Orientace v prostoru a kognitivní mapy

Orientace v prostoru a kognitivní mapy

#Krysy, včely a lidé

Většina studií, které jsme do této chvíle popsali, se týkala způsobu, jímž reprezentujeme představy jevů, na něž jsme se nejprve dívali, pak je vnímali a nakonec si je představili. Další výzkum dokazuje, že si můžeme představy v podobě map tvořit čistě na základě fyzikální interakce s prostředím, včetně navigace v prostředí, a to dokonce i tehdy, nemáme-li možnost „spatřit celý obraz“, jako je letecká fotografie, plánek ap. Vnitřní reprezentace fyzikálního prostředí cíleně soustředěné na prostorové vztahy se často nazývají kognitivní mapy. Tyto mapy patrně nabízejí mentální reprezentace simulující zvláštní prostorové znaky zevního prostředí (Rumelhart a Norman, 1988).

Jedny z prvních prací v oblasti výzkumu kognitivních map provedl Edward Tolman v třicátých letech 20. století, v době, kdy psychologové kognitivní procesy, a vůbec všechno, co se nedalo pozorovat nebo měřit přímo, nebrali nijak vážně. V průběhu jedné studie se Tolman a jeho kolega C. H. Honzik (1930) zajímali o schopnost krys zvládnout orientaci v bludišti, jež je na obrázku 7.11. Krysy rozdělili do tří skupin:

@Obr. 7.11 (Obr. 7.11): Krysí mapa

Edward Tolman zjistil, že si krysy v bludišti v průběhu behaviorálních experimentů zřejmě vytvářejí jeho mentální mapu.

1. V první skupině se krysy musely naučit orientaci v bludišti a jejich odměnou za pouť od startu k cíli byla potrava. Krysy se nakonec naučily bezchybně proběhnout bludištěm (tj. nevstupovaly do slepých uliček, nedělaly chybné odbočky).

2. Druhá skupina krys byla rovněž umístěna do bludiště, za dosažení cíle však odměněna potravou nebyla. Výkon těchto krys se v průběhu doby zlepšoval, dělaly však větší počet chyb než skupina krys odměňovaná potravou. Výsledky nejsou překvapivé, lze očekávat, že odměňovaná skupina má lepší důvod učit se.

3. Uvažme však nakonec třetí skupinu krys. Po dobu deseti dnů učení nedostaly žádnou odměnu v podobě potravy. Jedenáctý den se v cíli prvně objevila potrava. Učení krys se dramaticky zlepšilo na základě této jediné odměny - krysy proběhly bludištěm stejně dobře jako krysy z první skupiny, navíc v menším počtu pokusů.@@

Co přesně se učily krysy v Tolmanově a Honzikově experimentu? Zdá se nepravděpodobné, že by se prostě učily „Tady se otoč vpravo, zde vlevo“ atd. Spíše, jak dokazoval Tolman, se učily kognitivní mapu, niternou reprezentaci bludiště. Touto argumentací se Tolman stal jedním z prvních kognitivních teoretiků dokazujících význam mentálních reprezentací, z nichž vychází chování.

V následujících desetiletích se ukázalo, že jakýsi druh kognitivních map patrně vytvářejí i velmi jednoduší živočiši. Dokonce mohou být schopni „přeložit“ reprezentaci svého obrázku do primitivní, vývojově založené (prewired), analogové, a snad i symbolické podoby. Například Karl von Frisch (1962, 1967), německý vědec, jenž získal Nobelovu cenu, zkoumal chování včel v době, kdy se vracely ke svému úlu poté, co někde našly zdroj nektaru. Je zřejmé, že včely dokážou nejen tvořit představované mapy, které umožňují dostat se ke zdrojům potravy, ale dovedou i užít do jisté míry symbolickou podobu komunikace za účelem sdělení této informace dalším včelám. Konkrétně řečeno - různá uspořádání jejich „tance“ reprezentují odlišné významy sdělení. Tanec v kruhu např. určuje zdroj potravy v okruhu méně než 100 metrů od úlu. Tanec do podoby osmičky určuje vzdálenější zdroj. Podrobnosti tohoto tance (např. ve vztahu ke kývavým pohybům) se mezi jednotlivými druhy včel odlišují, základní princip je zřejmě u všech druhů včel stejný.[1] Jestliže vývojově nižší včela si dokáže určitým způsobem zobrazit cestu k nektaru, jaký typ kognitivních map můžeme očekávat u člověka?

