Vlastnosti jazyka

Vlastnosti jazyka

#Obecný popis

Které vlastnosti charakterizují jazyk? Odpověď na tuto otázku závisí na tom, koho se zeptáte. Lingvisté mohou nabídnout poněkud odlišné odpovědi, než jsou odpovědi kognitivních psychologů. Přesto však existuje jistý vzájemný souhlas týkající se šesti vlastností jazyka (např. R. Brown, 1965; H. H. Clark a Clark, 1977; Glucksberg a Danks, 1975). Souhrnně řečeno, jazyk je:

1. komunikativní: dovoluje komunikovat s jedním nebo více lidmi, kteří naším jazykem mluví;

2. arbitrárně symbolický: tvoří arbitrární vztahy mezi symbolem a tím, co tento symbol označuje, např. myšlenkou, věcí, dějem, vztahem nebo popisem;

3. uspořádaný podle pravidel: má strukturu - pouze nějakým způsobem uspořádané symboly mají význam, odlišná uspořádání symbolů mají odlišné významy;

4. strukturalizovaný v mnoha úrovních: strukturu jazyka je možné analyzovat ve více než jedné úrovni (např. jako zvuky, jednotky nesoucí význam, jako slova nebo jako věty);

5. generativní, produktivní: v rámci jazykové struktury mohou uživatelé jazyka vytvářet nové věty, možnost tvorby nových vět je prakticky neomezená;

6. dynamický: jazyky se trvale vyvíjejí.

Komunikativní vlastnost jazyka je v seznamu první, neboť je nejnápadnější i nejpozoruhodnější. Například mohu zapsat, co si myslím a cítím, což poté můžete číst, a tím pochopit mé myšlenky a pocity. Tím neříkám, že se v jazykové komunikaci neobjevují příležitostné chyby - bezpočet kognitivních psychologů a dalších badatelů se celý život zabývalo jejím selháváním. Bez ohledu na frustrace plynoucí z komunikačních poruch je lidská schopnost využít jazyk k dorozumívání s jiným člověkem obdivuhodná.

Asi překvapivější je druhá vlastnost jazyka - komunikujeme totiž prostřednictvím sdíleného systému arbitrárních symbolických odkazů k věcem, myšlenkám, dějům, vztahům a popisům. Arbitrární povaha systému je termín vyjadřující nedostatek důvodů pro volbu určitého symbolu (tj. něčeho, co reprezentuje, odkazuje na něco nebo zastupuje něco jiného), jenž se má vztahovat (odkazovat nebo reprezentovat) k určité věci, ději, popisu - jako jsou profesor, bavit nebo brilantní. Určité kombinace písmen nebo zvuků mohou až na základě vzájemné dohody mít nějaký význam. Jednotlivé symboly však samy o sobě k významu slova nevedou; i kombinace hlásek je arbitrární, což lze zjistit z té skutečnosti, že různé jazyky užívají velmi odlišné hlásky pro označení téže věci (např. strom, Baum, arbol, tree).

Všechna slova jsou symboly - tedy útvary, které reprezentují, zastupují, označují něco jiného. Vynikající vlastností práce se symboly je, že je můžeme užívat ve vztahu k věcem, myšlenkám, procesům, vztahům a popisům toho, co není bezprostředně přítomno (např. řeky Amazonky), toho, co nikdy neexistovalo (např. draků a elfů), i toho, co existuje ve fyzicky nehmatatelné podobě (např. algebry, pravdy nebo spravedlnosti). Bez arbitrárních symbolických vztahů bychom byli omezeni na symboly, které se nějakým způsobem podobají věcem, jež symbolizují (např. stromovitý symbol pro reprezentaci stromu).

Třetí vlastnost jazyka - uspořádání podle pravidel - umožňuje sdílení komunikačního systému. V dalších částech této kapitoly popíšeme strukturu jazyka blíže.

V této chvíli však stačí, že již víte, že: a) určité uspořádání zvuků a písmen vytváří smysluplné slovo, náhodné řazení zvuků a písmen je obvykle netvoří; b) určité uspořádání slov tvoří smysluplnou větu, odstavec a diskurz, zatímco většina ostatních uspořádání nic, co by mělo smysl, nevytváří.

