce Štěpánka Netolického.

V Praze dlel asi půl roku italský učenec Giordano Bruno.

V chrámu sv. Víta v Praze byla přebudována hrobka českých králů; stavitelem byl vlámský architekt a sochař A. Colin.

28. března

Narodil se Jan Amos Komenský (snad v Nivnici, v Komně či Uherském Brodu).

Císař Rudolf II. odsoudil nejvyššího hofmistra Jiřího z Lobkovic, do té doby hlavního představitele útočné katolické politiky, ke ztrátě jmění a doživotnímu žaláři (1607, pro podezření ze spiknutí).

V Olomouci byl vytištěn historicko-genealogický spis Bartoloměje Paprockého z Hlohol Zrcadlo slavného Markrabství moravského, v němž se zaměřil na dějiny moravských rodů, zemských a církevních institucí, klášterů i měst.

červen

Vypukla nová válka s Turky (jejich útok v Chorvatsku); vrchním velením byli pověřeni Rudolfovi bratři Matyáš (řídil severní úsek fronty - v Uhrách) a Maxmilián (převzal jižní křídlo obrany na hranicích Slovinska a Chorvatska).

podzim

Na českém zemském sněmu dosáhl panovník souhlasu s vypsáním nových daní; byla přijata zásada, že vrchnosti budou platit 15 grošů ročně z každého svého usedlého. Taktéž moravské zemské sněmy se usnesly odvádět nové berně na válku s Turky (Morava byla více ohrožena než Čechy) a poskytly další finance na stavbu pevnosti Nové Zámky; rozhodly se také postavit vlastní vojenskou hotovost (do čela určen Bedřich ze Žerotína).

Vojsko o 20 tisících mužích, složené z Čechů a Moravanů, vymanilo Komárno z tureckého obležení. Turci s podporou 40 tisíc Tatarů vpadli do Uher a soustředili se k dobytí pevnosti Rábu (Györu).

9. září

Matyášovo vojsko utrpělo těžkou porážku na Žitném ostrově; Ráb se ocitl v tureckém obklíčení a jeho posádka kapitulovala (projevila se naprostá vojenská neschopnost Matyáše Habsburského).

22. září

Společné vojsko česko-moravské hájilo uherskou pevnost Jager (Eger) proti tureckým oddílům sultána Mohameda III.; po třítýdenním obléhání se pevnost vzdala turecké přesile.

26. října

Vojsko arciknížete Maxmiliána se spojilo se sedmihradským vévodou Zikmundem Báthorym (ten mu však příliš nepomohl) a střetlo se s Turky v bitvě u Keresztése; císařská armáda čítající na 50 tisíc mužů utrpěla porážku.

S povolením Rudolfa II. si začalo 24 hradních střelců budovat za severní zdí Pražského hradu své příbytky, dnešní proslulou Zlatou uličku.

29. března

Nenadálým útokem se podařilo polnímu maršálkovi Adolfu ze Schwarzenberka dobýt pevnost Ráb.

Nástup katolických ('španělských') radikálů do nejvyšších úřadů v Čechách a na Moravě (za vydatné pomoci nového papežského nuncia Filipa Spinelliho; jeho 'zásluhou' musel odejít z úřadu místokancléře císařův chráněnec a vlivný podporovatel evangelíků Kryštof Želinský ze Sobuzína). Již v roce 1598 se podařilo na Moravě dosadit do úřadu zemského hejtmana (po smrti Bedřicha ze Žerotína) katolíka Jáchyma Haugwitze z Biskupic, do zemského soudu bylo přijato několik katolických přísedících a zemským podkomořím se stal Zikmund z Dietrichštejna (Dietrichsteina). Nuncius Spinelli se postaral, aby olomouckým biskupem byl zvolen v roce 1599 (ve svých 29 letech) papežův chráněnec František z Dietrichštejna. V srpnu 1599 přiměl nuncius císaře Rudolfa, aby provedl radikální změny v hlavních zemských úřadech: nejvyšším kancléřem Českého království se stal Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, 31letý horlivý katolík. Do popředí se rychle protlačili Vilém Slavata, Jaroslav Martinic, Karel z Lichtenštejna (Liechtensteina), jenž přestoupil ke katolictví roku 1599, a Ladislav Berka z Dubé (vystřídal v roce 1603 v úřadě moravského zemského hejtmana Haugwitze, který neosvědčil dosti horlivosti v boji s evangelickými stavy).

Turci a Tataři zpustošili velkou část horních Uher v poříčí Váhu a Ipelu; oddíly Tatarů vnikly průsmykem Hrozenkovským na Moravu a poplenily území po Uherský Brod. Moravská vojenská hotovost (ležela táborem u Strážnice) je zahnala a u Javorníka pobila.

polovina září

V Praze řádil mor, císař Rudolf před ním uprchl do Plzně (trpěl duševní depresí); pobýval zde do začátku června 1600.

Na moravském zemském soudu v Olomouci podal Karel st. ze Žerotína návrh, aby se jednání vedla jen 'v jazyce přirozeném na Moravě', tj. v českém jazyce (namířeno proti přijetí kardinála Dietrichštejna do tohoto sboru).

Moravský podkomoří Zikmund z Dietrichštejna obžaloval Karla st. ze Žerotína z velezrady (pro urážku císařského majestátu a pro velezrádné spojení s Francií a falckým kurfiřtem); hlavní líčení proběhlo roku 1601 před zemským soudem v Praze, Žerotín se úspěšně obhájil.

8.-12. června

V Rejčkově koleji v Praze provedl lékař (slovenského původu) Ján Jesenský - Jessenius první veřejnou anatomickou pitvu lidského těla. V pozdějších letech byl rektorem Karlovy univerzity a patřil k významným činitelům stavovské opozice (popraven roku 1621 na Staroměstském náměstí).