Zdá se, že lidé užívají při tvorbě a užívání kognitivních map tři druhy znalostí: 1. dominanty nebo mezníky (landmark knowledge; Thorndyke, 1981), což jsou informace o jednotlivých znacích nějakého místa, které mohou být založeny jak na reprezentaci představ, tak výroků; 2. určení cesty (route-road knowledge; Thorndyke a Hayes-Roth, 1982), jehož součástí jsou specifické směry a trasy přesunu z jednoho místa na jiné místo a které mohou být založeny jak na procedurální, tak na deklarativní paměti; 3. zaměření (survey knowledge; Thorndyke a Hayes-Roth, 1982), jehož součástí jsou určené vzdálenosti mezi jednotlivými mezníky (podobně jako je tomu na mapách), které mohou být reprezentovány jak v podobě obrazné představy, tak jako výroky (např. coby numericky specifikované vzdálenosti). Tato i další pozorování dokládají, že lidé užívají při reprezentaci představ, jako jsou obrázky map, jak analogický, tak výrokový kód (McNamara, Hardy a Hirtle, 1989; J. A. Russell a Ward, 1982).

#Mentální zkratky

Užíváme-li tyto tři druhy znalosti (dominanty - mezníky, určení cesty a zaměření), uplatňujeme zřejmě někdy i mentální zkratky, která ovlivňují naše určování vzdálenosti. Tyto mentální zkratky jsou kognitivní strategie nazvané heuristiky. Hustota mezníků v nějaké oblasti, jak se zdá, mnohdy působí na naši mentální představu této oblasti. S rostoucí hustotou mezníků v dané oblasti roste odhad vzdáleností v této oblasti. To znamená, že lidé mají tendenci zkreslovat své představy tak, že jejich mentální odhad vzdálenosti roste úměrně počtu dominant (Thorndyke, 1981).

Odhadujeme-li vzdálenosti mezi jednotlivými fyzickými lokalitami (např. mezi městy), mívají poznatky týkající se cesty větší váhu než zaměření, a to i v případě, že si pokusné osoby vytvářejí mentální mapu na základě studia mapy (McNamara, Ratcliff a McKoon, 1984). Jestliže byly testované osoby požádány, aby určily, která města byla na mapě, byla doba mezi vyslovením dvou názvů míst kratší v případě, pokud tato místa byla vzájemně bližší co do vzdálenosti po silnici než když vzdušnou čarou ležela blízko (obr. 7.12).

@Obr. 7.12 (Obr. 7.12): Znalost cesty po silnici versus znalost mapy

Které město je blíže k Plotišti: Nová Lhota, nebo Stará Lhota? Zdá se že při užívání kognitivních map spíše užíváme znalost cesty - i tehdy, jestliže protiřečí představě získané z mapy.@@

Podle Barbary Tverské (1981) užívání heuristiky při manipulaci kognitivními mapami dokazuje, že poznání založené na výrocích ovlivňuje poznání založené na představách přinejmenším tehdy, jestliže lidé řeší problémy a odpovídají na otázky týkající se představ. V některých situacích pojmová informace patrně zkresluje mentální představy. V těchto situacích může způsob, jímž lidé odpovídají, lépe vyložit výroková strategie než strategie založená na představách. Tato zkreslení zřejmě reflektují potřebu pravidelnosti charakteristik mentálních map. Úhly, linie a tvary jsou reprezentovány spíše jako abstraktnější geometrické formy, než ve skutečnosti jsou:

1. Pravoúhlé zkreslení. Lidé mají sklon reprezentovat křižovatky (např. ulic) v pravém úhlu častěji, než odpovídá skutečnosti (Moar a Bower, 1983).

2. Heuristika symetrie. Lidé mají tendenci reprezentovat tvary (např. států nebo zemí) symetričtěji, než odpovídá skutečnosti (B. Tversky a Schiano, 1989).

3. Heuristika rotace: Při reprezentování obrazců a jejich hranic, které jsou zešikmené, mají lidé sklon zkreslovat obrazce ve směru vyšší vertikality nebo horizontality, než odpovídá skutečnosti (B. Tversky, 1981).

4. Heuristika souběžnosti. Lidé mají tendenci reprezentovat mezníky (dominanty) a hranice, které jsou vzájemně nesouběžné, tak že jejich mentální představy zkreslí do větší míry vyrovnání, než odpovídá skutečnosti (tj. zkreslíme způsob, jímž je seřazena řada obrázků nebo předmětů, B. Tversky, 1981).

