Univerzita Palackého

Filosofická fakulta

Katedra psychologie

Referát do vývojové psychologie

Početí, stav před narozením a porod

Rád bych se v této práci stručně věnoval prvním obdobím lidského života, která jsou, dle mého názoru, důležitá nejen proto, že jsou prvními zkušenostmi lidské bytosti v našem světě, ale též zkušenostmi do jisté míry určujícími naše vnitřní nastavení, náš základní životní pocit a způsoby chování z toho vyplývající. Zároveň si myslím, že témata jako početí, pobyt v mateřském těle a porod jsou témata velice silná, už jenom proto, že si můžeme všichni být jisti, že jsme byli počati a narozeni stejně jako si můžeme být jisti svou vlastní smrtí. Tyto dvě brány, dva konce jednoho provazu máme všichni společné, jaký pak provaz je, závisí na mnoha faktorech. Jedním z nich je dle mého názoru i způsob početí,  průběh vývoje plodu i porodu. Na následujících stránkách bych se těmto tématům chtěl věnovat trochu hlouběji, přičemž využiji pohled, který nabízí transpersonální psychologie a „esoterická psychologie“, vycházející z informací ze zkušeností reinkarnační terapie Thorwalda Dethlefsena. Záměrně jsem si vybral pohled „vnitřní, subjektivní“, neboť práve ten je nejdůležitější a ve zmíněném období také nejčastěji zanedbávaný. Jsem si vědom faktu, že téma má mnoho rovin a aspektů, jež by zasloužily podrobnější prozkoumání. V omezeném rozsahu této práce se však  pokusím nezacházet moc do podrobností, spíše vyberu témata, která mě při mém studiu zaujaly a o kterých si myslím, že jsou důležitá.

Stručně o metodě reinkarnační terapie

Reinkarnační léčba vychází ze série experimentů, které německý psycholog Thorwald Dethlefsen prováděl od roku 1968. V těchto experimentech se podařžilo dosáhnout toho, že pokusné osoby v hypnotické věkové regeresi prožily nejen pobyt v mateřské školce, ale i porod a dokonce i své početí. Pomocným prostředkem v té době byla hypnóza, kterou však autor záhy opustil. Podrobněji rozebírat tuto metodu není účelem této práce, snad tedy postačí když uvedu, že regrese se uskuteční při plném a jasném vědomí, kdy se s pomocí terapeuta vynořují obrazy a představy, na něž se pacient učí dívat a mluvit o nich. Autor vychází z esoterické tradice západu i východu, která je schopna mnohé „filosofické“ nejasnosti objasnit, v této práci se jí však nebudu zabývat, ačkoliv je nesmírně zajímavá a pro psychologa velice poučná.

Metody experimentů Stanislava Grofa, o kterých se zde také zmíním, jsou postaveny na jiné bázi, jsou však známy a nebudu se  jimi tedy zabývat.

Početí

Ač to může znít neuvěřitelně, lidé běžně při odpovídající terapii zažívají svůj porod, pobyt v lůně a dokonce i početí. Ačkoliv pro to nemusíme mít odpovídající vysvětlení, přece jen jde o zážitky, které se natolik shodují, že je nelze pominout. Pokud bychom však uvažovali racionálně, tak skutečný počátek života (pokud život vůbec začíná a končí) bychom mohli označit jako početí. Zde klienti vypovídají, že jsou přítomní a vědomě prožívající zplození svého těla, vidí místnost, své budoucí rodiče, zažijí pohlavní styk a cítí náhle, jak je „něco jako vír trichtýřovitě nasává“ a nachází se opět v něčem, co je omezuje, v hmotném, ve tmě. Přítomnost při početí může znít jako žert, jakmile se však naučíme oddělit tělo od duše, stane se samozřejmostí. Mohou se objevit námitky, že duše se spojuje s tělem až ve třetím měsíci, nebo jinými slovy, že teprve od třetího měsíce je dítě lidská bytost. Proti tomu lze namítnout, že až doposud všichni pacienti bez výjimky  popsali své početí.