Čtvrtou vlastností je strukturalizace v mnoha úrovních. Každá věta, která má smysl, je analyzovatelná na více než jedné úrovni. Následující část kapitoly popisuje některé úrovně, v nichž lze strukturu jazyka analyzovat. Tyto různé úrovně jsou nositelkami rozličné míry smysluplného obsahu. Psycholingvisté např. zkoumají jazyk na úrovni hlásek, např. p a t; na úrovni slov, jako jsou slova „Pat“, „tap“, „pot“, „pit“ a “tip“ dále na úrovni vět, jako je věta: „Pat said to tap the top of the pot, then tip it into the pit.“[1] , poté na úrovni větších jazykových jednotek, jako je odstavec, nebo dokonce celá tato kniha.

Pátou vlastností jazyka je produktivita, což je pojem označující naši neomezenou jazykovou tvořivost. Byť má naše užívání jazyka meze - musíme se podrobit určité struktuře a respektovat jistý sdílený systém arbitrárních symbolů -, můžeme ho užít k vytvoření nekonečného počtu jednotlivých vět a dalších smysluplných kombinací slov. I když bývá počet hlásek užívaných v jazyce konečný, lze hlásky při tvorbě nových slov a vět kombinovat nekonečně, takže se objeví nové promluvy - zcela nová jazyková vyjádření, která do jistého okamžiku nebyla nikým vyřčena. Jazyk je tedy ve své podstatě tvořivý, protože nikdo z nás neslyšel všechny věty, které jsme s to vytvořit a jež ve skutečnosti vytváříme v průběhu svého každodenního života. Každý jazyk se nadto zdá mít potenciál formulovat jakoukoli myšlenku, již lze vyslovit v jakémkoli jiném jazyce, byť jasnost, snadnost a věcnost vyjádření jednotlivých myšlenek mezi různými jazyky značně kolísá. Tvořivý potenciál rozličných jazyků je tedy přibližně týž.

Tvořivá stránka jazyka nás nakonec přirozeně přivádí k dynamické evoluční povaze jazyka. Jednotliví uživatelé jazyka razí slova a fráze a modifikují užívání jazyka, širší uživatelská obec tyto změny buď přijme, nebo zamítne. Domnívat se, že se jazyk nebude měnit, je téměř stejně chybné jako si představovat, že by se neměnili lidé a prostředí. Například současná, moderní angličtina se vyvinula z pozdně středověké a raně renesanční angličtiny (Middle English) a ta se vyvinula z raně středověké angličtiny (Old English).

Tuto část uzavíráme s tím, že mezi jazyky sice existuje řada rozdílů, nicméně mají mnoho společných vlastností, zejména komunikaci, arbitrární symbolické vztahy, strukturální pravidla, víceúrovňovost struktury, produktivitu a dynamiku. V další části podrobněji probereme, jak se jazyk užívá, a poté popíšeme některé obecné stránky toho, jak si lidé osvojují primární (mateřský) jazyk.

#Základní aspekty jazyka

V principu existují dva základní aspekty jazyka: a) dekódování jazykového vstupu a jeho pochopení; b) kódování (čili zakódování) sloužící vyjádření - tvorba jazykového výstupu. Pojem dekódování znamená vyvozování smyslu z jakéhokoliv užívaného symbolického referenčního systému (např. v průběhu poslechu nebo čtení). V kapitole 5 a 6 jsme pojem kódování (zakódování - angl. encoding) užívali ve vztahu k sémantickému a nesémantickému kódování informace do podoby, která se ukládá v paměti. Ve vztahu k jazyku zahrnuje kódování transformaci myšlenek do podoby, kterou lze vyjádřit jako jazykový výstup (např. řeč, psaní nebo užívání znaků).[2] V této kapitole užíváme pojmy kódování a dekódování pouze při popisu sémantického kódování a dekódování. Vědci někdy užívají pojmy slovní porozumění (comprehension) - receptivní, přijímací schopnost pochopit mluvený i psaný jazykový vstup typu slov, vět a odstavců - a slovní pohotovost/plynulost (verbal fluency), což je expresivní, vyjadřovací schopnost tvorby jazykového výstupu. Zabýváme-li se mluvenou komunikací, máme na mysli buď porozumění mluvené řeči, nebo plynulost.