5. Heuristika relativní polohy. Lidé mají sklon reprezentovat vzájemnou polohu jednotlivých mezníků nebo hranic tak, že zkreslují jejich mentální představy způsobem, jenž spíše než by byl reflexí jejich skutečných polohových vztahů, přesněji reflektuje pojmové znalosti kontextu, v němž jsou milníky a hranice umístěny.

Chcete-li si představit, jak se uplatňuje heuristika relativní polohy, zavřete oči a představte si mapu USA. Je Reno ve státě Nevada západně, nebo východně od San Diega ve státě Kalifornie? Albert Stevens a Patty Coupeová (1978) se v sérii pokusů tohoto druhu ptali pokusných osob tímto druhem otázek a zjistili, že si jejich převážná část myslí, že San Diego leží západně od Rena. Z toho plyne, že pro většinu Američanů vypadá mentální mapa podobně jako obrázek 7.13a. Ve skutečnosti je Reno západně od San Diega, jak ukazuje správná mapa na obrázku 7.13b.

@Obr. 7.13 (Obr. 7.13): Heuristika relativní polohy

Která z těchto map (A, nebo B) přesněji zobrazuje vzájemnou polohu Rena, Nevady a kalifornského San Diega?@@

Pozn. red.: Zbyněk Vybíral ve své knize Psychologie lidské komunikace (Portál, 2000) uvádí příklad z našeho prostředí. Na otázku: „Leží severněji Praha, nebo Ostrava?“ většina dotázaných uvádí, že Ostrava má severnější polohu. Praha je v mentální mapě obyvatel České republiky zakreslena „uprostřed“, zatímco Ostrava leží „na severu“.

Lze argumentovat, že část této heuristiky rovněž ovlivňuje percepci prostoru a tvarů (viz kap. 4). Například heuristika symetrie se zdá působit stejně silně na paměť jako na vnímání (B. Tversky, 1991). Existují rozdíly mezi percepčními procesy a procesy reprezentace (výrokové i ve formě představ). Heuristika relativní polohy kupř. ovlivňuje mentální reprezentace víc, než působí na percepci (B. Tversky, 1991).

@Obr. 7.14 (Obr. 7.14): Mentální mapy: pohled od protinožců

„Pamatuj; na vrcholu světa JE Austrálie, nikoli USA - a už vůbec ne Rusko.“ Vyjdete-li z mapy, kterou nakreslil australský žák, reprezentuje mentálně mapu světa stejně, jako ji reprezentujete vy?@@

Tim Saarinen (1987) objevil doklady mohutného vlivu sémantického neboli výrokového vědění na obrazové reprezentace map světa. Studenti ze 71 míst ve 49 státech byli požádáni, aby načrtli mapu světa. Většina studentů, včetně Asiatů, nakreslila europocentrický pohled na svět. Mnozí Američané zachytili pohled na svět, jehož středem byla Amerika, několik málo dalších studentů nakreslilo pohled, jenž zvýrazňoval jejich vlastní zemi (viz kupř. obr 7.14, na němž je svět, jehož „středem“ je Austrálie). Řada studentů kromě toho kreslila s jistým zkreslením, které zvýrazňovalo dobře známé, významné země, zatímco velikost méně známých zemí zmenšovala (např. v Africe).

Konečně práce Stephena Hirtla a jeho kolegů dokazuje, jak může výroková znalost sémantických kategorií ovlivňovat reprezentaci v podobě představ map. V jedné studii (Hirtle a Mascolo, 1986) zkoumali vědci vliv sémantického seskupování (clustering) na odhad vzdáleností. Hirtle ukázal testovaným osobám mapu řady budov. Úkolem pokusných osob bylo určit vzájemné vzdálenosti mezi různými dvojicemi budov. Pokusné osoby měly sklon zkracovat vzdálenosti mezi dominantami, které se vzájemně podobaly, zatímco vzdálenosti mezi navzájem méně podobnými prodlužovaly. Podobná zkreslení zjistili Stephen Hirtle a John Jonides (1985) při tvorbě mentálních map měst, v nichž vyšetřované osoby žily (Ann Arbor, Michigan).

