Krhútské legendy

Krhútské legendy

     Rané období krhútských dějin je bohaté na krásné legendy, z nichž některé, bohužel zcela zkomolené, přejali Lucemburčané a jejich prostřednictvím, oklikou přes Karla IV. a rádio Luxemburg, pak i Čechové a nestydatě si je přivlastnili. Dovolte mi, abych zde reprodukoval ve stručném extraktu někter é z významnějších krhútských legend v jejich původní formě.

Legenda o založení Ejči pod Mejknínem

     Statečný bujar Krhút unesl plavou dívku Mrzenu z jejího otcovského domu nedaleko Prahy. Kráčeli zvolna jako svobodní ptáci, celá zem se před nimi vlnila a nesla je, jak moře kolébá rozpustilý člun. Věděli všechno a vše znali, protože si všechno dovedli pojmenovat. Co je to za květinku? Kde jsi ji našla? Hele, budeme jí říkat třeba trefulka. Tak vznikla krhútská řeč, jen málo se lišící od češtiny.
     Dlouho šel Krhút s Mrzenou, kavka a havránek nad nimi kroužili, řeky je vedly a lesy mátly, byli šťastni, vděční za doušek vody, za úsměv druha, za malinu na stráni i za ptačí zpěv. To vše si brali s sebou, aby nepřišli s prázdnou a měli co odkázat národu, který založí .
     Tu došli jednoho dne k obrovské řece, která měla jen jeden břeh - druhý břeh byl už onen břeh. Poznali, že došli k cíli, že tady jsou doma. Slovo dalo slovo a zrzavá krasavice Mrzena po kratším zdráhání svolila, aby tu založili národ. Nezkušený Krhút si však při tom počínal tak neobratně, že se Mrzena rozesmála a zvolala šibalsky:
     'Ej, či pod mým klínem ještě cosi jest?'
     A vzala radši osud národa do svých rukou.
     Město, které se pak brzo rozrostlo na onom místě, bylo nazváno na památku této nezapomenutelné poznámky 'Ejči pod mým klínem'. Později, zkomolením, se z toho stalo Ejčí pod Mýknínem, až nakonec dostalo podobu Ejč pod Mejknínem.
     Potud ovšem pověst, kterou nelze doložit spolehlivým dokumentem: ale kronikář Vrba Hrbata nazývá ve své knize stoliční město ještě Eytzy pod Myknjnem, správně však - jak podotýká - 'Eytzy sub meam vaginam' nazývati se má.

Pověst o Pivoji

     Je známo, že po smrti knížete Kroka měla nastoupit na prestol knížecí jeho nejstarší dcera Kazi, o které se pravilo, že byla moudrá, a i čeští dějepisci přiznávají, že znala léčivou moc bylin a dovedla předvídati budoucí věci. Přirozeně, že se o sňatek s ní ucházela řada plahounů, kteří se chtěli lacino přiženit na českou stolici. Nejdrzejší mezi nimi byl jakýsi Lučan, doslova prý 'vedra a drzounek', o kterém se vyprávělo, že je veliký kanec. Za Kazi neustále dolézal na Vyšehradě mladý a silný Krhút, jménem Pivoj, z rodu Klátinců, který sem zavítal jako posel věrozvěsta Ibiše Zlemejže. I stalo se, že jednoho dne přistihl onoho Lučana, jak se jižjiž sápe po nešťastné Kazi, chtěje ji násilím donutit, aby mu byla po vůli, a tak ji učinit svou manželkou. Statečný Krhút Pivoj se na tohoto kance statečně vrhl, vrazil mu strašných pár facek, pak jej vyzdvihl jako pírko a mrštil s ním do prostoru: dotyčný byl spatřen, jak dopadá kdesi v Rakousích, odkud se dostal domů až po čase, s tuberkulózou páteře, zatímco se Kazi zamilovala do Pivoje a že si jej vezme. Ale oho! čeští kmeti se zděsili možnosti, že by na český prestol zasedl Krhút a přinesl s sebou nevázané mravy ejčské: postavili se rázně proti sňatku a skončilo to tím, že se po krátké válce sňatek konal (byl uzavřen tzv. Kazimír), ale oba novomanželé byli donuceni zřeknout se českého trůnu, což rádi učinili a odebrali se do Ejči pod Mejknínem. Čechové pak prohlásili, že Libuše (ta potrhlá hysterka!) je ze tří sester nejmoudřejší, a proto se stává kněžnou.