Pro všechny rodiče, porodníky i psychology má skutečnost, že dítě od početí vnímá s plným vědomím vše, co se děje a mluví, nedozírný význam. Na následujících stránkách se na některé témata podíváme podrobněji, všechny však budou vycházet předpokladu, základu a účelu celé mé práce: lidská bytost je schopna vzpomenout si na vše, co kdy prožila a to s jasností a plným vědomím. Dítě je od počátku svého života (tedy početí) vědomé a jako s takovým by se s ním mělo jednat. Eugenika (předporodní výchova) může spočívat právě v tom, že se rodiče s dítětem v mateřském lůně normálně baví, vyjadřují radost nad jeho příchodem, informují ho o průběhu porodu a podobně, možností je nepřeberně.

Zážitky mateřského lůna

Na tomto místě mi připadne vhodné použít dělení nitroděložního vývoje dle Stanislava Grofa, který tento rozdělil na 4 bazální perinatální matrice (BPM), z nichž pouze první se týká nitroděložního vývoje, další tři jsou už fázemi porodu.

BPM I

V této době jsme s matkou natolik intimně spjati - biologicky i emočně – že jsme téměř jedním z orgánů jejího těla. Pokud vše probíhá v pořádku, převládají pocity mořské šíře, svobodného a beztížného vznášení se ve vodním světě, zažíváme pocit jednoty, která zahrnuje celý svět (matky). Je dobré si uvědomit, že pro dítě je celým světem, celým vesmírem pouze matka. V této souvislosti se mi líbí formulace, že děloha je prvním ekologickým prostředím každého člověka. Jde o „oceánský“ stav bez hranic, ve kterém nerozlišujeme mezi sebou a mateřským organismem, nebo mezi sebou a vnějším světem. Nitroděložní fotografie Lennarta Nilssona této představě pak dodávají nádherný obrazový podklad. Růst dítěte provázejí pocity důvěry a bezpečí, všechno nezbytné proudí k malé, ale celistvé bytosti bez vyzvání. Pupeční šňůrou dostává všechno v míře více než dostatečné a nemusí pro to udělat ani to nejmenší.

Prožitky BPM I mají obvykle silné numinózní naladění (termín, který používal C.G. Jung, aby se vyhnul náboženské terminologii). Máme-li prožitky tohoto druhu, pociťujeme, že se setkáváme s dimenzemi reality, jež patří k vyššímu řádu. Můžeme zažívat hluboký pocit kosmické jednoty a extáze, těsně spojený s prožitky, jež můžeme mít v dobrém lůně, jako je mír, klid, vyrovnanost, radost a blaho. V oceánském stavu se zdá, že svět se jeví v nepopsatelném jasu a kráse. potřeba uvažovat se dramaticky snižuje a vesmír se stává „tajemstvím, které je třeba prožívat, nikoliv hádankou, kterou je třeba rozluštit.“ Najít na bytí cokoliv záporného se stává nemožným, vše je absolutně dokonalé. Tento pocit dokonalosti v sobě obsahuje rozpor, jenž kdysi velmi krásně popsal dr. Richard Alpert (později Baba Ram Dass) ve výroku, který pronesl jeho himálajský guru: „Svět je absolutně dokonalý – včetně tvé vlastní nespokojenosti s ním i všeho toho, co se snažíš dělat, abys ho změnil.“

Pocity oceánské extáze jsou těsně spřízněny s „vrcholným zážitkem“ (peak experience) Abrahama Maslowa, který jej charakterizoval takto: máte pocit celistvosti, jednoty a soudržnosti, jste nenucení a v pohodě, jste zcela sami sebou, využíváte naplno své schopnosti, zbavili jste se překážek, zábran a obav, jste spontánní a výmluvní, žijete zde a nyní, jste čistou psyché a duchem, nemáte žádné požadavky a potřeby, jste zároveň dětmi a dospělými a oplýváte půvaby tak, že na to slova nestačí. Zatímco Grofova a Dethlefsenova pozorování vycházejí především z prožitků, s nimiž se setkali v regresivní prořitkové práci, Maslowovy popisy odrážejí jeho studium spontánních vrcholných zážitků v dospělém věku. To je také důvod, proč se o této fázi tak podrobně rozepisuji, neboť mi přijde, že výše popsaný stav je základním přirozeným stavem lidské bytosti, který je stále v nás již od početí a na který jsme jen zapomněli. Význam jde daleko za hranice psychologie a (domyšleno do důsledků) dotýký se říše spirituální.