Výzkum kognitivních map znovu ukázal, jak studium představivosti dokáže pomáhat pochopení lidské adaptace na prostředí, tj. inteligence. Chceme-li přežít, musíme se v prostředí, v němž žijeme, orientovat. Musíme se dostat z místa na místo a někdy si v rámci navigace představit cestu, kterou musíme projít. Klíčem k tomuto druhu adaptace je představivost. V některých společnostech (Gladwin, 1970) je schopnost navigovat s pomocí jen velmi mála vodítek otázkou života a smrti. Pokud by navigovat neuměli námořníci, nakonec by se ztratili a pravděpodobně zemřeli žízní nebo hladem. Naše představivost je tedy potenciálem našeho přežití, je klíčem k inteligenci každodenního života.

V prostorových a jim blízkých dovednostech existují rovněž pohlavní rozdíly. Ženy si snadněji zapamatovávají, kde něco viděly (paměť pro místo v prostoru), mužům jde snadněji mentální rotace prostorových představ (Silverman a Eals, 1992).

#Textové mapy

Do této chvíle jsme probírali tvorbu kognitivních map založených na procedurální paměti (např. sledování nějakého směru cesty, jako to dělá krysa v bludišti), na výrokových informacích (např. užitím mentální heuristiky) a na pozorování grafických map. Podle Barbary Tverské a jejích kolegů (Franklin a B. Tversky, 1990; Taylor a B. Tversky, 1992a, 1992b) jsme kromě toho schopni tvořit kognitivní mapy na základě slovního popisu. I ony mohou být stejně přesné jako kognitivní mapy vytvořené na základě pohledu na grafickou mapu. Další badatelé došli k podobným výsledkům v průběhu studia porozumění čtenému textu (Glenberg, Meyer a Lindem, 1987).

V rámci úvah o své práci si Barbara Tverská všimla, že čtenáře v průběhu výzkumu přiměla, aby si sami sebe představili jako účastníky, nikoli coby pouhé pozorovatele nějaké imaginární scény. Zajímalo ji, zda lidé tvoří své představy a manipulují jimi v případě, že si sami sebe představují coby účastníky scény, jako to bylo v jejím výzkumu, odlišně, než v případě, cítí-li se v takové scéně být objektivními pozorovateli - jak tomu v případě jejího výzkumu nebylo. Tverská uvažovala o tom, jestli výroková informace může hrát výraznější roli v mentálních operacích, uvažujeme-li o scéně, jejíž jsme součástí, než je tomu ve scéně, kde jsme pozorovateli. Položka 4 v tabulce 7.3 ukazuje, že zjištění týkající se kognitivních map dokládají, jak je konstrukce našich představ založena na procesech, které jsou analogií percepce, i na procesech, jež se opírají o reprezentaci výroků.

Zůstává nejasné, zda lze diskusi o výrocích versus představách v tradičně prezentovaných pojmech rozhodnout. Odlišné podoby mentální reprezentace jsou někdy chápány tak, jako by se navzájem vylučovaly. Jinak řečeno - často uvažujeme v pojmech otázky: „Jaká reprezentace informace je správná?“ Často však tvoříme falešné dichotomie a máme za to, že alternativy se vzájemně vylučují, přičemž ve skutečnosti mohou být komplementární. Například na modely předpokládající představy a modely předpokládající výroky lze pohlížet jako na protiklady. Tato protikladnost však není v povaze jevů, spíše je v našem chápání jejich vztahů. Lidé snad mohou užívat oba druhy reprezentace. Byť mohou teoretici zastávající model výrokové reprezentace mít za to, že všechny reprezentace jsou v zásadě výrokové, je dost dobře možné, že jak výroky, tak představy jsou zastávkami na cestě k bazálnější a primitivnější podobě reprezentace ve vědomí, reprezentace, o níž zatím nemáme ponětí. Ve prospěch jak výrokové reprezentace, tak reprezentace na základě představ lze snést řadu argumentů - otázka, kterou se musíme zabývat nyní, se ptá, kdy užíváme jeden, nebo druhý typ.

#SHRNUTÍ

1. Některé základní hypotézy popisující reprezentaci poznatků ve vědomí. Reprezentace poznatků zahrnuje řadu způsobů, jimiž naše vědomí vytváří a modifikuje mentální struktury, které jsou zástupci toho, co víme o světě mimo naše vědomí. Reprezentace poznatků obsahuje jak jejich podobu deklarativní (vědět „že“), tak nedeklarativní (vědět „jak“). Prostřednictvím představivosti tvoříme analogové mentální struktury zastupující jevy, jež právě v této chvíli neprocházejí čitím ve smyslových orgánech. Představivost se týká všech smyslových systémů, její nejčastěji laicky popisovanou a kognitivními psychology zkoumanou podobou je zraková představivost. Některé studie (např. výzkum nevidomých jedinců a některá zkoumání mozku) dokládají, že zraková představivost může zahrnovat dva vymezené systémy mentální reprezentace: jeden systém zpracovává neprostorové zrakové atributy (např. barvu a tvar), druhý atributy prostorové (např. umístění a orientaci v prostoru, porovnávání velikosti a vzdálenosti).

