Scrigroup - Documente si articole

Username / Parola inexistente      

Home Documente Upload Resurse Alte limbi doc  

 
CATEGORII DOCUMENTE





BulgaraCeha slovacaCroataEnglezaEstonaFinlandezaFranceza
GermanaItalianaLetonaLituanianaMaghiaraOlandezaPoloneza
SarbaSlovenaSpaniolaSuedezaTurcaUcraineana

BiologieBudovaChemieEkologieEkonomieElektřinaFinanceFyzikální
GramatikaHistorieHudbaJídloKnihyKomunikaceKosmetikaLékařství
LiteraturaManagementMarketingMatematikaObchodPočítačůPolitikaPrávo
PsychologieRůznéReceptySociologieSportSprávaTechnikaúčetní
VzděláníZemědělstvíZeměpisžurnalistika

Klasicismus, osvícenství, preromantismus

literatura

+ Font mai mare | - Font mai mic







DOCUMENTE SIMILARE

Trimite pe Messenger
Prhoň Klátinec, krhútské válečnictví a příznivý vývoj krhútsko-českých vztahů
Vývoj světové literatury - Starověk – mimoevropská literatura
BOJ MLADOKRHÚTU SE STAROKRHÚTY A JEHO PŘÍČINY
Jó, ulice
Krysař
Klíčové rysy kritického realismu v praxi: stručný nástin
NÁBOŽENSKÉ VÁLKY O KVRDLO
Kdož jste boží bojovníci
Půlnoční rock
BURZY

Klasicismus,   osvícenství,    preromantismus

-         Klasicismus vznikl ve Francii ve druhé polovině 17. století s stal se, podobně jako renesance a baroko, životním stylem (tzn., že zasáhl všechny oblasti lidského života)  avšak především šlechty a bohatého měšťanstva. Pomalu odeznívá a končí na přelomu 18. a 19. století.

-         Klasicismus je tedy životní styl, kterým se francouzská společnost a později i společnost jiných evropských států snažila odlišit od příliš náboženského baroka. Největší a nejsilnější projevy klasicismu však byly rozhodně ve Francii.

-         Je to dáno tím, že se Francie ve druhé polovině 17. století stává nejmocnějším, umělecky nejvlivnějším a nejbohatším státem Evropy. Na francouzském trůně je Ludvík XIV., „král Slunce“, který z Francie vytvořil centralizovanou absolutistickou monarchii. (To znamená, že Francie měla jediné centrum moci. Tím bylo panovníkovo sídlo – zámek ve Versailles (Versaj). Panovník – král (monarcha) rozhodoval absolutně o všem a nikdo ho nesměl v jeho rozhodování omezovat.) Tento způsob vlády se stal mezi evropskými panovníky velmi populární a celá řada z  nich se ho pokoušela napodobit.

-         Bohatství a  chování francouzské šlechty a bohatého měšťanstva - buržoazie (byli to pleticháři, sukničkáři, svůdníci, milovali umění a přepych) se příliš neslučoval s katolickými zásadami. Navíc Francie byla zemí, kde i po třicetileté válce byla zachována náboženská svoboda. Vedle sebe zde žili katolíci a protestanti (ve Francii se jim říkalo hugenoti (igenoti)). Proto se ve Francii stává velmi populární filozofie, kterou můžeme nazvat jako racionalismus, z něhož se později vyvinulo osvícenství.

-         Můžeme tedy říci, že filozofií klasicismu je racionalismus, a naopak, z filozofie racionalismu vychází životní styl klasicismus.

-         Nejznámějším představitelem racionalismu je filozof René Descartes (René Decárt). Ten formuloval základní myšlenku racionalismu větou „Myslím, tedy jsem.“ To znamená, že jedinou skutečností je existence bytosti (já), která myslí. Pravdu a skutečnost musíme poznat rozumem. Znamená to tedy, že racionalismus věří v rozumové poznání světa. Tím se naprosto liší od baroka, které tvrdí, že pravda je člověku zjevena Bohem.