Tato fáze bezpečí je tak příjemná, že dospělí po ní stále touží, a tak důležitá, že jí po celý život vyhledávají, byla-li na počátku života příliš krátká nebo úplně chyběla. Tank Johna Lillyho, nazývaný Samadhi, se snaží dospělým poskytnout tuto možnost dodatečně. Ve velké umělé „děloze“ je slaná vodní náplň s tělesnou teplotou, ta přijme dopělé dítě a to se v ní vznáší. Je tu stejná tma jako ve skutečné děloze a nechybí ani odpovídající zvuková kulisa matčina srdce. Po krátké době odebere zařízení člověku jeho tíhu a ten přestane své tělo cítít. V beztížném prostředí tanku Samadhi je možno navodit onen pocit beztížného vznášení se v oceánu, který je tak důležitý pro náš vývoj. 

 Zážitky z tanku Samadhi, ale i při jakékoli jiné odpovídající metodě (holotropní dýchání, požití psychotropních látek, regresivní terapie), mohou mít ovšem i opačný účinek a proměnit se v hororový výlet, a to tehdy, jestliže odpovídající životní fáze byla hrůzyplná. Lidé, kteří v tomto období museli čelit špičatým nástrojům pokoušejících se přivodit potrat a vůbec bojovat o svůj život, se často cítí v tanku stejně ohroženi.

Bylo by dobré přijmou zkušenost prenatální psychologie, že se v raných dobách pobytu v mateřském těle vytváří základní životní pocit, který je rozhodující pro další vývoj, jakási prvotní, přirozená důvěra. Jestliže se však v této době na onen výše popsaný „dobrý pocit ze světa“ navrstvily pocity ohrožení, nemůže se důvěra vytvořit a chybí pak ve všech životních situacích.

Z naší společnosti se pak dávno vytratila moudrost „přirozeného“ světa, ztělesňovaného světem dnešních primitivních národů i tradicí starých kultur. Pak je docela běžnou skutečností, oznámí-li žena gynekologovi, že je těhotná, že ten se jí nejříve ze všeho zeptá, zda si to dítě přeje. To už je samo o sobě výrazem krize v rozhodování naší moderní doby, většina našich předků věřila, že jim takové rozhodování nepřísluší, neb jde především o zázrak mimo lidskou možnost působení, projevující se vysokou mírou úcty k ještě nenarozenému dítěti (tibetský text z 1. století například uvádí: „Ve 26. týdnu života v děloze je vědomí dítěte velmi jasné“, australští aboridžinci věří, že duch dítěte existuje již před početím a indiánský postoj nejlépe vystihuje výrok šamana kmene Čerokí: „Vybíráme si rodinu, ve které se mohou rozvinout naše dovednosti a ve které můžeme dokončit svůj cyklus učení. Svou rodinu slyšíme a vnímáme, ještě když jsme v říši matky.“).  My však mamé pocit, že máme právo do takové záležitosti zasahovat, z toho pak vyplývají takové věci jako potrat a vůbec celý současný většinový systém porodnictví a péče o nenarozené dítě. Z hlediska vědomí dítěte je fakt, že až do třetího měsíce může žena úmyslně potratit, zdrcující. To, co je z našeho hlediska praktické a propůjčuje nám pocit svobody a nezávislosti, je pro duši časem vnějšího ohrožení, který pak později při terapeutických sezeních prožívá s odpovídající hrůzou. Uvážíme-li, že dítě vnímá myšlenky matky stejně jasně jako své, představuj naše privilegium, že se nemusíme hned rozhodnout, pro malou bytost nepředstavitelná muka. Důvod, proč se podrobněji rozepíšu o fenoménu potrat je jednak ten, že já sám jsem byl silně zasažen faktem, který jsem si nechtěl připustit, možná také proto, že jsem se nedostal k potřebným informacím, neb mluvit o potratu je v naší společnosti tabu, jednak se při práci psychologa mohu setkat s matkou, která bude chtít potratit. V takové situaci bude jistě dobré vědět o této záležitosti co nejvíce. Vzpomínám si, jak nám profesor biologie na střední škole pouštěl videokazetu s potratem, která jasně a zcela jednoznačně ukazovala dítě, jako bojuje o svůj život a jak trpí. Viděl jsme to však zvenku, nebyl jsme schopen si představit, že ten malý rentgenový obrázek může vnímat stejně jako já. Teď si to představit dokážu a je mi z toho smutno.