Podle Paiviovy hypotézy dvojího kódování existují dva odlišné mentální kódy reprezentace poznatků - jeden kóduje představy, druhý slova a ostatní symboly. Představy jsou reprezentovány v podobě analogií forem, které smyslově vnímáme. Naproti tomu jsou slova a pojmy kódovány v symbolické podobě, která analogií není.

Alternativním pohledem na reprezentaci představ, navrženým Andersonem a Bowerem a nejvýznamněji dokládaným Pylyshynem, je výroková hypotéza, podle níž jsou jak představy, tak slova reprezentovány v podobě výroků. Výrok uchovává smysl, jenž je podkladem jak představ, tak slov, aniž by byl nositelem jejich percepčních znaků. Kupříkladu akustické znaky zvuku slov se neukládají, podobně jako se neukládají vizuální znaky barev nebo tvarů představ. Výrokový kód nadto patrně více než kód pro představy ovlivňuje mentální reprezentace pokusných osob v případě, kdy se jim ukazují dvojznačné nebo abstraktní obrazce. Je zřejmé, že užívání zrakových představ nemusí vždy ihned vést k úspěšnému řešení některých úloh vyžadujících mentální manipulace abstraktních nebo dvojznačných obrazců - pokud řešení neusnadní jejich kontext.

2. Některé vlastnosti představivosti. Shepard a další autoři vyšli z modifikace hypotézy dvojího kódování a předložili hypotézu funkční ekvivalence, která tvrdí, že se představy reprezentují v podobě, jež je ekvivalentní vjemům, byť ve skutečnosti představy s vjemy totožné nejsou. Výzkum mentálních rotací, porovnávání velikosti představ i jejich skenování dokládají, že řešení úloh založených na představivosti je funkčně ekvivalentní s řešením úloh týkajících se vnímání. Dokonce i řešení některých úloh, jejichž součástí je porovnávání sluchových představ, se jeví funkčně ekvivalentní s výkonem při řešení úloh, jež zahrnují porovnávání sluchových vjemů. Zdá se, že výrokový kód ovlivňuje mentální reprezentace méně než reprezentace představ tehdy, mohou-li si pokusné osoby vytvářet své vlastní mentální představy, jako je tomu v úlohách, jejichž součástí je porovnávání velikosti představ nebo mentální kombinace písmen, která si představují. Někteří badatelé měli za to, že by na výsledky kognitivních studií představivosti mohla působit experimentátorova očekávání. Jiní badatelé tuto možnost odmítli. Psychobiologické studie takto ovlivňovány v žádném případě nejsou. Jejich výsledky zřejmě podporují hypotézu funkční ekvivalence zjištěním, že se na zrakovém vnímání a řešení úloh mentální rotace účastní mozkové oblasti, které se vzájemně překrývají.

3. Analogické obrazy a symbolické výroky jsou obojí užitečné pro reprezentaci poznatků. Kosslyn v tomto směru sloučil rozmanité hypotézy a došel k závěru, že za představami může být jak analogová, tak výroková podoba reprezentace poznatků. Dále má za to, že mentální reprezentaci a manipulaci s představami ovlivňují obě tyto formy. Něco z toho, co víme o představách, je tedy reprezentováno v podobě, která je analogií vnímání, jiné naše poznatky o představách svědčí pro reprezentaci ve výrokové podobě. Johnson-Laird navrhl odlišné sloučení uvedených hypotéz. Tvrdí, že poznatky mohou být reprezentovány jako slovně vyjádřitelné výroky, jako do určité míry abstraktní analogické mentální modely nebo jako vysoce konkrétní analogické mentální obrazy, resp. představy.

Výzkum pacientů se syndromem rozštěpeného mozku a pacientů s mozkovými lézemi ukazuje jistou tendenci hemisfér ke specializaci. V pravé hemisféře může být primárně zpracovávána vizuospaciální informace, zatímco lingvistická (symbolická) může být u praváků zpracovávána primárně v levé hemisféře. Kazuistika potvrzuje, že se prostorové představy mohou zpracovávat v odlišných částech mozku, než jsou mozkové oblasti, které zpracovávají jiné stránky zrakových představ. Výzkum normálních jedinců ukazuje, že úlohy zatěžující zrakovou percepci zřejmě aktivují podobné oblasti mozku jako úlohy zaměřené na zrakové představy.