-         Klasicismus se jako umělecký směr musel nutně také odlišit od baroka, když už tomu tak bylo ve filozofii. Proti baroknímu naturalismu a smyslnosti (snad až jakési umělecké rozmáchlosti) staví klasicismus střídmost, rozumovou kázeň, rozvahu a výrazovou vyrovnanost. Měřítkem krásy uměleckých děl klasicistů se stala pravda. (Podobně jako se z Francie šíří do Evropy „moderní“ panovnický absolutismus, šíří se i módní filozofie a módní životní styl bohatých – racionalismus a klasicismus. Ovšem ne do všech zemí.)

-         Klasicismus umělecky vychází z antiky (z antického Řecka a Říma) a z renesance.antiky klasicismus převzal přísná estetická pravidla a předpisy, z renesance pak rozumovost, kterou však jedinec - hrdina v klasicismu nevyužívá sám pro sebe, ale pro vyšší- společenské cíle. Proto klasicismus nezobrazuje intimní stránky lidského života (city, nevěru, milostné pletky atd.), ale spíše se zaměřuje na charakterové vlastnosti hrdinů, kteří povyšují společenské cíle nad své osobní zájmy.

-         Přísná pravidla se promítala do různých oblastí lidského života. Např. ve výtvarném umění se autoři soch a obrazů snažili o co největší přiblížení svých děl k antickým vzorům, náměty pro svá díla hledají v antice. Architektura se vyznačovala geometrickou strohostí (trojúhelníky, čtverce a obdélníky) a osovou souměrností staveb. Také zahradní architektura se řídila podle přísných pravidel. I zde byla dodržována osová souměrnost a přesná geometrie. (Stromy a keře byly zastřihovány do geometrických obrazců.) Vzorem se stal tzv. „francouzský park“. Klasicismus ovlivnil i módu a způsoby společenského chování.

-         Podobně  jako v ostatním umění projevil se klasicismus i v literatuře. Podobně jako v antice se literatura rozlišovala na vysokou a nízkou. Mezi vysokou literaturu patřila díla tragická, která čerpala náměty ze života vysokých společenských vrstev. (Snažila se co nejvíce napodobit antické vzory. Proto přejímala antická jména hrdinů i některé dějové náměty.) K nízkým žánrům patřila díla komická. (V nich vystupovali prostí hrdinové „z lidu“ a náměty se také týkaly běžného života lidí.) K tomuto dělení docházelo v klasicistní literatuře jako celku, ale především v tvorbě dramatické (divadelní). Drama (divadelní hra) musela ale zachovávat i tzv. zásadu tří jednot, kterou přesně stanovil řecký filozof Aristoteles ve 4. století před naším letopočtem ve svém díle Poetika. (Jedná se o jednotu místa, času a děje dramatu. Více viz. otázka č. 21.)

-         Z toho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že klasicistní literatura byla značně uniformní (příliš svázaná pravidly).

-         Velkým francouzským dramatikem doby klasicismu byl Pierre Corneille (Pjér Kornej). Žil a tvořil v 17. století a je považován za tvůrce moderní tragedie. Největší ohlas, ale i polemiky (spory) vyvolala jeho tragédie s názvem Cid (Sid). Stručný děj: Španělský šlechtic Rodrigo – Cid zabije v souboji otce své milé Chimeny, protože ten urazil otce jeho. Chimena Cida miluje, ale nad láskou převáží rodinná čest a Chimena žádá krále, aby Cida potrestal. Oba milenci trpí, protože se milují. Ovšem osobní čest řadí nad lásku. Chimena nakonec Cidovi odpouští, ale Cid trvá na tom, aby ho nenáviděla. Nakonec zasáhne král a oba milence smíří s tím, že Cid odčinil svou vinu statečností v boji proti Arabům.

-         V tomto dramatu se objevuje onen klasicistní prvek, kdy hlavní hrdinové odsouvají své osobní city do pozadí a dávají přednost cti, která je vysoce společensky hodnocena.