Honimír a jeho chemik

     Za panování věrozvěsta Trudomysla byl pověřen jistý šupák jménem Honimír, aby se porozhlédl po kraji a postaral se o založení a rozvoj krhútského národního nápoje. Honimír to vzal s jedním chemikem na holport; jméno chemika se bohužel nedochovalo, pouze se o něm v pověsti uvádí, že byl velice zdatný ve sportu; házel skvěle mlatem, dokonale mlel pantem, skákal prntu a vynikal v běhu o čtyřech.
     Jinak Honimír - jak samo jeho jméno napovídá - byl člověk mírumilovný, honící mír za každou cenu, smířený se vším, takže mu někteří přátelé říkávali familiérně Čandra. Tito dva učenci - Honimír a jeho chemik - objevili na samém pomezí krhútské země soutok čtyř zajímavých řek, který nemohl ujít jejich pozornosti: jedna měla vodu sladkou, druhá slanou, třetí hořkou a čtvrtá kyselou. Chemik pak zjistil, že smícháme-li vodu těch čtyř řek v určitém poměru a povaříme se zelenými šištičkami chmele, vznikne nápoj lahodný, zdravý a snadno pitelný - jakési pivo.
     Na místě soutoku čtyř řek postavili posléze velké průmyslové město, které k oslavě boha Lomikela nazvali Pluzeň (jak víme, pohybuje se Lomikel cukavým pohybem po pluzních), jednotlivé řeky pak starými krhútskými jmény Mře, Uslava, Huhlava a Radbuza.

POZNÁMKA: Mře a Huhlava jsou termíny známé ze žalobeje; Uslava je z uslaviti - t.j. slaviti do úplného uslavení. Radbuza byla pak nazvána na památku toho, že Honimír své spolupracovníky 'rád buzeroval'. S tím souvisí i celý omyl českého podání legendy, které učinilo z Honimíra jakéhosi 'Horymíra' (!) a z chemika - 'Šemíka'! Snad proto, že se vyprávělo, jak Honimír na zmíněném chemikovi rád rajtoval. Ale pozor! Pivo se nestalo krhútským národním nápojem navzdory úsilí všech honimírů a chemiků! Jak upozorňuje důtklivě Bohdan Šumavanský, krhútským národním nápojem bylo píno - směs piva a vína půl na půl. Leda, že by se mýlil - osobně jsem viděl Šumavanského pít všechno.

Lucka a válka

     Nově objevené krhútské texty, nalezené neznámým dárcem Vaňáčkem na půdě usedlosti č.14 ve Vísce u Bezdězu, tak zvané Rukopisy vísecké (anglicky Whisky-Manuscripta), vrhají zajímavé světlo na to, jak starý šovinista Kosmas, jeden ze šesti gramotných Čechů té doby, některá témata přímo kradl a pak doma potají prznil.
     Jasným dokladem toho je starokrhútská zpráva, nazvaná Válka o Lucku (ano, přátelé, o Lucku, nikoli o Lucko!). V paskvilu, který dlouho budil smích současníků, až se nakonec vžil, vypráví Kosmas (a po něm jeho věrný nohsled Alois Jirásek) o jakémsi agresívním luckém knížeti Vlastislavovi, který údajně prohrál válku s českým mírumilovným knížetem Neklanem, jehož v bitvě u Levého Hradce zastupoval jakýsi Tyrl. Tímto kronikářským záznamem se zcela nelogicky prolíná příběh luckého pastorka, kterého matka-hadačka navede, aby uřízl uši prvnímu skolenému protivníku a zdrhl. On tak učiní a doma najde svou ženu - Češku - zabitou a bez uch.