15. července-15. srpna

V Praze pobývalo francouzské poselstvo krále Jindřicha IV.

kolem 1600

Ve Strašicích na Podbrdsku byla vybudována první vysoká pec v Čechách.

Pro tisky znevažující protireformaci byl zatčen a vypovězen ze země pražský tiskař Sixt Palma Močidlanský.

Vojsko Rudolfa II. porazilo sedmihradského knížete Zikmunda Báthoryho a okupovalo Sedmihradsko; to se ocitlo pod habsburskou správou (správcem jmenován generál Jiří Basta). Protireformační habsburská nadvláda vedla k odboji, do jehož čela se postavil sedmihradský magnát Štěpán Bočkaj (říjen 1604).

2. září

Zvláštním císařským nařízením (na nátlak papežského nuncia) se zakazovala činnost českobratrských sborů (s odvoláním na svatojakubský mandát z 25. července 1508); bratrské sbory v Mladé Boleslavi a Týně nad Vltavou byly uzavřeny. Na statcích krále a některých katolických šlechticů bylo přikázáno poddaným přestoupit ke katolictví; zvlášť aktivně se choval Jaroslav Bořita z Martinic, pán na Smečně, který nařídil svým poddaným pod trestem vyhoštění, aby o Velikonocích přišli ke zpovědi a přijali svátost oltářní jen pod způsobou chleba.

Na českém sněmu ostře odsoudil mluvčí jednoty bratrské Václav Budovec z Budova mandát proti českým bratrům.

Nová redakce Zřízení zemského Markrabství moravského (vliv protireformační politiky katolické strany).

počátek března

Na moravském sněmu ve Vyškově povolili stavové najímání císařského vojska určeného k boji proti Bočkajovi; současně zde došlo k obnovení krajských hejtmanů v brněnském, olomouckém a hradišťském kraji (byli vždy dva hejtmané - jeden ze stavu panského, jeden z rytířů).

1. května

Počátek vpádu vojsk sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje na jihovýchodní Moravu (vypáleny vsi a městečka mezi Lanžhotem, Strážnicí a Zlínem). Bočkaj vyzýval moravské stavy, aby se k němu přidaly v boji za náboženskou svobodu, ale Moravané se s uherským povstáním odmítli spojit. Obrana země byla svěřena na zemském sněmu v Uherském Hradišti zemskému hejtmanu Karlu z Lichtenštejna; byla však nedokonalá. Bočkajovci pronikali na Moravu až do července t. r. (jejich postup zastaven s přispěním pomoci z Čech a Slezska).

září

Bočkajovo vojsko donuceno k ústupu až k Trnavě, zde začalo jednání o příměří (uzavřeno v říjnu t. r.).

25. dubna

Ve Vídni se konala tajná schůzka všech mužských členů rodiny Habsburků (bez císaře Rudolfa), která vzhledem k zdravotním potížím Rudolfa uznala Matyáše za jeho nástupce.

23. června

Mírové ujednání mezi Štěpánem Bočkajem a Habsburky (zastoupeni arcivévodou Matyášem) ve Vídni; Bočkaj získal vládu nad Sedmihradskem a třemi východouherskými stolicemi, v Uhrách posílena moc stavů a obnoven úřad palatina. Zajištění náboženské svobody se týkalo jen šlechty a měšťanů. Na mírovou smlouvu navazoval i mír ujednaný s Turky, ale Rudolf II. odmítal obě smlouvy uznat (nechtěl přistoupit na požadavek náboženské svobody nekatolickým vyznáním). Vzrostla pozice Matyáše.

11. listopadu

Ujednán mír žitvatorocký (u ústí řeky Žitavy do Váhu u Komárna) s Turky na dvacet let (ukončena čtrnáctiletá válka); Turci si podrželi výboje a získali od Habsburků jednostranné odškodnění ve výši 200 tisíc dukátů. Bočkajovi zástupci se jednání zúčastnili jen jako pozorovatelé, sám J. Š. Bočkaj krátce nato, tj. 29. prosince, zemřel.

Karel z Lichtenštejna byl zbaven hodnosti zemského hejtmana na Moravě.

konec prosince

Rozkol mezi Rudolfem a Matyášem se změnil v hlubokou státní a dynastickou krizi.

Na rosickém zámku Karla st. ze Žerotína se konala konspirační schůzka stavovských předáků z Moravy, Rakous a Uher.

Tiskem vyšel cestopis českého šlechtice Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic o cestě do Palestiny a Egypta (roku 1598) s názvem Cesta z království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté.

1. února

Otevřené vystoupení arciknížete Matyáše proti císaři Rudolfu II. (staršímu bratrovi); Matyáš svolal do Prešpurku uherský sněm, na nějž přizval i rakouské stavy. Došlo zde k uzavření uhersko-rakouského stavovského spolku (tzv. konfederace), který zmocnil Matyáše, aby hájil platnost mírových smluv z roku 1606.

14. dubna

V Ivančicích na Moravě se sešel sněm šlechty a prelátů; sesadil Ladislava Berku z Dubé z hejtmanského úřadu a zvolil do čela země výbor (direktorium, prozatímní vládu) za vedení Karla z Lichtenštejna. Hlavou poselstva k vyjednávání s Rakousy a Uhrami byl zvolen Karel st. ze Žerotína.

18. dubna

Uzavřena konfederační smlouva mezi Matyášem, Uhry, Rakušany a Moravou na ochranu míru s Bočkajem a Turky a proti císaři; stavové ji doplnili konfederační smlouvou na ochranu stavovských a náboženských svobod. Na ivančickém sněmu nebyli zástupci z Čech, Slezska ani Lužice.

8. května

Matyáš v čele vojska konfederace překročil česko-moravskou hranici; současně vyzval zvláštním manifestem české stavy k sněmování do Čáslavi (doufal, že se přidají k povstání).