Jazyk je možné rozložit do řady menších jednotek, podobně jako chemik rozkládá molekuly na základní prvky. Nejmenší jednotkou hlasového zvuku je hláska, což je jeden hlasový zvuk, který může nebo nemusí být součástí řečového systému konkrétního jazyka. Mlasknutí jazykem, zvuk pružící tváře i kloktavý hrdelní zvuk mohou být hlasovými zvuky. Nejmenší jednotkou řečových zvuků, kterou lze v daném jazyce užít k rozlišování významu, je foném. V angličtině jsou fonémy tvořeny samohláskami a souhláskami - např. rozlišujeme mezi „sit“, „sat“, „fat“ a “fit“ (sednout, seděl, tlustý, zdatný), tím pádem jsou hlásky /s/, /f/, /i/, /ae/ v angličtině fonémy (ovšem i /t/ je foném). Uvedené hlásky jsou vytvářeny střídáním pořadí, v němž se otevírá a uzavírá hlasový trakt (artikulační orgány, mluvidla). Různé jazyky užívají různý počet a kombinace fonémů. Jazyk, jímž se mluví na Havaji, jich má asi 13, některé africké dialekty až 60; angličtina užívaná v Severní Americe asi 40.[3] Následující příklady ukazují rozdíl mezi hláskou a fonémem. V angličtině je významný rozdíl mezi hláskami /p/ a /b/. Tyto hlásky jsou v angličtině fonémy, neboť odpovídají za rozdíly mezi různými slovy. Lidé dobře mluvící anglicky rozlišují mezi „they bit the buns from the bin“ (kousali do žemle z truhly) a “they pit the puns from the pin“ (to je dobře strukturovaná věta, která však nemá smysl). Současně však existují i hlásky, které člověk dobře mluvící anglicky může tvořit, aniž by tyto hlásky fungovaly jako hlásky rozlišující slova - tím pádem se v angličtině nejedná o fonémy. Hlásky tohoto druhu se často nazývají alofony neboli zvukové varianty stejného fonému.

Rozdíl mezi alofony fonému /p/ zjistíte, dáte-li si dlaň asi 2,5 cm před rty a řeknete nahlas: „Put your paper cup to your lips.“ Mluvíte-li jako rodilý Angličan, ucítíte jemný závan vzduchu ve chvíli, kdy vyslovíte /ph/ ve slovech put a paper. Žádný závan vzduchu neucítíte, budete-li vyslovovat /p/ ve slovech cup a lip. Dokážete-li nějakým způsobem utlumit proud vzduchu při vyslovení slov „put“ a “paper“, nebo naopak, přidáte-li proud vzduchu do výslovnosti slov „cup“ a “lip“, vytvoříte odlišné alofony, nicméně významový rozdíl mezi anglickými fonémy nevytvoříte. Rozdíl mezi /ph/ut a /p/ut v angličtině neznamená změnu významu, naproti tomu rozdíl mezi /k/ut a /g/ut jej v tomto jazyce způsobuje. V některých jazycích (např. thajštině) má tento pro angličtinu irelevantní rozdíl význam, neboť rozdíl mezi /ph/ a /p/ je v thajštině fonemický (fonologický), nikoli pouze alofonní (Fromkin a Rodman, 1988).

Zkoumání jednotlivých fonémů jazyka se jmenuje fonologie. Věda zabývající se tím, jak se tvoří nebo kombinují řečové zvuky a jak jsou tyto zvuky reprezentovány psanými symboly, je fonetika. Lingvisté, jako je Peter Ladeforged, často putují do vzdálených vesnic a tam pozorují, zaznamenávají a analyzují různé jazyky, z nichž některé zanikají úměrně tomu, jak členové kmenu opouštějí kmenová území a stěhují se do měst. Zkoumání fonetického inventáře různých jazyků je jednou z cest, která vede lingvisty k pochopení povahy jazyka (Ladeforged a Maddieson, 1996).