POZNÁMKA: Věc je nám hned jasná, nahlédneme-li do 7. kapitoly Rukopisů víceckých, které jsou psány vzácnou starokrhútskou azdubou. Zatímco východoslovanské národy totiž dávaly přednost azbuce, psávali krhútštf Pretoslované azdubou a jen zcela výjimečně ornamentální azolší.

     Krhútským avatárem byl v té době hordubal Vlast braň i slav, jemuž Češi říkali Vlastislav, Krhúti pak Branislav. Slyšel na obé. Byl vladařem moudrým, statečným a tudíž laskavým, protože si nemusel kompenzovat žádné komplexy. Měl krásnou dceru, která se jmenovala Lucka. Sídlili v Posteloprdech (nyní Postoloprty). Protože Branislav neměl syna, ucházel se o Lucku český kníže Neklan, aby tak přičlenil úděl posteloprdský k území Čechů pražských, kteří na sebe vzali těžké břemeno sjednocení kmenů obývajících českou kotlinu. Počínali si při tom trpělivě a mírumilovně, užívajíce k tomu sňatků, vyhlazování, úkladných vražd a přesvědčování – Slavníkovci by mohli vyprávět!
     Nedivme se, že dobrák Branislav odmítl dát dceru Lucku českému knížeti, vždyť jeho přezdívka Neklan (vlastním jménem se jmenoval Nesmysl) znamenala tolik co lati nský výraz impotent.

POZNÁMKA: Jména tehdy nebývala dávána lidem podle nějakých svatých, ale podle jejich vlastností, schopností a potřeb, jako např. u Indiánů (Sedící vůl a pod.), takže kladné typy byly nazývány Vlastislav, Budislav, Křesomysl, a naopak darebáci a neschopní lidé té doby sluli zpravidla Hněvsa, Jakeš, Biľak, Bořivoj a podobně.

     Branislav svou dceru miloval, a tak jí přál to nejlepší, čeho lze v lidském životě užít. I vzkázal českému knížeti, že spíše 'Lucka neklána uschne, kníže nechť sám si v posteli prdí!'
     Toto zdvořilé, byť lapidární odmítnutí pokládali Čechové za vážné vměšování do vnitřních záležitostí (Neklan byl zřejmě vnitrák) a hotovili se k boji. Ani Krhúti nelenili, mnoho dobrovolníků se sešlo do této války o Lucku: říkali si Luckani a Lucka jim vlastnoručně vyšila prápor s heslem Neklan je vůl.
     V bojích Krhúti postupovali, blovický sbor vydržel nápor Vršovičáků, vimperský pluk rozprášil hloubětínské hrdlořezy a posteloprdská elita stanula téměř před Prahou u Levého Hradce. Suchdol hořel jako vích slámy. Tehdy - podle zvyku Přemyslovců - se Neklan obrátil o pomoc do Němec. Krhúti byli zezadu napadeni Bavory a drážďanský vévoda na ně vytáhl od Sas. Zároveň poslal Neklan do Branislavova ležení najatého Tyrla, kterého mu zapůjčil sultán . Branislav padl pod ranou zákeřnou, Krhúti byli rozprášeni. Tyrl se stal českým národním hrdinou a Lucka byla jata: dříve si však uřízla obě uši, aby nemusela poslouchat Neklanovy kydy.

POZNÁMKA: Teprve nyní vlastně dostává Kosmovo vyprávění smysl; zamysleme se však aspoň na okamžik nad tím, jak by to u nás vypadalo, kdyby tehdy podlehli pražští Čechové!