26. května

Čeští stavové se místo v Čáslavi sešli v Praze; Karel st. ze Žerotína jako vyslanec konfederace vyzval české stavy, aby se přidaly na Matyášovu stranu. Ty mezitím získaly slib Rudolfa II., že všechny jejich požadavky (s výjimkou náboženské svobody pro evangelíky) splní, a proto Žerotínovu nabídku odmítly a zachovaly věrnost císaři.

konec května

Vojsko konfederace přitáhlo před Prahu a rozložilo se v táboře mezi Malešicemi, Měcholupy a Štěrboholy; k žádným bojům nedošlo.

25. června

Uzavřena libeňská smlouva mezi Rudolfem II. a Matyášem; Rudolf postoupil vládychtivému bratru Matyášovi Uhry, rakouské země a Moravu, když si ponechal formální vladařské tituly a přímou vládu nad Českým královstvím, Slezskem a oběma Lužicemi. Rudolf se zavázal ratifikovat vídeňský mír z června 1606. Za budoucího českého krále byl přijat Matyáš. Monarchie byla rozdvojena.

29. června

V Štěrboholích byla uzavřena tajná smlouva mezi moravskými, rakouskými a uherskými stavy o vzájemné pomoci (případně i proti Matyášovi).

16. července

Zemský sněm v Olomouci schválil libeňskou smlouvu a zvolil moravským zemským hejtmanem Karla st. ze Žerotína (skončila vláda direktoria).

srpen

Na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Matyáš všechna privilegia a svobody Markrabství moravského (narušená Rudolfem II.).

V Praze vyšlo dílo dvorního astronoma Johannese Keplera Astronomia nova (Nová astronomie), v němž prohloubil Koperníkovu heliocentrickou teorii a prolomil astronomické dogma, že všechny pohyby nebeských těles se musí dít po kružnicích (nahradil teorií o proměnlivém pohybu po elipsách, v jejichž jednom ohnisku je Slunce).

28. ledna

Zahájen český sněm v Praze, který předložil císaři Rudolfovi ke schválení Českou konfesi z roku 1575. Radikální katolická skupina v čele s kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, Vilémem Slavatou z Chlumu a Jaroslavem Bořitou z Martinic (posilovaná nunciem Cae¨tanem) odmítala přijmout ústupek v otázce náboženské svobody, a dokonce požadovala umlčet nekatolický odboj vojensky. Sněm byl 1. dubna rozpuštěn.

1. května

V Novoměstské radnici v Praze se sešel nový nelegální český sněm; opozice se proměnila v odboj. Stavové se dostavili s vojenskými oddíly a vyjednávali s Matyášem i protestantskými stavy v Německu.

24. června

České stavy rozšířily svá jednání o získání pomoci na stavy moravské a slezské, zvolily si třicetičlennou vládu direktorů (po deseti z každého stavu - panského, rytířského a městského) a vyhlásily zemskou hotovost každého pátého muže spolu s vypsáním nové berně na krytí válečných nákladů.

25. června

České stavy uzavřely se slezskými stavy konfederaci, jež navazovala na smlouvy uzavřené v roce 1608 v Prešpurku, Ivančicích a Štěrboholích.

9. července

Rudolf II. podepsal českým stavům (přes odpor některých katolíků) Majestát na náboženskou svobodu, jež povoloval třem stavům a jejich poddaným tzv. Českou konfesi z roku 1575 a dával stavům právo obsazovat dolní konzistoř (24 seniory) i správu univerzity; rovněž jim dovoloval volit ze svého středu sbor 30 defenzorů. Podle Majestátu nesměl být nikdo proti své vůli nucen k žádnému náboženství. Ve svých formulacích to byl nejliberálnější náboženský zákon v Evropě vůbec, navíc umocněn ještě tzv. dodatky - Porovnání (katolíků s evangelíky), Artykul o dání moci defenzorům a slibem nekonfiskování statků politickým odpůrcům. Jednota bratrská, luteráni i kalvinisté získali legální podmínky k náboženskému životu. Majestát měl po zapsání do zemských desek 22. července povahu zákona a vyjadřoval přesun mocenské převahy na stranu stavovské opozice.

20. srpna

Obdobný Majestát na náboženskou svobodu vydal Rudolf II. pro Slezsko; výslovně se zde povolovala svoboda luterského (augšpurského) vyznání. Obě náboženství - katolické i luterské směly užívat kostely i školy a konat bohoslužby. Slezské stavy si rovněž vynutily slib, že volba nejvyššího zemského hejtmana má být omezena na světská knížata. Obyvatelstvo loketského kraje a Kladska se spravovalo českým Majestátem. V Lužici nebyli evangelíci utiskováni, Morava měla zabezpečenou svobodu Matyášovými sliby.

kolem 1610

V českých zemích nastává období barokního stavitelství; přechodová fáze, prostoupená tzv. manýrismem, trvala zhruba do roku 1650. První církevní stavbou byl luteránský kostel Nejsvětější Trojice (dnes katolický P. Marie Vítězné na Malé Straně - Jezulátko - z let 1611-1613). První světskou stavbou se stala Matyášova brána na Pražském hradě z roku 1614.

30. ledna

Čtyři pluky žoldnéřů (zhruba 10-12 tisíc mužů) bratrance císaře Rudolfa II., pasovského biskupa Leopolda (pod vedením plukovníka Raméa), vpadly u Vyššího Brodu do jižních Čech, obsadily Krumlov, Budějovice, Tábor, Beroun. V téže době byl do Prahy svolán sjezd českých stavů; současně byly korunovační klenoty přeneseny z Karlštejna do Prahy.