-         Druhým velkým dramatikem francouzského klasicismu, jehož dílem vyvrcholila klasicistní tragedie byl Jean Racine (Žán Rasén) oblíbenec francouzského krále Ludvíka XIV.. Také žil a tvořil v 17. století, o něco později něž Corneille, kterého svými díly zastínil (byl dokonalejší). Je považován za zakladatele moderní psychologické tragédie. Ve svých dílech sice používá antické náměty, jména a místa, ale v podstatě se snaží zobrazit hrdiny doby, v níž žil a poukázat na jejich problémy. (Antika se stala pouze zástěrkou.)

-         Největší popularity dosáhla jeho tragedie, kterou nazval Faidra (Fajdra). Látku čerpal u řeckého dramatika Euripida (viz. ot. č. 21). Stručný děj: Faidra je manželkou athénského krále Thésea (Tézea). Její muž je už velmi dlouho na válečném tažení v cizině a Faidra se domnívá, že zemřel. Proto se svěřuje svému nevlastnímu synovi jménem Hyppolytos s tím, že už ho dlouho miluje a žádá ho o opětování lásky. Hyppolytos ji však odmítne. Ona mu nabízí, aby se spolu podělili o trůn a společně vládli v Athénách. I to Hyppolytos odmítá. Král Théseus se však nečekaně vrací. Faidra se chce pomstít a navede svou chůvu, aby před Théseem obvinila Hyppolita z toho, že ji zneuctil. Théseus tomu uvěří a vyžene svého syna ze země. Zároveň vyzývá bohy, aby potrestali zločin. To se mu splní, když Faidra vypije jed a před smrtí se ke všemu Théseovi přizná.

-         Toto drama je typickým příkladem Racinovy tvorby. Střetnutí citu (lásky) s osobními egoistickými zájmy, které všechny a všechno zničí. V díle je dokonale propracovaná psychologie hlavní hrdinky, která je zpočátku v zajetí slepé vášnivé lásky k Hyppolytovi. Ta v ní nakonec probudí ošklivost nad sama sebou, a proto vypije jed.

-         Francouzská komediální tvorba vyvrcholila v díle asi nejznámějšího dramatika, který se jmenoval Jean Baptista Poquelin (Žán Baptista Poklén), který proslul pod uměleckým pseudonymem Moliére (Moljér). I on žil a tvořil v 17. století. Ve svých komediích se zabýval mnoha obecnými problémy své doby a snažil se na ně co nejkřiklavěji poukázat. Problematika jeho her byla opravdu široká: od postavení ženy ve společnosti (komedie s názvem Škola pro ženy a Učené ženy), přes chorobnou lakotu  (komedie Lakomec), náboženské pokrytectví (komedie Tartuffe (Tartyf)) až k přetvářce (komedie Zdravý nemocný) atd.. Moliére si díky svým hrám vytvořil obrovské množství nepřátel z řad šlechty a církve. Před nimi ho chránila pouze přízeň krále Ludvíka XIV., který ho vzal do osobních služeb. Moliére nebyl pouze autorem, ale i hercem. Zemřel na jevišti, když vystupoval ve své komedii Zdravý nemocný.

-         Největší proslulosti dosáhl Moliére svými komediemi s názvem Tartuffe a Lakomec. Stručný obsah – Tartuffe: Tartuffe je podlý člověk, který se přetvařuje a chová se jako „svatoušek“. Vloudí se do přízně měšťana jménem Orgon, který mu naprosto podlehne, svěří mu dokonce i svůj majetek a osobní tajemství, které je protikrálovského charakteru (vlastizrada). Tartuffe postupně začíná vládnout Orgonově rodině. Orgon mu slíbí svou dceru za manželku a Tartuffe dokonce určuje i to, koho si má vzít Orgonův syn za manželku. Za zády Orgona Tartuffe svádí jeho manželku a nutí ji, aby mu byla po vůli. Nakonec je za spolupráce celé rodiny Tartuffe před Orgonem usvědčen z nekalých úmyslů, ale i nadále drží Orgona v šachu, protože ví o Orgonově vlastizradě. V závěru hry zasáhne sám král, který Orgonovi za jeho statečnost odpustí a Tartuffa potrestá a zabrání tak zničení rodiny. (Tato komedie vyvolala odpor v církevních kruzích, protože Tartuffe se choval jako „svatošek“, neustále se oháněl mravy a Bohem.)