 Jak vyplývá z několika tisíc sezení, dítě si velice jasně uvědomuje, jak do jeho dokonalého mořského světa vnikají předměty s úmyslem ohrozit jeho život, prorazit ochranný obal a vypustit vodu, která je životní prostředím této fáze. Dítě, které se ocitne na suchu a je tím strašlivě vyděšeno, je pak odpraveno rozřezáním a rozsekáním. Při druhém, dnes užívanějším způsobu, je malý tvor společně s plodovou vodou, pupeční šňůrou i vyživovací placentou odsát. Co se zdá díky principu odsávání mnohem čistší než první metoda, není při důkladnějším pohledu o nic méně brutální. Vlivem enormního tlaku je dítě v pravém smyslu slova zaživa roztrháno. Zkušenosti s reinkarnační terapií nedovolí bohužel pochybovat, že dítě protrpí celý proces při plném vědomí.

Nejde jenom o potrat, ale o celý přístup k malé lidské bytosti a jejímu prostředí. Je bežným zvykem, že rodiče trpící obavami a strachem či rodiče starší dovolí gynekologovi, aby provedl zkušební sondu do těhotného břicha. Při amniocentéze získá plodovou vodu, při cytobiopsii chorionu zase krev z plodového koláče. Co se však může nám narozeným jevit jako obdivuhodný medicínský tah, vypadá z hlediska nenarozeného dítěte úplně jinak. Zatímco přehnaně velký oštěp propíchne jeho ochranný obal a vnikne do neporušeného světa, dítě plné strachu začne hledat ochranu v nejvzdálenějším koutku své skrýše. Z pohledu nenarozeného jde také o jasný signál od rodičů, že jej nepřijmou bezvýhradně, ale jen tehdy, jestliže bude odpovídat jejich představám nebo je příliš nenaruší.

Tyto vyšetřovací techniky jsou v Indii používány nikoliv proto, aby zabránili v příchodu na svět dědičně zatíženým dětem, ale docela prostě děvčatům. Jejich přístup se od našeho přiliš neliší. Vadí-li Indům už špatné pohlaví, my zakročujeme teprve při poruchách chromozomů či při špatně vyvinutých orgánech. Opět se pasujeme do rolí pánů života a smrti, ve kterých rozhodujeme, který život je pro nás dost cenný, aby se dělil o ten náš.

Důležitost nitroděložní vazby matky k dítěti je téma natolik rozsáhlé, že zmíním pouze ukázku psychologa slovenského původu Thomasa Vernyho z knihy Tajný život nenarozeného dítěte, která, dle mého názoru, vystihuje to podstatné: „Pokud milující a starostlivé matky přivádějí na svět děti, které se vyznačují větší sebedůvěrou a pocitem jistoty, je to proto, že sebeuvědomující se JÁ každého dítěte bylo vymodelované z tepla a lásky. Podobně, pokud nešťastné, deprimované a rozpolcené matky rodí větší počet neurotických dětí, je tomu tak proto, že se ego těchto dětí formovalo v okamžicích strachu a úzkosti. Proto nepřekvapuje, že z takovýchto dětí často vyrůstají podězřívaví, úzkostliví a emocionálně labilní lidé“.

Zabýval jsem se těmito negativními jevy prodrobně kvůli faktu, že všechny tyto medicínská a jiná opatření (které ovšem mnohdy mají své opravnění, zdaleka ne však tak často jak jsou užívána dnes) a přístupy omezují krásu a volnost BPM I i a tím jsou prvním, avšak nikoli posledním omezením vnímání této svobody a extáze v dalším životě. Zkušenosti ukazují, že primární pocit je dobrý pocit, jenž je žel často zastřen mnoha způsoby, od zbytečných medicínských vyšetření, přes špatné zacházení se svým zdravím v průběhu těhotenství a odmítání dítěte na psychické rovině až k porodu, který se vůbec nepodobá humánní společnosti, jak se často a rádi nazýváme (blíže v následující části).