15. února

Útok Pasovských, které pozval do Prahy Rudolf, na Malou Stranu a Pražský hrad; na obsazení celé Prahy jim však síly nestačily. Ve Starém a Novém Městě pražském vedl útok pasovských k napadení katolických klášterů a ostrým protikatolickým útokům. Mnoho dnů byla Praha ve stavu obležení, Pasovští všude rabovali a drancovali. Začátkem března dorazily Praze na pomoc oddíly moravských stavů a krále Matyáše.

11. března

Poslední jednotky Pasovských tajně opustily Prahu; další měsíce (do července t. r.) však ještě loupily a devastovaly střední a jižní Čechy (Příbramsko, Táborsko, Třeboňsko) s odůvodněním, že nedostaly slíbený žold.

12. dubna

V Praze byl zahájen generální sněm Českého království, Markrabství moravského, knížectví slezských i obou Lužic; ujednána abdikace Rudolfa II. v Matyášův prospěch (18. března již dorazil přes Jihlavu do Prahy).

polovina května

Petr Vok dojednal podmínky odchodu pasovského vojska z jižních Čech; tzv. třeboňskou smlouvou byl žoldnéřům poskytnut generální pardon a částečně vyplacen žold, na který Vok věnoval 150 tisíc zlatých z rožmberského pokladu.

23. května

Slavnostní korunovace MATYÁŠE (I.) [1611-1619] českým králem; o svatodušním pondělí vykonal obřad kardinál Dietrichštejn (pražský arcibiskup Karel z Lamberka byl nemocen). Matyáš potvrdil všechny výsady, svobody a práva Markrabství moravského (dvorské kanceláři Koruny české byl moravskými stavy přidělen místokancléř), stavové slezští a lužičtí odmítli Matyášovi složit hold, dokud nesvolil zřídit zvláštní kancelář a ustanovení radů pro apelační soud. Matyáš přesídlil (roku 1612) do Vídně a roku 1617 ji oficiálně označil za nové politické centrum mocnářství. Praha ztratila statut císařské (a královské) rezidence. Vláda v Čechách přenechána místodržícím z řad katolické šlechty.

11. srpna

Rudolf II. byl donucen podepsat abdikační listinu; byly mu ponechány jeho tituly, Pražský hrad (jako doživotní sídlo), několik panství v Čechách, roční důchod 200 tisíc zlatých.

20. ledna

V Praze zemřel císař Rudolf II. (v šedesátém roce života); byl posledním Habsburkem pohřbeným v chrámu sv. Víta v Praze.

26. května

Na zemském sněmu Moravského markrabství v Brně (za účasti arciknížete Maxmiliána, Matyášova bratra) potvrdily moravské stavy návrat Moravy do soustátí Koruny české (tento dokument byl předtím dohodnut na generálním sněmu v Praze a byl vlastně smlouvou mezi českými a moravskými stavy o vzájemném vztahu obou zemí). Jsou zde zakotveny snahy Moravanů o posílení zemské autonomie, přičemž současně je zdůrazněn nerozdělitelný svazek mezi Moravou a Čechami. Smlouva nebyla potvrzena panovníkem a nenabyla ústavní povahy.

červen

Volba a slavnostní korunovace Matyáše I. ve Frankfurtu císařem; se svým dvorem a s českou dvorskou kanceláří se odstěhoval do Vídně.

leden

Hrozba nové války s Turky donutila Matyáše svolat český sněm do Českých Budějovic; na základě kompromisu s předáky opozice (Šlikem, Vilémem z Lobkovic a Václavem Vilémem z Roupova) povolil sněm jenom obvyklou berni za slib panovníka, že svolá do roka generální sněm.

červenec

V Linci se konal generální sněm Říše, zemí českých, uherských a rakouských s cílem získat souhlas stavů s vypsáním nových berní na válku s Turky; sněm však nesplnil Matyášovu naději. České stavy i moravské poselstvo v čele s kardinálem Dietrichštejnem a Karlem st. ze Žerotína se nepřipojily k podpoře císaře, kterou vyslovili stavové lužičtí, tyrolští a štýrští. Během sjezdu udělil Matyáš opavské vévodství Karlu z Lichtenštejna; proti tomu se postavili stavové vévodství a rovněž moravští stavové pohrozili na sněmu v Brně násilným zakročením proti odtržení Opavska. Císař realizaci svého rozhodnutí odložil. Němečtí a luteránští opavští měšťané naopak usilovali o připojení Opavska ke Slezsku.

září

Moravský zemský hejtman Karel st. ze Žerotína (zklamán poměry na Moravě) podal žádost o uvolnění z funkce; v únoru 1615 císař jeho žádosti vyhověl. Jeho nástupcem se stal Ladislav Popel z Lobkovic.

15. června

V Praze jednal generální sněm o konfederaci zemí České koruny; Moravané, Slezané i Lužičané projevili značnou nelibost nad přístupem českých stavů. Obratným postupem Matyášových rádců bylo zmařeno jednání o konfederaci, podobně padl požadavek na zřízení krajských sjezdů a i žádost o obnovení smluv s některými panovníky. Sněm přijal zákon o ochraně češtiny jako státního jazyka; zákon stanovil: 1. každý nový osídlenec musel dát své děti učit česky; 2. osoba znalá češtiny měla přednostní právo dědické na nemovitosti; 3. u soudů byla určena jako jednací řeč čeština; 4. kdo se úmyslně vyhýbal češtině, měl být vyhoštěn ze země; 5. bez znalosti češtiny nemohl šlechtic dostat tzv. inkolát (právo obyvatelské). Sněm povolil na pět let dopředu berni a převzal i splácení části habsburských dluhů.

8. ledna

Ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta byla korunována manželka císaře Matyáše Anna Tyrolská za českou královnu.

5. června

Český sněm přijal za budoucího krále jako jediného uchazeče a dědice trůnu Ferdinanda Štýrského (budoucího Ferdinanda II.), bratrance bezdětného Matyáše i Rudolfa (podobně i zbylých bratrů Albrechta a Maxmiliána).