Stručný obsah – Lakomec: V této komedii vycházel Moliére z komedie antického římského autora jménem Plautus, která nesla název Komedie o hrnci. (Viz ot. č. 21.) Hlavním hrdinou Lakomce je lichvář (půjčuje na obrovský úrok) jménem Harpagon. Ten je ochoten pro peníze obětovat vše, i blaho svých dětí. Zaslíbí je starým, ale bohatým lidem a to i přesto, že syn i dcera milují někoho jiného. Aby syn vyřešil zapeklitou situaci, ukradne otci jeho truhlici, aniž by to otec věděl. Pro Harpagona je to životní tragedie (známý monolog). Nakonec se situace vyřeší, když se nenadále objevuje bohatý otec snoubence Harpagonovy dcery, který je „náhodou“ i otcem snoubenky Harpagonova syna. Lakomci Harpagonovi je navrácena jeho truhlice a nakonec svoluje i ke sňatku svých dětí, protože si berou protějšky ze zámožné rodiny.

-         Moliérovy hry jsou dokonalé tím, že se autorovi podařilo zachytit podstatu lidských

charakterů, které se opakují v různých dobách a společnostech. Proto jsou Moliérovy komedie živé dodnes.



-         V Itálii vznikla v době klasicismu italská komedie, nazývaná jako commedia dell´arte

(komedia delarte). Byla protipólem vznešené klasicistní tragédie. Nedodržovala vůbec žádná pravidla a byla založena především na improvizaci (herci tvořili dialogy přímo na jevišti). Obsah hry byl velmi stručně a heslovitě nastíněn a vystupovaly v něm ustálené postavy (nejčastěji vtipný Pierot a dívka Colombina, boháč Pantalone a sluhové), jinak záleželo jen a jen na hercích, co s námětem provedou. Commedia dell´arte byla velmi oblíbena především u lidového publika. Z tohoto typu komedie vyšel i zakladatel italské národní veselohry   Carlo Goldoni (Karlo Goldony).

-         Vedle divadelních her vznikají ve Francii v době klasicismu i básnická díla. Velkého

úspěchu a popularity dosáhl Jean de la Fontaine (Žán dela Fontén). Byl to autor drobných básnických útvarů, v nichž navázal na tvorbu řeckého autora jménem Ezop, který proslul jako autor bajek. I Jean de la Fontaine vytvořil sbírku s názvem Bajky.

-         Jak již bylo řečeno výše, klasicismus byl propojen s filosofií, kterou označujeme jako

racionalistickou. Z ní se v 18. století vyvinulo osvícenství. K této přeměně došlo v zemích, které se rychle rozvíjely především po stránce technické a průmyslové. Šlo zejména o Anglii a Francii, ve kterých dochází k překotnému budování průmyslu. Tuto historickou situaci nazýváme průmyslovou revolucí. K tomu, aby se mohly průmysl, věda a technika dále vyvíjet,  je potřeba provádět stále nové a nové vědecké výzkumy, a to především v přírodních vědách (matematika, fyzika, mechanika, chemie, geometrie, astronomie, zeměměřičství atd.). Zastánci rozvoje se domáhají toho, aby jim bylo umožněno svobodné vědecké bádání, které bude prováděno na základě poznání dané skutečnosti osvíceným lidským rozumem. Odtud pochází název osvícenství. Obecně lze říci, že osvícenství je „kult rozumu“.  Největšími zastánci osvícenství byli bohatí měšťanéburžoazie (slovo buržoazie je z francouzštiny a volně přeloženo znamená „svobodný měšťan“), kterým osvícenství vyhovovalo nejen jako způsob vědeckého poznání světa, ale i jako filosofie, jež hlásá neustálý pokrok a změny, a to i ve společnosti. Osvícenství odmítalo absolutismus a feudální tradice, kritizovalo církev a slepou víru v Boha a volalo po zrovnoprávnění  všech občanů (myšleno před zákonem – tzn., že zákony budou platit pro všechny stejně).  Tím tato filosofie podrývá autoritu panovníka, šlechty a církve a dokonce i samotný společenský řád – feudalismus, který je typický pro středověk. Mohli bychom říci, že díky osvícenství lidstvo vstoupilo, i když pozvolna, do nového věku, který je charakteristický finančními – kapitálovými vztahy, a který proto označujeme jako kapitalismus, jenž je typický pro novověk. Je jasné, že panovník, šlechta a církev se budou společenským změnám, které osvícenství hlásá, bránit. Proto není divu, že v některých zemích byli osvícenští filosofové pronásledováni a dokonce přinuceni k emigraci a jejich díla byla zakázána. Na druhé straně někteří panovníci podporovali vědecký přínos osvícenství a sami podněcovali zakládání učených společností, knihoven, muzeí a podporovali výzkumy, které s sebou přinášely rychlý rozvoj průmyslu a tím i větší finanční prostředky pro státní pokladnu, tedy pro panovníka.