4. Jak znalost vyjádřitelná v pojmech a naše očekávání ovlivňují způsob, jímž užíváme zrakové představy? Lidé mají sklon zkreslovat své vlastní mentální mapy způsobem, jenž uvádí jejich rysy do vyšší míry pravidelnosti. Mají tendenci představovat si různé úhly jako úhly pravé, symetrizovat formy, vytvářet spíše vertikální nebo horizontální než šikmé hranice, vytvářet dobře vymezené obrazce a předměty. Mají rovněž sklon ke zkreslování svých mentálních map ve směrech dokládajících jejich výrokovou znalost různých mezníků (dominant), mají tendenci seskupovat podobné mezníky, oddělovat ty, které si nejsou vzájemně podobné, a modifikovat relativní polohy tak, aby souhlasily s jejich pojmovými poznatky o těchto významných objektech. Navíc mnozí inklinují ke zkreslování svých mentálních map: odhady vzdálenosti mezi koncovými body bývají často nadnesené úměrně růstu hustoty mezníků, které jsou mezi těmito koncovými body rozmístěny.

Heuristiky ovlivňující kognitivní mapy dokládají, že výroková informace působí na reprezentaci založenou na představách. Vliv výrokové informace je zvláště silný v případě, že pokusné osoby jsou požádány, aby si přečetly popis a představily si samy sebe jako účastníky popisované scény, aniž by se jim při tom předvedla grafická mapa.

#PŘEMÝŠLENÍ O MYŠLENÍ

1. Vzájemně porovnejte některé charakteristiky obrázků a slov coby externích forem reprezentace poznatků.

2. Které faktory mohou zavinit nepřesnost posluchačova mentálního modelu ve vztahu ke způsobu, jímž rozhlasové vysílání učí lidi poslouchat rozhlasovou hudbu?

3. V jakých směrech je představivost analogická (nebo funkčně ekvivalentní) s vnímáním?

4. Jak ovlivňují výrokově reprezentované poznatky řešení úloh založených na představivosti?

5. Jmenujte některé silné a slabé stránky studií, které měří evokované potenciály.

6. Někteří lidé tvrdí, že představy nemají, nicméně jsou schopni řešit problémy spjaté s mentální rotací. Jak to dokážou?

7. Jaká jsou praktická užití dvou kódů reprezentace poznatků? Sdělte příklad založený na vlastní zkušenosti, např. užití v průběhu přípravy na zkoušku.

8. Na základě heuristik popsaných v této kapitole popište část zkreslujících vlivů, jež mohou ovlivnit kognitivní mapy míst, která dobře znáte (např. město, v němž jste doma).

#Doporučená literatura

Farah, M. J., Hammond, K. M., Levine, D. N., Calvanio, R. (1988). Visual and spatial mental imagery: Dissociable systems of representation. Cognitive Psychology, 20(4), 439-462. Provokativní článek tvrdící, že existují dva druhy představivosti, a to zraková a prostorová, které mohou být zpracovávány v odlišných hemisférách mozku. (Pozn. překl.: Zcela překonáno.)

Intons-Peterson, M. J. (1992). Components of auditory imagery. In Reisberg, D. (ed.). Auditory imagery, 45-71. Hillsdale, NJ: Erlbaum. Příklad vynikajícího výzkumu dokládajícího, že lidé nemají jen zrakovou, ale i sluchovou představivost.

Kosslyn, S. M. (1994). Computational theory of imagery. In Eysenck, M. W. (ed.). The Blackwell dictionary of cognitive psychology, 177-181. Cambridge, MA: Blackwell. Stručný, nicméně vysoce čtivý přehled pokusů o vytvoření počítačového modelu lidského zpracování představ.

Kosslyn, S. M., Koenig, O. (1992). Wet mind. The new cognitive neuroscience. New York: Free Press. Vynikající a čtivý přehled splývání kognitivní neurovědy a biologické psychiatrie při studiu kognitivní neurovědy.

Literatura v češtině

Sedláková, M. (1992): Příspěvek k analýze pojmu mentální reprezentace v soudobé psychologické teorii. Čs. Psychologie, 4, s. 289-308.

Sedláková, M. (1995): Mentální reprezentace: Formy, druhy a vlastnosti. In: Sborník prací Filosofické fakulty MU v Brně. Brno, MU.