Na další hierarchické rovině nacházíme morfémy - nejmenší jednotky určující v daném jazyce význam. Výuka angličtiny vám na začátku mohla ukázat dva druhy morfémů: slovní kořeny, k nimž přidáváme afixy - a to jak přípony, které následují za slovním kořenem, tak předpony, jež mu předcházejí.

Lingvisté analyzují strukturu morfémů a slov způsobem, který překračuje analýzu slovních kořenů a afixů. Slova nesoucí významové těžiště se označují jako obsahové (lexikální) morfémy (content morphemes). Morfémy, jež dodávají podrobnosti a jemná odstínění významu obsahových morfémů nebo pomáhají obsahovým morfémům zapadnout do gramatické souvislosti, jsou funkční (gramatické) morfémy. Podmnožinou funkčních morfémů jsou koncovky, které přidáváme slovům při vytváření gramatických kategorií (ohýbání, flexi - tvoříme tvary odpovídající rodu, číslu a pádu u jmen; osobě, číslu, času a způsobu u sloves atd.).

Lingvisté užívají k popisu celé množiny morfémů buď daného jazyka, nebo jazykového repertoáru nějaké osoby pojem lexikon. Rozsah lexikonu průměrného dospělého rodilého mluvčího angličtiny je asi 80 tisíc morfémů (G. A. Miller a Gildea, 1987). Kombinací morfémů dociluje většina dospělých rodilých mluvčí angličtiny slovník (vocabulary) neboli slovní repertoár v rozsahu stovek tisíc slov. Připojíme-li např. jen několik morfémů ke kořenu obsahového morfému study, získáváme slova student, studious, studied, studying a studies (studovat, student, pilný, studoval, právě studuje, studie ve smyslu vědeckých a blízkých prací). Jednou z cest, kterou angličtina rozšiřovala svůj slovník, byly nové kombinace již existujících morfémů. Někteří autoři mají za to, že část génia Williama Shakespeara spočívá v tom, že ho blažilo tvořit nová slova kombinacemi existujících morfémů. Tvrdí se o něm, že vytvořil víc než 1700 slov - 8,5 % jeho psaného slovníku, stejně jako bezpočet výrazů, včetně slova bezpočet (countless) - (Lederer, 1991).

Tab. 9.1: Souhrnný popis jazyka

Následující úrovní analýzy jazyka je pro lingvisty syntax, tj. způsob, jímž mluvčí nějakého jazyka spojují slova do vět. Anglická věta sestává nejméně ze dvou částí: a) jmenné fráze (noun phrase), která obsahuje přinejmenším jedno podstatné jméno společně se všemi relevantními deskriptory užitého podstatného jména; b) slovesné fráze (verb phrase) zahrnující minimálně jedno sloveso, případně objekt vlivu slovesa, existuje-li. (U české věty dva základní členy nazýváme podmět a přísudek.) Přísudek se také nazývá predikát, neboť něco vypovídá či tvrdí o subjektu, obvykle vyjadřuje nějakou jeho činnost nebo vlastnost. Lingvisté považují zkoumání syntaxe ve vztahu k pochopení jazyka za základní. Syntaktická struktura jazyka se v této kapitole popisuje později.

Sémantika je ve vztahu k syntaxi komplementární - zkoumá jazykové významy. Sémantik se zajímá o to, jak slova vyjadřují významy (což je téma probírané ve dvou předešlých kapitolách).

Konečnou úrovní analýzy je diskurz (discourse), odrážející užívání jazyka za úrovní věty, např. v průběhu konverzace, v odstavcích, příbězích, kapitolách a celých knihách. (Uvedený vyšší celek můžeme též označit jako text - pozn. red.) Tabulka 9.1 shrnuje jednotlivé aspekty jazyka. V další části se probírá, jak chápeme jazyk prostřednictvím vnímání řeči a její další analýzy. Diskurz a sociální souvislosti jazyka probereme v kapitole 10.