Všechno by se to mohlo postupně změnit, kdybychom přijali fakt, že dítě je nám již od počátku rovnocenná duchovní bytost, s kterou můžeme oboustranně komunikovat (komunikace, z řeckého komunis – společný).

Porod

Jedinečným a velice účinným způsobem jak zlepšit pocit pohody lidských bytostí je způsob porodu. V této části se budu stručně zabývat průběhem běžně prováděného porodu ve srovnání s přirozeným porodem, jak ho v šedesátých leetch začal propagovat Francouz Frederick Leboyer, který mimochodem řekl: „Těžko je možné si představit děsivější vstup do života než je ten, který porodnictví vymyslelo několika posledním generacím.“

Začalo to tím, že gynekologie klade ženu při porodu „na kříž“, což je po stoji na hlavě ta nejméně vhodná porodní poloha. Těhotná nemá dost síly vyvinout potřebný tlak a hlavička dítěte tlačí na hráz místo na připravené hrdlo. Jedinou výhodou této pozice je to, že představuje pro gynekology přehlednější a příjemnější pracoviště. Prof. Doc. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., veterán českého porodnictví z porodnice u Apolináře, ještě dnes autoritativně tvrdí: „Samozřejmě že poloha vleže je pro matku méně pohodlná. Ale nám se při ní lépe pracuje.“ Až se mi nechtělo tomuto převrácení hodnot, kdo je v porodu ten důležitý, věřit.

 Lidé archaických národů zvolili takové postoje jako dřep, aby mohli své děti rodit s důrazným tlakem a bez nástřihu hráze. Dítě v našem systému porodnictví tak jde „hlavou proti zdi“ (hrázi) a musí se prodrat krvácející ranou z pochvy nebo nastřiženou hrází. Aby přitom odborný personál dobře viděl, byly a jsou používány reflektory a vítaly novorozeně přicházející na svět tím, že je po devitíměsíční temnotě oslnily. Současně to dítě muselo pociťovat jako vtrhnutí do studeného světa (rozdíl teplot činil mnohdy až 15 stupňů!). Ihned po uvítací trotuře s pomocí světla, chladu a vzrušeného shonu se dítěti odtřihla pupeční šňůra. Odstranění dosud pulzující pupeční šňůry prožívají novorozenci nanejvýš bolestivě. Spěšné odstranění pupeční šňůry vyvolá náhlý pocit udušení a následkem toho je explozivní nadmutí plic, které způsobí horkost a pálení. Pokud dítě při všech těch šokujících opatřeních ještě nezačalo křičet, pppadnou je za nohy, zvednou a plácají po zadečku, dokud nezačne. Jako by toho všeho ještě nebylo dost, až donedávna ukázali vyčerpané matce novorozeně jen na krátký okamžik a pak je jako nějaké zboží odnesli do jednoho z těch hrozných kojeneckých sálů. Tam si mrňata mohla podlechuti křičet a bránit si ve spaní, zatímco řada matek touhou po nich málem umřela. Podle ženského lékařství křik posiloval plíce a byl znamením vitality.

Každý jenom trochu citlivý člověk přijde na to, že křik není znamením tréninku, ale všeobecným znakem nouze a ohrožení. Co podnikáme malým dětem je krásně vidět na příkladu, kdy vyzkoušíme odpovídající situaci (porod) na někom dospělém. Dejme tomu, že by byl po dlouhé hodiny rytmicky tlačen hydraulickým lisem proti zdi (BPM II), potom dost hrubě vlečen vylomeným otvorem (BPM III), aby mu ihned nato mohl být za značných bolestí odtřižen přívod kyslíku a nastal test udušení. Úplně nahý by byl během několika vteřin ochlazen z jednadvaceti na šest stupňů, oslepen reflektory sloužícími k vyšetření, pálen do očí (antibiotiky, pro případ matčiny kapavky) a píchán do paty (první odběr krve), zavěšen hlavou dolů a plácán po nahém zadku, dokud by nezačal řvát. Bez útěchy a přímluvy by ho pak po krátké koupeli a několika dalších zkouškách jeho funkcí zavřeli v sále se spolutrpícími. Kdo by pak měl ještě odvahu označit jeho strašlivý křik za cvičení k posílení plic? Brzké odloučení od matky byl pak překonán americkým výzkumem, který přišel na to, že pro matku a dítě bude ve skutečnosti lepší, když zůstanou spolu. Tento poznatek nazvali rooming-in, který jeden gynekolog označil jako konec dlouholeté slabomyslnosti.