29. června

Za asistence kardinála Františka Dietrichštejna se konala v Praze korunovace Ferdinanda za českého krále.

25. srpna

Na moravském zemském sněmu v Brně byl Ferdinand Štýrský přijat (ne zvolen) za budoucího markraběte, když Moravanům potvrdil všechna privilegia a svobody v dosavadním znění (osobně stvrdil 6. září t. r. v Brně). Podobným způsobem byl Ferdinand přijat za panovníka od sněmu slezského a obou lužických sněmů v září t. r.

prosinec

V Hrobech u Duchcova (v Krušnohoří) došlo ke stržení evangelického kostela, který byl postaven německými nekatolíky na arcibiskupském pozemku. To společně se sporem o kostel v Broumově (postaven na klášterním 'zboží') vedlo k narůstání napětí mezi katolíky a evangelíky (docházelo k porušení zásad Majestátu).

6. března

V pražském Karolinu se sešel čtvrtý poradní sjezd nekatolických stavů, který vypracoval obsáhlou stížnost císaři proti porušování Majestátu a jeho dodatků; současně petice svolávala ke konci května další sjezd.

21. března

Císařův zákaz květnového sjezdu (tzv. těžké psaní) vyvolal velké rozhořčení. 'Psaní' bylo formulováno na radu kardinála Khlesla.

21. května

V pražském Karolinu byl zahájen (přes císařův zákaz) druhý sjezd stavů (bez účasti zástupců královských měst); vcelku poklidný průběh jednání narušilo radikální vystoupení Jindřicha Matyáše Thurna.

22. května

V paláci Smiřických na Malé Straně v Praze se konala večer tajná schůzka radikálních předáků opozice, na níž byl definitivně schválen plán akce proti královským místodržícím.

23. května

Dopoledne se vydali stavové (pod vedením hraběte Thurna) s hojným průvodem (asi 100 osob) do místodržitelské kanceláře na Pražský hrad, kde zastihli z desetičlenné místodržitelské rady pouze Adama ze Šternberka, Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu z Chlumce a Děpolta z Lobkovic. V nastalém zmatku hádky došlo k vyhození z oken Bořity z Martinic, Slavaty z Chlumu a také sekretáře Filipa Fabricia, který zastupoval královského sekretáře Pavla Michnu, do hradního příkopu (na hromadu hnoje). Martinic byl zraněn lehce, Slavata se těžce pohmoždil a Fabricius dopadl šťastně a hned uprchl do Vídně. Den této pražské defenestrace (třetí) je považován za původ třicetileté války, označovaný Pavlem Skálou ze Zhoře za 'počátek a dvéře všechněch našich následujících bíd a neřestí'.

Z Novoměstské radnice v Praze byli vyhnáni zkompromitovaní konšelé; později se k povstání připojilo i Staré Město pražské.

24. května

Stavovský sněm svrhl královskou moc a zvolil povstaleckou prozatímní vládu - třicetičlenný sbor direktorů (po deseti zástupcích získaly paritně všechny tři stavy - panský, rytířský a městský); v čele sboru stanul Václav Vilém z Roupova a hrabě Thurn (vrchní velitel vojsk). Okamžitě byla vyhlášena mobilizace zemské hotovosti. Direktorům se podařilo získat celou zemi, jedině Plzeň, Budějovice a Český Krumlov věrně stály na habsburské straně.

25. května

Čeští stavové nechali vypracovat (Martinem Fruweinem) obsáhlou Apologii, kterou se obrátili nejen na císaře Matyáše, ale i do ostatních zemí monarchie, v níž vysvětlovali pohnutky svých postojů a činů. O několik dnů později vyšla tiskem (česky, německy, latinsky, holandsky). Apologie obžalovávala místodržící ze soustavného hrubého porušování zemských zákonů a současně tvrdila, že povstání nesměřuje proti panovníkovi. S Apologií rozeslala direktorská vláda i průvodní listy žádající pomoc.

počátek června

Vláda direktorů vypověděla ze země jezuity a zabavila jejich statky. Byly vypsány daně, kontribuce, půjčky a naturální daně v obilí a potravinách.

4. června

Císařští místodržící Adam z Valdštejna spolu s Adamem ze Šternberka podali oficiální protest proti vypovězení jezuitů.

6. června

Do Prahy přijel z Vídně osobní císařův posel Jan Eusebius Khuen z Belassi, aby zjistil, co se vlastně stalo. Mnoho v Praze nepořídil, ale zavdal podnět ke konečnému účtování mezi direktoriem a místodržícími; císařská vláda v Praze byla likvidována.

první polovina června

Direktorium vyslalo zmocněnce do řady evropských zemí, od nichž očekávalo účinnou pomoc. Postupně se dostavil tento výsledek: 1. vůdce Unie protestantských říšských knížat, falcký kurfiřt Fridrich V., zaujal k povstání od počátku jednoznačně pozitivní postoj; 2. savojský vévoda Karel Emanuel poslal pomoc 2 tisíc žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu; 3. saský vévoda Jan Jiří, na kterého spoléhala zejména část české luteránské šlechty (Šlikové atd.), zůstal zpočátku neutrální, ale později se raději spojil s Habsburky (za odstoupení obou Lužic); 4. nepříliš úspěšně pořídilo poselstvo v Nizozemí (jen finanční podpora) a v podstatě s negativní odezvou se setkalo na anglickém dvoře u krále Jakuba (poslal jen několik set vojáků) a později také u hanzovních měst a u polské opoziční šlechty. Čeští stavové se také obrátili o pomoc na stavy ostatních zemí České koruny a habsburského soustátí.