-         Za kolébku osvícenství je považována v té době nejprůmyslovější země světa, a sice

Anglie. Osvícenská filosofie oslavující lidský rozum, pracovitost a neustálou touhu po pokroku se projevila i v literatuře. Tyto projevy jsou patrné především v prvním dobrodružném románu (tento žánr vznikl v Anglii v 18. století), jehož autorem je Daniel Defoe (Daniel Dyfó), a který nese název Robinson Crusoe (Robinson Kruzó). (Obsah je notoricky známý, nebudu ho proto uvádět. Důležité je si uvědomit, že Robinson, i když se ocitl sám na opuštěném ostrově, „nehodil flintu do žita“ a za pomoci osvíceného rozumu ostrov zcivilizoval.) Vedle dobrodružného románu vznikl v Anglii i román filozofický. Jeho představitelem je politik, kněz a spisovatel - satirik Jonathan Swift (Džonaten Svift). Za vrchol jeho díla jsou považovány Gulliverovy cesty (Guliverovy cesty). Je to román, ve kterém Swift popisuje cesty námořníka Gullivera po různých fiktivních (neskutečných) zemích. Postupně se dostává do Liliputu, kde vládnou trpaslíci, do Brobdingnagu, kde vládnou a žijí obři, do Laputy, kde žijí pouze učenci, kteří se zabývají nesmysly a jeho cestování končí v zemi Hvajninimů – ušlechtilých koní, kteří se pro Swifta stávají vzorem chování a vztahů k sobě i k okolí. Román je vlastně alegorickým (jinotajným) popisem různých typů státních zřízení, která Swift většinou kritizuje. Až v demokracii a osobní svobodě Hvajninimů nachází ideální společnost.

-         Za zemi,kde osvícenství vyvrcholilo, je považována Francie. Francouzské osvícenství má

mnohem političtější charakter, než osvícenství v jiných zemích. Je to dáno tím, že francouzská buržoazie byla nespokojena s absolutismem Ludvíka XV. a jeho následovníka Ludvíka XVI. a připravovala se na převzetí moci. K tomu nakonec došlo formou revoluce, která vypukla v roce 1789. Myšlenkově tato revoluce vychází právě z osvícenství.

Představitelem politického osvícenství byl např. Charles Louis Montesquieu (Šárl Luj Monteskjé), který tvořil v první polovině 18. století. Ve svém převážně filosofickém díle kritizoval především absolutismus a despotismus (vláda z pozice síly). Jeho myšlenky ovlivnily francouzskou revoluci, ale třeba i ústavu USA.

Autorem, který ve svém díle kritizoval především církev a slepou, fanatickou víru v Boha byl Francois Marie Arouet (Fransoa Mari Arue) známý jako Voltaire (Voltér). Je jednou z nejvýznamnějších postav francouzského osvícenství. Za své proticírkevní názory byl vězněn, po propuštění odchází mimo Francii, žije v Prusku a nakonec ve Švýcarsku. Jeho dílo je velmi rozsáhlé, byl to básník, dramatik, prozaik, publicista, historik, ale hlavně filosof. Francouzské osvícenství je někdy označováno jako „doba Voltairova“. Mimo ostré kritiky církve se Voltaire zaměřil i na kritiku absolutismu, bezpráví a fanatismu.

