ÚzemnÍ vÝvoj slezska po roce 1742

ÚZEMNÍ VÝVOJ SLEZSKA PO ROCE 1742

Zvrat

Vpád pruských vojsk do Slezska dne 16. prosince 1740 byl počátkem tzv. první slezské války mezi pruským králem Fridrichem II. na straně jedné a rakouskou císařovnou Marií Terezií na straně druhé o nejbohatší a hospodářsky nejvyspělejší zemi českého království a rakouské říše vůbec - o Slezsko.

Neúspěšná rakouská obrana skončila celkovou porážkou. Pro český stát tak tragický konflikt byl ukončen preliminářem vratislavským dne 11. června 1742 a završen potupným mírem berlínským dne 28. července 1742. Jím bylo Prusku odstoupeno hrabství kladské a takřka celé Slezsko.

Nové hranice byly stanoveny neobyčejně tvrdě. Až na výjimky bez ohledu na správní členění, bez ohledu na národnostní poměry, bez ohledu na majetkovou držbu a hospodářsko-ekonomické vztahy. Převažujícím hlediskem byly přírodní poměry - snaha Pruska zajistit si výhodné podmínky k dalším územním výbojům.

Nově vzniklé hranice byly v některých případech opřeny o vodní toky - Opavici, Opavu, Odru, Olši. Rázem byly rozděleny celé vesnice, roztrženy rodiny, ztracen majetek, znemožněn přístup do kostela, školy a podobně. Rakousku byla ponechána jen jižní část knížectví niského, krnovského a opavského, zlomek knížectví ratibořského, dále pak celé knížectví těšínské. Dodatečně téhož roku 1742 bylo Rakousku předáno zpět nevelké území obce Kateřinek na levém břehu řeky Opavy jako předmostí nově pohraničního stejnojmenného města. Obdobně bylo postupováno i v případě města Krnova, avšak již předtím při vlastním rozhraničení.

Z celkové rozlohy 41 180 km2 Slezska zůstalo jen 5150 km2, a to včetně tzv. moravských enkláv, počet obyvatel se snížil na 200 tis.

Těžkou územní ztrátu později na nátlak císařovny Marie Terezie potvrdili čeští stavové v Praze dne 16. července 1743.

Berlínský mír neznamenal konec válečným událostem. Dne 24. srpna 1744 vtrhla pruská vojska do Čech, válkou bylo postiženo i Slezsko. Vývoj událostí byl opět nepříznivý. 25. prosince 1745 byla Marie Terezie donucena uzavřít v Drážďanech nový mír, který sice nepřinesl další územní ztráty, ale předchozí status quo potvrdil. Skončila tzv. druhá slezská válka.

Také drážďanský mír konflikt neukončil. 25. srpna 1756 zahájil Fridrich II. nové válečné operace. Započala třetí válka o Slezsko nazývaná sedmiletá. Třebaže zde Rakousko dosáhlo výrazných úspěchů, jakým bylo obsazení hlavních měst Pruska a Slezska Berlína a Vratislavi v roce 1757 a znovu Berlína v roce 1760, celková neschopnost hlavního velení nepřinesla trvalý výsledek. Dne 15. února 1763 byl v Hubertsburgu u Lipska uzavřen poslední mír mezi Rakouskem a Pruskem. Marie Terezie, ač s krajním odporem, se s konečnou platností zřekla Kladska a Slezska.

Územní ztráty - odtržení většiny Slezska od českého státu a v roce 1742 vytvořené hranice, byly definitivně potvrzeny.

Revizi výsledků zmíněných tří slezských válek 18. století mohlo přinést následující 19. století za prusko-rakouské války v roce 1866. Naděje Rakouska-Uherska, ale především Čechů, byly zmařeny v bitvě u Sadové u Hradce Králové dne 3. července 1866. Prohraná válka tak znovu vyloučila jakoukoli možnost k jednání o navrácení Slezska nebo jen jeho části.

Výraznější územní změny ve slezském teritoriu přinesly teprve nejbližší roky po ukončení první světové války v roce 1918.

Ihned po ukončení války a po rozpadu rakousko-uherské monarchie byl ze strany německých kruhů již 30. října 1918 učiněn pokus odtrhnout část rakouského - tehdy již opět českého Slezska obývaného převážně Němci a vytvořit provincii Sudetenland se sídlem v Opavě. Ta měla být připojena k Rakousku. Tento a další požadavky byly vítěznými mocnostmi zcela odmítnuty a také nově vzniklá československá vláda jednala dostatečně rozhodně. Dne 18. prosince 1918 byla vojensky obsazena Opava a tím také daná epizoda ukončena při zachování celistvosti území.