25. června

Na zemském sněmu Moravského markrabství v Olomouci většina jeho účastníků (ovlivněna jednoznačným poukazem Karla st. ze Žerotína na neblahý ohlas povstání v Evropě a dobrodružnost celé akce) prosadila usnesení odmítající spolupráci s českými povstalci. Na obranu Moravy se mělo postavit vojsko (2 tisíce jezdců, 3 tisíce pěších) v čele s Albrechtem z Valdštejna, Petrem Sedlnickým z Choltic a Jiřím z Náchoda. Moravské stavy nabídly jen pomoc při jednáních o smírné narovnání českých stavů s císařem (byla vyslána deputace vedená kardinálem Dietrichštejnem, Lichtenštejnem a Žerotínem do Vídně - Žerotín jednal s císařem ve Vídni již 17. června).

červenec

Slezské stavy na svém sněmu potvrdily věrnost česko-slezské konfederaci (1609) a schválily vojenská opatření namířená proti císaři. Podobně se zachovaly rovněž stavy Dolní Lužice.

Poselstvo direktoria vedené Janem Jesseniem dorazilo do Prešpurku právě v době jednání uherského sněmu o Ferdinandově korunovaci. Navázalo kontakty se stavovskou opozicí, ale další jednání zmařil palatin Forgách, který dal Jessenia zatknout a odvézt do Vídně. Na sněmu se prosadila odpověď vybízející české stavy k jednání s císařem (sněm ale odmítl i pomoc císaři). Rakouští stavové byli naladěni bojovněji a zdržovali císařovy přípravy válečného tažení do Čech.

20. července

Arcikníže Maxmilián (Matyášův bratr) dal zatknout a okamžitě odvézt do internace na zámek Ambras v Tyrolích kardinála Khlesla, hlavního Matyášova rádce a důvěrníka (podporoval tendence k dohodě českých stavů s císařem). Ve Vídni převládla bojovná skupina kolem Ferdinanda Štýrského (podporovaná španělským vyslancem Oňatem), prosazující tvrdé potlačení povstání.

počátek srpna

Císařské vojsko pod vedením Jindřicha Duvala Dampierra překročilo české hranice směrem na Jindřichův Hradec (neúspěšné při jeho dobývání). Již předtím vyrazilo stavovské vojsko Thurnovo do jižních Čech.

3. srpna

Zahájen moravský sněm v Brně za účasti krále Ferdinanda, který žádal jménem císaře, aby stavové povolili průchod císařského vojska do Čech a aby polovina moravského vojska byla dána k dispozici císaři; první žádosti stavové vyhověli, druhá byla zamítnuta.

25. srpna

Z Rakous překročil moravskou hranici císařský Buquoyův sbor a rychlými pochody přes Znojmo a Jihlavu se dostal do Čech k Čáslavi (10. září), kde se spojil s Dampierrovými oddíly. Stavovské vojsko urychleně shromažďovalo posily naverbované druhým vrchním velitelem (od července) Georgem Friedrichem Hohenlohem a postup 'císařských' zastavilo. Buquoyovy oddíly plenily celé okolí, pozdější zásobovací potíže přinutily Buquoye stáhnout své vojsko k Českým Budějovicím.

28. srpna

Na českém zemském sněmu se pokusila skupina konzervativní šlechty vedená Adamem ml. z Valdštejna prosadit návrh na smír s císařem; Thurn a další radikálové však tento pokus zmařili. Došlo ke svolání zemské hotovosti.

25. září

Císařské vojsko ustoupilo k Pelhřimovu a zde vybudovalo vojenský tábor. Moravská zemská hotovost se rozložila v Jihlavě (pěší pluk Albrechta z Valdštejna), u Telče (jízdní pluk Jiřího z Náchoda) a ve Znojmě (jízdní pluk Petra Sedlnického).

12. října

K českému povstání se připojilo Slezsko.

3. listopadu

Císařské vojsko opustilo (pod tlakem Thurnových jednotek, které byly posíleny 3 tisíci muži krnovského markraběte Jana Jiřího Krnovského) pelhřimovský tábor a dalo se na ústup do jižních Čech. Moravská vojenská hotovost se u Jihlavy rozešla.

9. listopadu

Thurnovo stavovské vojsko porazilo císařské oddíly Buquoye mezi Veselím a Lomnicí nad Lužnicí; o několik dnů později bylo také poraženo Dampierrovo vojsko u Nových Hradů. Thurnovy oddíly se pak dostaly až k Vídni.

21. listopadu

Stavovské vojsko v čele s jednotkami savojského vévody (velel jim Arnošt z Mansfeldu) se zmocnilo zhruba po měsíčním obléhání Plzně, hlavní katolické bašty v Čechách.

13. prosince

Na zemském sněmu v Brně žádali císařští komisaři (Fabricius a Michna), aby Morava zachovala věrnost císaři. I čeští stavové vypravili deputaci do Brna (v čele s Matyášem Thurnem) a pokusili se znovu přimět moravské stavy ke společnému postupu. Sněm jejich žádosti nevyhověl a usnesl se (na Žerotínův návrh) doporučit císaři mírové vyrovnání s Čechy.

20. března

Zemřel král a císař Matyáš I. (vymřela jím rakouská větev Habsburků v přímé linii po meči), vlády se ujal FERDINAND II. ŠTÝRSKÝ [1619]; to znamenalo definitivní konec možností o smír znepřátelených stran.

březen

V Praze zasedal zemský sněm, který schválil konfiskaci majetku zjevných odpůrců povstání (rozprodej církevních statků oddálil alespoň dočasně finanční krizi stavovského direktoria). Sněm rovněž vyšel vstříc požadavkům Slezanů.

duben

Stavové Horní Lužice se připojili k českému povstání (k česko-slezské konfederaci).

23. dubna

České vojsko vedené Matyášem Thurnem vpadlo na Moravu a přes Jihlavu a Moravské Budějovice dosáhlo Znojma; ve Znojmě se k Thurnovi připojila část moravské stavovské reprezentace. Thurn postupoval k Brnu.