Důležitou postavou osvícenství je i Denis Diderot (Deny Dydro), filosof, spisovatel a teoretik umění, který v letech 1751 – 1765 organizoval vydávání Encyklopedie. Francouzskou Encyklopedii je možno považovat za vyvrcholení osvícenství. Pracovali na ní všichni významní filosofové a vědci té doby (Voltér, Montesquieu, Rousseau, Diderot) a tato kniha se stala nejucelenějším a nejsystematičtějším shrnutím lidského vědění té doby. Protože Encyklopedie byla vědeckým spisem na přísně rozumových základech, byla ve francii na žádost církve panovníkem oficiálně zakázána. I přesto se stala velmi populární.

-         Na konci 18. století se vedle klasicismu objevuje nový způsob postoje k životu, který je

nazýván jako preromantismus, jež v první polovině 19. století přerostl v nový životní styl – romantismus. Preromantismus je tedy jakýmsi pozvolným přechodem od klasicismu k romantismu. (Odsud i název preromantismus – před romantismus.)

-         Zatímco klasicismus je životním stylem majetných vrstev (šlechty a velkoburžoazie) a

jako takový přetrvává i v době francouzské revoluce 1789 – 1795 a Napoleonských válek 1796 – 1815, preromantismus se stal především životním postojem a uměleckým směrem, kterým se prezentovali především měšťané. Ti za pomoci preromantismu vyjadřovali zklamání ze společenského vývoje (zmatek a války, které s sebou přinesla francouzská revoluce pro celou Evropu a následné Napoleonské války, jež se staly katastrofou pro téměř všechny evropské země a jejichž výsledkem byl celoevropský návrat k neoabsolutistickým státním zřízením).

-         Preromantismus je charakterizován odklonem od přísných pravidel, která byla typická pro klasicistní umění a především literaturu. Patrná je také větší citovost preromantismu, čímž se odlišuje od rozumovosti klasicismu. (Proto byl preromantismus nazýván i jako sentimentalismus – byl citový.) Ideálem preromantismu je prostý, nezkažený člověk neskrývající své city (lásku, smutek, radost), který žije v ideálním světě. Ideálním světem je svět přírody neporušený civilizací. Proto se preromantičtí umělci často obracejí do minulost, v níž hledají náměty. Nejčastěji se jedná o dobu antickou (tím se preromantismus shoduje s klasicismem), nebo o dobu raného křesťanství.

-         Ve Francii je za představitele preromantismu považován Jean Jacques Rousseau (Žán Žak Rusó). Spisovatel, filosof a hudební skladatel, který žil a tvořil v 18. století. Přispíval do Encyklopedie články o hudbě. Preromantické názory projevil ve svých dílech Rozprava o vědách a umění a Rozprava o nerovnosti, hlásá návrat k neporušenosti přírody a za neštěstí lidstva považuje majetkovou nerovnost. Také v pedagogickém spisu s názvem Emil čili o vychovávání se projevuje preromantismus. Rousseau v tomto díle klade ve výchově důraz nikoliv na rozum, ale na čistotu citu a přiblížení člověka k přírodnímu životu. Preromantismus pak u Rousseaua vyvrcholil v románu

      Nová Heloisa. Jedná se o tragický milostný román psaný dopisovou formou. Tento spis se    

      stal jakýmsi programovým dílem preromantismu a i romantismu. Román je prodchnut

      vypjatou citovostí hrdinů, kontrasty mezi životem v přírodě a ve společnosti, melancholií,

      popisem přírody atd. Stejné prvky jako v Nové Heloise najdeme i v dílech mnoha

      preromantiků a romantiků (Goethe, Puškin, Mácha, Sandová).

-         Preromantismus jako umělecký směr i jako životní postoj vyvrcholil v Německu.