V té době již probíhala nová závažná jednání o průběhu hranic nového státu.První představy o přetvoření státních hranic se formovaly v českých kruzích již na počátku a dále v průběhu války od roku 1914. V podstatě více či méně uskutečnitelné záměry nabyly reálných podob po vyhlášení samostatné Československé republiky 28. října 1918.V případě jednání o změně - rozšíření stávajících hranic Slezska, bylo partnerem nového státu poražené Německo. Jednání pod patronací vítězných mocností - Francie, Itálie, Anglie, USA a Japonska, vedla naše mírová delegace v čele s tehdejším ministrem zahraničních věcí a pozdějším prezidentem dr. Edvardem Benešem v Paříži. Při stanovení územních požadavků ve středním či západním Slezsku vycházela naše delegace především z hledisek historických a národnostních. Československo požadovalo pro sebe, z v roce 1742 ztracené části Slezska, vcelku nevelkou část. Byla nárokována a později také vrácena část Ratibořska - tzv. Hlučínsko na levém břehu řeky Opavy o výměře 315 km2 - 38 obcí, hlavní město Hlučín, vše přibližně 50 tis. byvatel.

Toto území však nebylo dobře vymezeno ani geograficky ani  národnostně. Po uzavření mírové smlouvy s Německem ve Versailles dne 28. června 1919 a po obsazení prostoru československým vojskem 4. února 1920, bylo nutno konstatovat, že za hranicemi v tehdejším Německu zůstala řada plně českých obcí. Např. Bořutín, Boleslav, Chřenovice, Stibořice, Šamařovice, Velké Petrovice. Do území spadající obce Píšť a Hať byly předány teprve po třech letech, obec Ovsiště byla naopak Německu vrácena. Obcí s nezanedbatelným podílem českého obyvatelstva bylo v oblasti zájmu Československé republiky mnohem více. Územní požadavek zněl na podstatně větší část Ratibořska a Hlubčicka. Nárok nebyl nereálný, zvláště v části Hlubčicka podél hraniční čáry na řekách Opavice a Opavy mezi Osoblažským výběžkem až ke Ketři. Po dalších šetřeních bylo rozhodnuto, že by část těchto území, mimo měst Hlubčic a Ratiboře, měla bez dalšího jednání připadnout Československu za předpokladu, že by výsledek tehdy očekávaného plebiscitu v Horním Slezsku o příslušnost tohoto území k Německu nebo k Polsku vyzněl příznivě pro Polsko. Proněmecký závěr 20. března 1921 rozhodl o trvalé ztrátě nejenom zmíněného území, které mělo Československu připadnout automaticky, ale celkem též o ztrátě 30 - 40 tisíc Čechů, kteří v Horním Slezsku v řadě dalších míst tvořili více méně souvislé české osídlení. Přes všechny výhrady bylo připojení Hlučínska, byť nepatrné části dříve anektovaného a odstoupeného území, velmi cenným ziskem a alespoň částečnou náhradou škod v důsledku nepříznivého historického vývoje v 18. století.

Jestliže v této části Slezska mladý stát svou aktivitu směroval k rozšíření stávajícího území, musel v oblasti Slezska těšínského zděděné území obhajovat.

Zde se mu protivníkem v jednání stalo nově vzniklé Polsko. Uplatňována byla především hlediska historická a hospodářská. Historické právo však uplatňovalo i Polsko a vedle toho se dovolávalo pro něj příznivějších národnostních poměrů, které zde vznikly po roce 1848 přistěhovalectvím z polské (rakouské) Haliče.

Jednání o společných hranicích započalo de facto již před koncem první světové války. Edvard Beneš byl ochoten smířit se s územní ztrátou až po řeku Vislu.

Požadavky polské strany však byly podstatně větší a maximálních forem dosáhly brzy po ukončení války. Dne 5. listopadu 1918 byl tehdejší představitel českého státu Zemský národní výbor pro Slezsko nucen přistoupit na vytyčení demarkační čáry zužující sféru jeho vlivu na nepatrný pruh východně od řeky Ostravice. Brzy poté byl porušen i tento provizorní ráz; 21. ledna 1919 ohlásila československá vláda vojenské obsazení Těšínska. Došlo k ozbrojeným střetnutím, za kterých československé vojsko v době od 23. do 30. ledna 1919 dosáhlo města Skočova na řece Visle. Tyto skutečnosti vyvolaly ostrý protest výše uvedených mocností a vyslovení ultimáta. Československá vojska ustoupila zpět, avšak jen částečně. Dne 3. února 1919 byla uzavřena dohoda o nové demarkační čáře dotýkající se města Těšína a řeky Olše.