2. května

V Brně došlo k převratu (za pomoci Thurnova českého vojska); moravská protestantská šlechta v čele s Ladislavem Velenem ze Žerotína ovládla město.

4. května

Zahájen zemský sněm v Brně, který potvrdil svržení zemské vlády (Dietrichštejna z funkce velitele zemského vojska a zemského hejtmana Ladislava z Lobkovic). Bylo zvoleno třicetičlenné moravské stavovské direktorium (12 pánů, 12 rytířů a 6 zástupců královských měst) pro prozatímní řízení zemských záležitostí. Morava se připojila k českému povstání; moravští povstalci vydali svou Apologii, v níž vylíčili porušování práv a svobod císařským režimem.

2. června

Thurnovo vojsko posílené oddíly Moravanů a Slezanů stanulo před Vídní; marně však dobývalo město (nedostalo se mu podpory dolnorakouských stavů).

10. června

Buquoyovo vojsko zvítězilo nad Mansfeldovým stavovským vojskem v bitvě u Záblatí u Vodňan.

31. července

Stavovský generální sněm v Praze (zahájený 8. července) schválil novou ústavu České koruny podle nizozemského vzoru; obsahovala 100 článků, které se týkaly ústavního života celého českého státu (předpisy o vzájemných vztazích, společných otázkách finančních, ochraně evangelické církve, právech stavů, obraně státu apod.). Ústava měla charakter výrazně stavovský, protipanovnický, český stát se přetvořil ve volnou konfederaci pěti zemí (republik); český král byl jakýmsi svazovým prezidentem, jemuž mohli stavové vypovědět poslušnost. Naplnění se však tato ústava nedočkala.

5. srpna

Císařské vojsko v čele s Dampierrem (8 tisíc mužů) bylo poraženo v bitvě u Dolních Věstonic moravskými stavovskými oddíly (4 tisíce mužů) vedenými Bedřichem z Tiefenbachu a Ladislavem Velenem.

6. srpna

Počátek odboje sedmihradského knížete Gabriela Bethlena proti Habsburkům; během měsíce srpna navázány kontakty s českou vládou a jeho vojsko postupovalo Slovenskem (21. září t. r. byl Bethlen zvolen v Košicích hlavou uherského státu).

16. srpna

Hornorakouské a dolnorakouské stavy vstoupily do konfederace se stavy České koruny.

19. srpna

Ferdinand II. byl sesazen generálním sněmem zemí Koruny české z českého trůnu; návrhy na zvolení saského a savojského vévody neprošly, většina (36 šlechticů z 41) se nakonec přiklonila ke kandidatuře vůdce protestantské Unie v Německu, falckého kurfiřta Fridricha Falckého (příbuzného dánského krále Kristiána IV., nizozemského místodržícího Mořice Oranžského, a zejména anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou Stuartovnou uzavřel 24. února 1613 sňatek).

26. srpna

Generální sněm zemí Koruny české zvolil třiadvacetiletého FRIDRICHA FALCKÉHO [1619-1620] českým králem; jeho volbou končila dosavadní vláda třiceti direktorů a nově zvolený král poté obsadil všechny nejvyšší zemské úřady svými přívrženci (nejvyšším kancléřem se stal Václav Vilém z Roupova).

28. srpna

Ferdinand II. Štýrský byl zvolen ve Frankfurtu římskoněmeckým císařem (získal i hlas českého krále jakožto prvního světského kurfiřta).

4. září

Na českém generálním sněmu bylo schváleno třicet tři článků doložky ústavy konfederace pro Moravu.

26. září

Po kratším váhání oznámil Fridrich Falcký českým stavům, že volbu za krále přijímá.

8. října

V Mnichově byla uzavřena tajná spojenecká smlouva mezi vůdcem katolické Ligy, vévodou Maxmiliánem Bavorským, a císařem Ferdinandem II.; Liga se zavázala poskytnout císaři značné vojsko (21 tisíc pěších a 4 tisíce jezdců). Již předtím se zavázal španělský král Filip III., že podnikne ze španělského Nizozemí diverzní útok proti Fridrichově Rýnské Falci a také papežská kurie přislíbila zdvojnásobit od jara 1620 svůj finanční příspěvek císaři.

18. října

Nizozemská vláda zamítla českou žádost o novou půjčku a o přímou vojenskou pomoc; také zasílání dříve dohodnutých měsíčních splátek (50 tisíc zlatých) od konce roku 1619 vázlo. Čeští stavové tak ztráceli nejvýznamnějšího spojence (anglický král Jakub I. se již předtím rozhodl nepodpořit nového českého krále Fridricha); povstání se dostávalo do izolace.

4. listopadu

Korunovace Fridricha Falckého v katedrále sv. Víta administrátorem Jiřím Dikastem a seniorem jednoty bratrské Janem Cyrillusem z Třebíče. Za tři dny byla korunována i jeho choť Alžběta Stuartovna.

konec listopadu

Vojsko Gábora Bethlena spolu s Thurnovými pluky (na 60 tisíc mužů) zatlačilo císařské jednotky u Vídně; z Polska však vpadly na Slovensko a zahájily proti Bethlenovi válku kozácké oddíly Jiřího Drugetha, a tak uherský magnát tajně zahájil jednání s Ferdinandem II. o příměří a stáhl svá vojska od Vídně. Bethlen tak zradil své spojence a umožnil Habsburkům, aby regenerovali své vojenské síly.

V Praze na Starém Městě u kostela sv. Šimona a Judy byl založen nejstarší metropolitní konvent milosrdných bratří (řehole sv. Augustina).

15. ledna

Ujednání spojeneckého svazku mezi českými a uherskými odbojovými stavy na zasedání uherského sněmu v Prešpurku; 8. ledna t. r. byl uherským sněmem Bethlen zvolen 'knížetem' uherským.

konec ledna

Cesta krále Fridricha Falckého na Moravu; u Polné překročil zemskou hranici a přes Třebíč a Moravský Krumlov dorazil 6. února do Brna (uvítání se odmítl zúčastnit Karel st. ze Žerotína), kde přijal hold moravských stavů. Následovala jeho cesta do Olomouce.