K sexuálnímu styku pod lékařským dohledem pak přirovnává nemocniční porod uprostřed přístrojů americký lékař dánského původu Marsden Wagner, který se již dlouhá léta věnuje problematice přirozeného porodu. 'Představte si že lékaři usoudí, že sex je nebezpečný a nakáží, aby probíhal jen v nemocnicích. Při styku tedy bude do místnosti nahlížet řada lidí, kteří tam také budou chodit bez zaklepání. Takže muž bude mít problémy s erekcí a žena se zvlhčením - personál tedy dospěje k závěru, že je tam velmi potřeba a nasadí Viagru a jiné léky, protože jim půjde o to, aby styk byl co nejrychlejší.'

Jako alternativu k příjemnějšímu uvedení do světa stručně nastíním, jak by porod mohl vypadat (a taky mnohde vypadá). Předpokladem pro tento způsob je uvědomit si, že porod dítěte nepatří mezi chorobné záležitosti, ale přirozené a proto by z principu neměl vyžadovat kliniku a lékaře, nýbrž přirozenou sílu matky a dítěte. Už S. K. Neumann ve své knize Dějiny ženy psal: „Porod je fyziologický akt, který za normálních okolností žena vykonává dobře a snadno jako jinou tělesnou funkci a k němuž, pokud probíhá přirozeně, potřebuje stejně málo pomoci jako samice zvířete. Lze jen potvrdit zprávy většiny cestovatelů, že přírodní ženy rodí lehce.“ Například: Maorky na Novém Zélandu rodí často samy v křoví na břehu potoka a potom se v něm umyjí i s dítětem, domorodé Negritky a Montesky na Filipínách rodí opřené o bambusový kmen tak, že o něj silně opírají spodní část těla. Dítě pustí do teplého popela, matka si lehne vedel něho a sama přeřeže pupeční šňůru a podobně. příkladů je tolik, co kultur.

            V řadě klinik v zahraničí (v ČR ze 120 porodnic je tzv. „baby friendly“ pouze 17 – podle agentury STEM) se přirozené porody už provádějí při decentním světle, tiché uklidňující hudbě a teplotě relativně příznivé pro dětský organismus, rodička nemusí hlídat začátek stahů, ale počká, až se celý proces rozvine podle vlastní rychlosti a rytmičnosti. Často je také možné svobodně zvolit polohu. Spatří-li dítě světlo světa při přirozeném porodu, matka se hned nezbaví pupeční šňůry, ale položí dítě nejdříve na bříško, zatímco pupeční šňůra jej nadále vyživuje a spojuje s matkou. Skončí-li její pulzování, naskočí dýchání samo od sebe. Malé stvoření zůstává samozřejmě u matky a cítí její teplo. To, co, matka a dítě potřebují není odpočinek, jak se domnívá medicína, ale vzájemné hlazení, dívání se a poslouchání, což potvrdilo několik desítek studií.

            Stanislav Grof při popisu konečného stádia BPM III (průchod porodními cestami) a BPM IV (okamžik samotného zrození a situace následující bezprosředně po porodu) uvádí, že po vymanění z pánevního sevření, následuje explozivní uvolnění spolu s možností úžasné relaxace. Člověk, který se přirozeně narodil, má obvykle triumfální pocity. Avšak stupeň, do jaké míry se tak skutečně děje, závisí na konkrétních událostech porodu, jako je možnost láskyplného kontaktu s matkou, spojení pomocí zrakového kontaktu apod.

            Samozřejmě bych mohl podrobněji popsat průběh  bazálních perinatálních matric II - IV podobně podrobně jako BPM I. Jedním z důvodů, proč jsem si vybral toto téma je můj osobní zážitek, o který se s Vámi rád podělím. V tomto zážitku však nehrály fáze 2-4 moc velkou roli, způsob porodu a zacházení po něm však ano. Proto jsem svou práci rozvrhl tak, jak jsem ji prezentoval.