Německo bylo již od dob raného středověku územně nejednotné, vnitřně politicky i hospodářsky roztříštěné. Německá buržoazie a inteligence neustále volala po jednotném, silném státě, ale jejich výzvy vyznívaly naprázdno. Sjednocení Německa totiž bránily dva mocné evropské státy: Francie a Habsburská monarchie (Rakousko), které silném a jednotném Německu viděly ohrožení svého velmocenského postavení v Evropě. Z tohoto důvodu je v Německu preromantismus považován za výraz zklamání nad neuskutečněným sjednocením.  Proto není divu, že se němečtí filosofové této doby zamýšlejí nad obecnými národními otázkami. Představitelem této filosofie je Johann Gottfried Herder (Johan Gotfríd Herdr). Jeho myšlenky, které formuloval ve svém díle již v 18. století ovlivnily národní cítění evropských národů a přispěly k tomu, že si lidé začali uvědomovat svou národní identitu (příslušnost). Herder totiž tvrdil, že moderní národ má nejen společnou historii, ale i jazyk a především kulturu včetně kultury lidové. Ta je pro národní cítění velmi důležitá. Ve svém díle Myšlenky k filozofii dějin lidstva vyjádřil své přesvědčení, že se v budoucnosti rozhodujícím dějinným činitelem stanou slovanské národy. Těmito názory podpořil proces národního obrození v Čechách.

-         Největší postavou německého preromantismu je beze sporu Johann Wolfgang Goethe

(Johan Volfgang Géte). (1749 – 1832) Byl to vzdělanec, politik, filosof a spisovatel. Byl členem a nejvýznamnější osobností literárního hnutí Sturm und Drang (Šturm und Drank) v překladu Bouře a vzdor, které sdružovalo mladé, vlastenecké a nespokojené autory, kteří se přikláněli k preromantismu. Jeho dílo je rozsáhlé, ale nejvíce se Goethe proslavil dvěma díly. Tím prvním je román Utrpení mladého Werthera (Vertra), který je psaný formou dopisů a deníkových záznamů. Hlavní hrdina, citově založený mladík, chce žít plnohodnotným, přirozeným životem. Okolní svět je však krutý a zraňuje jeho city. Hrdina v něm nenachází pro sebe místo a proto volí sebevraždu. Utrpení mladého Werthera vzbudilo po svém vydání obrovský ohlas a je označováno jako nejproslulejší literární událost 18. století. Ovšem největší popularitu získala Goethova dvoudílná veršovaná tragedie s názvem Faust. (Později byl vydán i jako veršovaný román.) V tomto díle Goethe vychází z staré pověsti o doktoru Faustovi, který v touze za poznáním upíše svou duši ďáblu, a tím propadne jeho duše peklu. Jenže Goethe tento námět zpracoval velmi originálním způsobem. Jeho Faust také upisuje svou duši ďáblu (Mefistoteles), ale má možnost úniku, jestliže ho Mefistoteles v jeho přáních neuspokojí. Doktor Faus je v Goethově podání člověk, který na cestě za osobním uspokojením ničí i buduje, zanechává za sebou zmar i nadšení, je schopen citů, ale stává se i bezcitným, je vtělením zla, ale i ušlechtilosti a dobra. Tyto rozpory jsou pro něj typické. Jeho duše je nakonec zachráněna poté, kdy Faust zjišťuje, že smyslem života jedince je služba celku – společnosti. Faust je vlastně symbolem činorodého lidství, které žene lidstvo kupředu a nikdy není uspokojeno.

-         Preromantismus na začátku 19. století přerostl v nový životní styl, který zasáhl celou

Evropu a nazývá se romantismus.

 

DISTRIBUIE DOCUMENTUL

Comentarii


Vizualizari: 2187
Importanta: rank

Comenteaza documentul:

Te rugam sa te autentifici sau sa iti faci cont pentru a putea comenta

Creaza cont nou

Distribuie URL

Adauga cod HTML in site



Termeni si conditii de utilizare | Contact
© SCRIGROUP 2019. All rights reserved