4. února

Uzavřeno příměří mezi Ferdinandem II. a Bethlenem (za cenu poskytnutých výhod sedmihradskému knížeti) na dobu od ledna do září 1620. Příměří způsobilo rozruch Fridrichova dvora.

březen

Na zasedání generálního sněmu zemí České koruny se dostavily delegace uherských, dolnorakouských a hornorakouských stavů a uzavřely smlouvu o vzájemné vojenské pomoci (konfederaci - confederatio) proti Habsburkům.

17. března

Za účasti stavovských komisařů byl v kobkách olomoucké radnice na mučidlech vyslýchán někdejší holešovský katolický děkan Jan Sarkander (podezírán z dohody s 'lisovčíky', jak se tehdy označovali žoldnéři, kteří z Polska vpadli na Moravu a způsobili zde mnoho škod). Jan Sarkander byl obviněn z toho, že jim otevřel 5. února t. r. brány města Holešova. Katolický kněz však i při brutálním výslechu svou vinu popíral a zemřel na následky mučení. Pobělohorská katolická Morava získala svého mučedníka: papež Pius IX. jej roku 1859 zařadil mezi blahoslavené a papež Jan Pavel II. jej osobně v Olomouci v květnu 1995 svatořečil.

21. března

Saský kurfiřt Jan Jiří (snad ze zášti vůči Fridrichu Falckému, který získal českou korunu místo něho, a především ze ziskuchtivosti - snaha o ovládnutí Lužice a Slezska) se přiklonil (ač byl sám protestant) na habsburskou stranu a zavázal se k útoku proti lužickým a slezským stavům (za příslib zisku Lužice).

duben

Nastal rozklad českého stavovského vojska (od podzimu 1619 ho vedl rádce krále Fridricha, kníže Kristián z Anhaltu), který byl zažehnán získáním dvouměsíčního žoldu a příchodem posil z Nizozemí (jednalo se o dva pěší pluky - Setonův a J. A. Sasko-Výmarského a jeden pluk jízdní - Stirumův) a pomocného sboru uherských stavů. Z Anglie se do července 1620 dostavil pěší pluk Grayův.

květen

Propuklo povstání sedláků na Táborsku proti řádění žoldnéřských oddílů; k rolnickým nepokojům docházelo i na Žatecku (5 tisíc sedláků), Bechyňsku a Prácheňsku.

3. července

Francie zprostředkovala jednání mezi říšskou Unií a Ligou, které bylo uzavřeno v Ulmu smlouvou o neútočení; tato neutralizace Unie výrazně prospěla Habsburkům (umožnila Maxmiliánovi Bavorskému dokončit vojenské přípravy), oslabila pozici Fridricha Falckého.

24. července

Na pochod se vydala třicetitisícová armáda katolické Ligy (vedená Maxmiliánem Bavorským) směrem na Linec.

20. srpna

Kapitulace hornorakouských stavů (bez boje) před vojskem maršála Tillyho; to obsadilo hlavní opěrné body v Horních Rakousích. Potom pokračovalo v postupu do Dolních Rakous, aby se spojilo s Buquoyovou císařskou armádou.

22. srpna

Na shromáždění uherské protestantské šlechty v Banské Bystrici byl Bethlen provolán uherským králem; Sedmihradsko přistoupilo ke konfederaci a znovu zasáhlo do boje proti Habsburkům.

10. září

Maršál Ambrosio Spinola (ve španělských službách) zahájil útok proti Rýnské Falci; středoevropský konflikt nabýval širšího rozsahu.

13. září

Vojsko saského kurfiřta Jana Jiřího zaútočilo na Chotěbuz v Lužici; počátkem listopadu dolnolužičtí stavové kapitulovali, Hornolužičané ještě odolávali. Okupace Dolní Lužice dokončena koncem listopadu t. r.

16. září

Spojená armáda císaře (8. září u dolnorakouského Oberndorfu) pod Buquoyovým velením a katolické Ligy pod velením Maxmiliána Bavorského a jeho generála Tillyho zahájila tažení do Čech; 20. září překročila hranice u Nových Hradů a 22. září zamířila k Budějovicím. Stavovské vojsko Kristiána z Anhaltu a generála Thurna spěšně ustupovalo z jižní Moravy do Čech; jeho morálka a bojeschopnost klesala.

1. října

Direktorium vydalo výzvu k obraně vlasti proti vojsku Ligy a Habsburků.

počátek října

Císařští agenti navázali tajné kontakty s generálem Mansfeldem, jenž pobýval v Plzni; za finanční příslib zradil české povstání a uzavřel příměří. Císařské vojsko si zajistilo týl a zahájilo přímý útok na Prahu (u Rakovníka se 5. listopadu stavovské vojsko snažilo zastavit jeho pochod, ale bezúspěšně).

8. listopadu

Sychravá podzimní neděle (krátce po poledni) se stala na svazích Bílé hory před Prahou svědkem bitvy spojeného císařského a ligistického vojska (28 tisíc mužů) s českým stavovským vojskem (20 tisíc mužů). Špatně placené stavovské oddíly (byť v lepším strategickém postavení) byly zhruba po dvou hodinách poraženy, vojáci prchali do Prahy. U zdi obory Hvězda se jen statečně bil moravský pluk (naverbovaný z německých žoldnéřů) Jindřicha Šlika. Z celkem podřadné porážky (z vojenského hlediska) se stala 'Bílá hora' tragickým symbolem a těžkým traumatem českých dějin. Vlády se opět ujal FERDINAND II. ŠTÝRSKÝ [1620-1637].