Můj osobní zážitek

K znovuprožití pobytu v mateřském lůně jsem se dostal  rámci své růstově-terapeutické práce metodou kineziologie (One brain). Také vím, že důležitá je nejenom metoda, ale také osobnost terapeuta, v tomto případě terapeutky, která se mnou tuto pouť podnikla. V tomto konkrétním příkladě jsme se dostali k příčině určitého problému v době těsně po narození, což nás vedlo k navrácení se zpět k mamince.

Zažíval jsem zcela jasně pocit jednoty, jak jsme ho popsal výše ve fázi BPM I, jako dítě na fotografiích jsem měl vhled do celého černého prostoru, který byl živý a plný a nebylo nic mimo něj a já jsem věděl, že jde o pravý stav existence, jakýsi základ, na kterém vše stojí, ale který si běžně neuvědomuji. Byl jsem překvapen tím, že jsem opravdu vědomý, že jsem opravdu v klidu a nic mi nechybí. Prostě JSEM. Slova se opravdu nedostávají. Nejzajímavější na celé věci je, že tento stav si mohu ve vědomí vyvolat (s menší intenzitou, samozřejmě) kdykoliv chci. Tento fakt mě neuvěřitelně navrátil sobě samému, protože si vždy uvědomím, že jsem to Já, kdo se rozhodl zrodit a že je to dobré. Zároveň vím a jsem si jistý, že dveřmi na druh straně (tedy smrtí) projdu zase zpátky do harmonie a klidu, obohacenější o životní zkušenost. Jakkoli to může působit neuvěřitelně, jde o můj zážitek, který vnímám velice reálně a těší mě, že i v psychologických kruzích se objevují lidé, kteří podobné stavy zkoumají a popisují. Zároveň mě plní pocit radosti, když mohu své zážitky shledávat shodnými s popisy podobných stavů všech starých kultur. Tyto informace mi dávají jistotu, že nejde jen o nějaké mé výmysly.

Počátek porodu jsem zahájil společně s maminkou. Opravdu jsme se spolu na velice niterné úrovni domluvili, že nastal čas. Průchod porodními cestami, tlak a tíseň zde jistě byly, ale hluboko uvnitř jsem byl v klidu, neb jsem věděl, že se rodím do dobrého a laskavého světa (rodiče mě milovali). Na konci tunelu mě opravdu očekávalo světlo (nádherná paralela s popisy pacientů po klinické smrti, jak je podal dr. Moody). Když jsem se však narodil, ustřihli mi pupeční šňůru a já v té chvíli nemohl vůbec dýchat. Ta chvíle byla velice dlouhá a krizová, právě v ní jsem zapochyboval o sobě samém a o svém rozhodnutí zrodit se. Pokaždé, když jsem se poté v dalším životě měl rozhodnout udělat krok do něčeho zcela nového, byl jsem ve velikém vnitřním konfliktu. Nikdy by mě nenapadlo, že můj „problém“ způsobilo brzké odstřižení pupeční šňůry.

Poté, co jsem se v regresi na tento nepříjemný a nepřirozený zásah našeho porodnictví připravil, jsem byl schopen bojovat o svůj první nádech bez pocitu vnitřního konfliktu, stačilo mi vědět, že není chyba ve mně, ale v systému porodnictví. Poté jsem usnul ve světle v kontaktu s maminkou, šťastně a spokojeně po dobře vykonané „práci“

Použitá literatura:

Rudiger Dahlke: Životní krize jako vývojové šance, Aquamarin, Praha 2001

Stanislav Grof, H.Z. Bennet: Holotropní vědomí, Gemma 89, Praha 1993

Thorwald Dethlefsen: Osud jako šance, Signet, Brno 1992

Vlastimil Marek: Nová doba porodní, příloha časopisu Regenerace 11/2001

Vlastimil Marek: Pravda, láska a Klaus, www.spirala.cz., 15. 3. 2002

Lída Olšáková: Z konference „Porod, duše a tělo“, www.ham.oceany.cz, 5.3. 2002