Nicméně, ani tento stav neumožnil trvalou shodu. Československo nadále trvalo na průběhu hranice po řece Visle, Polsko na převzetí historického Těšína. Následovala řada pokusů dosáhnout definitivního rozdělení sporného území. V Těšíně měla své sídlo komise spojenců, které předsedal Ital Tissi. Jeho návrh na průběh hraniční linie rovněž nenalezl u čs. kruhů pozitivní ohlas. Jako řešení se jevil polský návrh na plebiscit, na který Československo přistoupilo. Vítězné mocnosti o tomto plebiscitu rozhodly 27. září 1919. Přípravy k plebiscitu však byly provázeny vážnými incidenty. Ministři zahraničí obou znesvářených zemí uzavřeli dne 10. července 1920 ve Spa v Belgii dohodu, že se podrobí rozhodnutí konference velvyslanců pěti velmocí. Stalo se tak 28. července 1920 v Paříži.

Byla vydána deklarace o rozdělení Těšínska, od 1. poloviny 14. století trvale spojeného s českým státem a až dosud vždy tvořícího jeden celek. Zvláštní komise provedla delimitaci a dne 10. srpna 1920 byla v Sévres u Paříže podepsána hraniční smlouva. Našemu státu bylo odebráno 44,4 % území, to je 1 013 km2 - 90 obcí a 149 tis. obyvatel. Ponecháno bylo 55,6 % rozlohy, tedy 1 237 km2 s 310 tis. obyvatel. Útěchou mohlo být, že Československu připadla bez přerušení celá důležitá košicko-bohumínská železniční dráha a karvinský kameno-uhelný revír.

Popisované změny v oblasti Hlučínska a Těšínska ovlivnily celkovou rozlohu československého Slezska. Území zděděné v roce 1918 se celkově v roce 1920 zmenšilo na 4 452 km2.

O 18 let později v důsledku ostudné mnichovské dohody ze dne 29. září 1938 o odstoupení pohraničních oblastí bylo ve dnech 6. až 10. října 1938 celé západní Slezsko okupováno německou armádou a připojeno k Německu. Na Těšínsku si Polsko ultimátem z 30. září 1938 vynutilo další korekturu hranic ve svůj prospěch.

Znovu bylo v rozmezí 2. až 11. října 1938 a 1. až 30. listopadu 1938 odstoupeno 800 km2 a přes 230 tis. obyvatel. Silně okleštěnému Česko-Slovensku, které po mnichovském diktátu vzniklo, zůstalo pouhých 473 km2 slezského území.

Tento stav setrval až do 15. března 1939, kdy Slezsko - ostatně předtím již součást země Moravsko-slezské, bylo včleněno do protektorátu Čechy a Morava.

Toto údobí vzalo za své na konci druhé světové války 9. května 1945. Hranice Slezska byly obnoveny ke stavu před mnichovskou dohodou v roce 1938.Avšak ani tehdy nebyly považovány za nezměnitelné. Československá i polská strana nepřestaly uplatňovat vzájemné územní nároky. Československo toužilo získat zpět minimálně Kladsko, Hlubčicko, Kozelsko a Ratibořsko mimo jiné jako částečnou kompenzaci za odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu na základě dohody z 29. června 1945. To naráželo na silný odpor Polska, jemuž byla tato území spolu s celým dříve pruským - později německým Slezskem svěřena do správy zejména Sovětským svazem v souladu s postupimskou dohodou konanou ve dnech 17. července až 2. srpna 1945 jako náhrada za území ztracená na východě. Naopak Polsko vznášelo požadavky na Těšínsko podle zásady sjednocení všech Poláků v jedněch státních hranicích, což Československo kategoricky odmítalo. Vzájemné vztahy obou spojeneckých zemí byly velmi vyhrocené, nejvíce snad v červnu roku

1945. Dlouhá jednání v letech 1946 až 1947 však přesto přinesla výsledek ve formě podepsání československo-polské spojenecké smlouvy ze dne 10. března 1947 ve Varšavě. Status quo byl potvrzen, problém hranic Slezska uzavřen, stejně jako postavení polského obyvatelstva v ČSR a českého a slovenského obyvatelstva v Polsku.

Ke změnám však přesto došlo. Hospodářské důvody zvláště v Československu si vyžádaly odstranit historicky vzniklou lokální křivolakost hranic. Potřebná smlouva o vytyčení státních hranic byla sepsána 13. června 1958. Dne 17. října 1958 s ní vyslovilo souhlas Národní shromáždění, platnosti nabyla dne 14. února 1959 po ratifikaci prezidentem republiky. Ve Slezsku bylo uskutečněno 43 změn, nejmarkantnější v prostoru města Krnova na předmostí u soutoku řek Opavice a Opavy. Byla dodržována zásada vzájemné směny, takže k územním ztrátám nedošlo.

Za výslednou sumu rozlohy Slezska v rámci České republiky považujeme k dnešnímu dni plochu 4 452 km2.